„Od počátku bylo jasné, že trio je dokonale sehrané i barevně sladěné a že hraje s radostí.“

„Třívětou skladbu napsal Bartók v emigraci v USA pro Bennyho Goodmana, jazzového klarinetistu, a brněnský klarinetista Emil Drápela si ji, jak se patří, užíval.“

„Houslistka střídala dvoje housle, jedny s využitím scordatury.“

Klarinetista Emil Drápela ukončil po 42 letech své angažmá ve Filharmonii Brno. Spolu se Sonatou a tre, tedy s houslistkou Marií Petříkovou, koncertní mistryní Filharmonie Brno, a se svojí ženou, klavíristkou Danou Drápelovou, připravil komorní večer, na němž zazněly skladby z různých hudebních období. Důstojně a emotivně se rozloučil s publikem, které jeho hru vždy oceňovalo nadšeným potleskem.

Role moderátorky se ujala ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová, která poděkovala Emilovi Drápelovi za poctivou a spolehlivou práci a za krásné výkony, jež v orchestru odváděl. A pak už zněla jen hudba, prokládaná potleskem. 

Sonata B dur, WV 508 Georga Christopha Wagenseila bylo krásné, pohodové zahájení, třívětá skladba barokního autora pohladila po duši – nejprve vylehčené a taneční Allegretto, pak pohodové a něžné Adagio a poslední věta Allegro, energické a odhodlané. Od počátku bylo jasné, že trio je dokonale sehrané i barevně sladěné a že hraje s radostí.

Následovala skladba Josepha Haydna Trio B dur č. 3, Hob.IV:B1. Byla psána pro tehdy moderní klarinet d´amour, který se ale neosvědčil, a skladba byla zapomenuta a nalezena až v roce 1975 v klášteře v Žitavě. Tehdy oblíbená „hausmusik“ potěší ucho citlivého posluchače komorní hudby i dnes. Radostné Allegro bylo prostorem pro vzájemné laškování houslí a klarinetu, zamyšlené Adagio lichotilo ušním bubínkům, hravé a taneční Minuetto se zlehka neslo sálem a závěrečné Presto přineslo razanci a důležitou diskusi všech nástrojů. O čem? Třeba o významu dobré nálady, kterou hudba přináší.

Alexandr Aruťunjan patří již do druhé poloviny 20. století. Arménský skladatel z Jerevanu nepatří mezi skladatele známé v našich koncertních síních, přesto se v jeho hudbě odráží všechna bolest nad osudem nešťastné Arménie. Suita pro housle, klarinet a klavír obsahuje folklórní prvky spojené s neoklasicismem, což vytváří neotřelou kombinaci, v provedení tria velmi působivou. 1. Introduction. Lento zahájil klavír, následován houslemi, citlivé ostinato klavíru odpočítávalo neúprosný čas, až se housle vzepjaly do extáze, uklidňované rozvážným klarinetem. 2. Scherzo. Allegretto patřilo nejprve rozverným synkopám klavíru, nad nimiž spolu vzájemně soupeřily housle s klarinetem. 3. Dialog. Adagio načaly dlouhé tóny v houslích, expresivně v hloubkách, které klarinet konejšil měkkou melodií, až do tichého pláče. 4. Final. Allegro non troppo rozezněl klavír, následovaný houslemi, za nimi se rozběhl klarinet. Housle hrály energicky a naléhavě, klarinet k nim zpíval a klavír přinesl podkres atmosféry. Crescendo vyústilo opět v expresivní plochu, přednášenou společně, synkopy v klavíru podněcovaly housle i klarinet ke společnému souzvuku, běžícím někam ke vzdálenému vrcholu.

Po přestávce zůstalo u skladeb 20. století, nejprve to byla Suita, op. 157b, kterou napsal Darius Milhaud. Člen Pařížské šestky, prosazující poezii všedního dne, nasál všechny tehdejší vlivy 30. let 20. století, které uplatnil v Suitě pro housle, klarinet a klavír. 1. Ouverture. Vif et gai (živě a vesele) zahájil energický a radostný vstup všech tří nástrojů v tanečním rytmu. 2. Diverssement. Animé (rozmanitě, oživeně) byl nejprve nesmělý a spiklenecký dialog houslí a klarinetu, poté hovořil klarinet podpořený klavírem a housle reagovaly v jímavém sólu, podpořeném vzápětí klarinetem. 3. Jeu. Vif (hra, živě) ve společném vstupu klarinetu a houslí bylo nejprve v divokém tempu, následovalo citlivé klarinetové sólo a poté ve společné souhře spěchali všichni v accelerandu do závěru. 4. Introduction et Final. Modéré, vif (zdrženlivě, živě) dalo průchod expresivnímu vyjádření. Následná část v pianu byla v napětí, smutku a v pomalém tempu. Poté se ale nástroje sešly v dialogu, ve kterém našly společnou řeč, s mírným jazzovým rytmem, kdy si notovaly při radostné hře.

Poslední skladbou byla skladba s názvem Kontrasty, u které se mnoho posluchačů domnívalo, že jde opět o Dariuse Milhauda. Omyl byl na straně tiskařského šotka, jenž publiku zatajil, že autorem poslední skladby je Béla Bartók. Dalo se to odhalit jen při pečlivé četbě obsahu programu. Třívětou skladbu napsal Bartók v emigraci v USA pro Bennyho Goodmana, jazzového klarinetistu, a brněnský klarinetista Emil Drápela si ji, jak se patří, užíval. Zejména větu 1. Verbunkos (verbuňk – tanec rekrutů), která je primárně napsána pro klarinet. Nejprve se probouzely housle v lehkém pizzicatu, aby navázal nostalgický klarinet. Jeho part se vzepjal nejprve v nářku, pak ve vzdoru ve zpěvné linii, aby se následně zklidnil a prezentoval v efektní kadenci a utichl v diminuendu. 2. Pihenö (odpočinek) je část pro exhibici klavíru, jenž určuje náladu pro dialog klarinetu a houslí. Jdou proti sobě a vytvářejí disonantní prostředí, jež je utvářeno měnící se agogikou, dokonale propracovanou a sehranou. 3. Sebes (rychlý tanec) je parádní věta pro housle. Houslistka střídala dvoje housle, jedny s využitím scordatury, tedy přeladěním o půl tónu nahoru, což působilo dramatičtější zvuk a rustikální charakter skladby. Ta je velmi exponovaná a rychlá, akcentovaná, podobná čardáši, s pomalou zpěvnou částí, efektní v podání melodického klarinetu. V závěru se opět nástroje rozeběhly ve vášnivém rytmu, houslový part byl natolik vypjatý, že klavíristka na chvíli vstala a ujala se role obraceče not. Vzápětí se opět zapojila s klavírem do naléhavé rozpravy všech tří nástrojů. Účinek skladby zvýrazňuje zapojení folklorní modality maďarské, rumunské i bulharské, z nichž Bartók cíleně a poučeně čerpal a vytvářel efektní spojení a expresivní hudební ráz. Hudebníci si dílo užili a přednesli ho s energií a s prožitkem, který publikum ocenilo. 

Rozloučení Emila Drápely s publikem bylo velmi emotivní a pozvání publika na číši vína do foyeru snad neodmítl nikdo. Tam pokračovala živá diskuse s účinkujícími, kteří se od otázek zvědavých fanoušků odpoutali až pozdě večer.

Foto: Filharmonie Brno / Václav Hubáček