„‚Použijte své znalosti, svůj mozek, své srdce, abyste se dostali hluboko do hudby,‘ radí Maxim Vengerov adeptům houslové hry.“

„Zařazením dalších kompozic tvůrci programové skladby upřednostnili hudbu 20. století.“ 

„Slovenská filharmonie pod vedením Daniela Raiskina potvrdila své kvality předního orchestru.“

Letošní 34. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov pokračoval v sobotu 12. července večer v zámecké jízdárně symfonickým koncertem. V podání jeho hlavního protagonisty Maxima Vengerova zazněl místo plánovaného Čajkovského houslového koncertu neméně efektní koncert Mendelssohnův a pojetím hostující Slovenské filharmonie řízené jejím šéfem Danielem Raiskinem si posluchači dále vyslechli díla Luciana Beria, Sergeje Prokofjeva a Arvo Pärta.

Na sobotní koncert do Českého Krumlova vážili dalekou cestu jak interpreti, tak publikum. Ačkoliv Maxim Vengerov již několikrát u nás vystoupil, málokdo z obdivovatelů tohoto fenomenálního houslisty, dirigenta a pedagoga si nechal ujít příležitost si zopakovat jedinečný zážitek z jeho hry. Ačkoliv měl na programu zaznít Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35 Petra Iljiče Čajkovského, program byl změněn a sólista přednesl Koncert pro housle a orchestr č. 2 e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Bohužel tuto pro mnoho posluchačů nikoliv nepodstatnou informaci se posluchači dověděli až po přestávce z úst moderátora Jiřího Vejvody. Ostatní skladby následovaly v pořadí uvedeném v tištěných programech. 

Zařazením ostatních kompozic tvůrci programové skladby upřednostnili hudbu 20. století. V úvodu zazněl zhruba půlhodiny trvající orchestrální Rendering da Schubert italského skladatele Luciana Beria (1925–2003), jehož strukturu tvoří fragmentární partitura Schubertovy nedokončené Symfonie D dur, D 936A. Její první dvě věty Allegro a Andante dokončené v roce 1989 byly poprvé uvedeny ještě téhož roku amsterodamským orchestrem Concertgebouw pod taktovkou znalce Schubertova díla Nikolause Harnoncourta. Třetí větu Scherzo skladatel dokomponoval následujícího roku. Ke kompletnímu provedení došlo až v dubnu 1990, a to opět v Amsterodamu, tentokrát pod vedením Riccarda Chaillyho. Berio se snažil při restauraci skic zasáhnout tam, kde vznikly mezery anebo kde v tematickém materiálu došlo jen k jeho částečnému zpracování. Jak napovídá sám název, skladatelovu metodu lze připodobnit k funkci stavitele dokončujícího dům – vyplňuje mezery jako „malta vyplňuje prostor mezi pevnou konstrukcí“. Tuto funkci plní k schubertovské orchestraci přidaná celesta. Zařazení této kompozice do programu považuji za záslužný dramaturgický počin, neboť interpretačně náročný Schubert není na tomto festivalu v Českém Krumlově příliš zastoupen. 

Slovenská filharmonie založená v roce 1949, jejímž prvním dirigentem se stal legendární Václav Talich, se pod vedením Daniela Raiskina s koncertním mistrem Jarolímem Emanuelem Růžičkou v Českém Krumlově představila jako vynikající těleso. Škoda jen, že jeho přítomnost a potenciál byl na festivalu využit pouze v rámci jediného koncertu. Jeho kvality ostatně prověřila i následující zdánlivě jednoduchá, ale nebezpečně průzračná klasicistní sazba Prokofjevovy Symfonie č. 1, op. 25 „Klasické“. V její první větě (Allegro) hosté potěšili lehkostí a jiskřivým zvukem smyčců v hlavním tématu, zdobeném suverénní flétnou, v druhém pak skladatelem vtipně pojatými akordickými rozklady fagotového partu. Plný orchestrální zvuk vystřídala druhá věta (Intermezzo. Larghetto) hraná v souladu se záměrem autora v celkově nižší dynamické hladině. Následná třetí věta (Gavotta. Non troppo allegro) dává tušit budoucího velkého skladatele baletní hudby. Na koncertě zazněla v pomalejším tempu, než jaké může být realizováno v baletu Romeo a Julie, kde se musí dirigent přizpůsobit choreografii a pohybu tanečníků. Zaujala harmonie dřevěných nástrojů, v celkovém pojetí pak práce s dynamikou – věta končila v nádherném pianissimu, které už naštěstí odradilo skupinu posluchačů odměňujících potleskem předešlé věty. V Molto vivace čtvrté věty se měly možnost v rychlém tempu blýsknout všechny nástrojové skupiny. Jsem přesvědčená, že Prokofjevova první symfonie svým dynamickým nábojem nese pečeť mladické energie, ale i neklidné doby, v níž vznikala. Skladatel ji psal v létě 1917, tedy po únorové evoluci, kterou se svými přáteli vítal s velkými nadějemi: „Během revoluce samé jsem byl v petrohradských ulicích, a když byla střelba prudší, schovával jsem se čas od času za výstupky zdí.“ Skladatel symfonii záměrně komponoval bez pomoci klavíru, což charakterizoval jako „nebezpečnou plavbu“. Pod vlivem svého učitele Alexandra Nikolajeviče Čerepnina (1899–1977) se chtěl co nejvíce přiblížit k haydnovské technice: „Zdálo se mi, že kdyby se byl Haydn dožil dnešních dnů, byl by si uchoval svůj způsob psaní a zároveň by přijal i něco z nového umění.“ Pod vedením Daniela Raiskina symfonie zazněla v plném lesku a živým tempem závěrečné věty vytvořila efektní závěr první půle koncertu. 

Po přestávce zazněla hudba vzniklá o šedesát let později. Letošní jubilant Arvo Pärt (narozen 11. září 1935) používá od roku 1976 nově vytvořenou vlastní minimalistickou techniku nazvanou tintinnabuli (zvonky). Svůj spirituální minimalismus vysvětlil následovně: „Pracuji s několika málo elementy – jedním, dvěma hlasy. Stavím z jednoduchých materiálů – trojzvuků v jedné tónině. Tři tóny souzvuku jsou jako zvonky. Proto používáním název tintinnabuli.“ V tomto stylu vznikl i Cantus in memoriam Benjamin Britten pro smyčcový orchestr a zvon z roku 1977. Krátká šestiminutová skladba v tónině a moll a šestičtvrtečním metru je vystavěna na jediném melodickém motivu. Začíná a končí tichem, vznikla jako elegie nad smrtí Benjamina Brittena (1913–1976). Všechny použité prostředky mají pro Pärta určitou symboliku. Ticho vepsané do partitury tvořící rámec skladby má duchovní význam: „Naznačuje, že z ticha vycházíme a do ticha se vracíme.“ Smyčcová sekce filharmoniků zde zaujala kompaktním zvukem působivého crescenda.

Mendelssohnův koncert, který byl moderátorem Jiřím Vejvodou ohlášen až po přestávce, nás v hudebním vývoji vrátil do raného romantismu připomenutím mimořádně nadaného, předčasně zesnulého skladatele, zároveň pak znamenal všemi očekávané setkání s Maximem Vengerovem. Jeden z nejlepších houslistů světa, který se již v mladém věku zařadil do galerie nejlepších houslistů, se narodil v roce 1974 v hudební rodině Novosibirsku, kde se mimořádně nadaného pětiletého chlapce ujala významná houslová pedagožka Galina Stěpanovna Turčaninová. V deseti letech se Vengerov stal mezi mladými houslisty vítězem Soutěže Karola Lipińského a Henryka Wieniawského v polském Lublinu, což odstartovalo jeho mezinárodní kariéru. Následoval svého učitele Zachara Brona na londýnskou Královskou akademii, posléze pak na Hudební akademii v Lübecku. Od svých šestnácti let (od roku 1990) žije Vengerov v Izraeli, kde si své vzdělání doplňoval na Jeruzalémské akademii. Za svoji uměleckou kariéru pořídil mnoho nahrávek, koncertuje po celém světě, je nositelem mnoha prestižních cen, věnuje se dirigování, v mezinárodním kontextu i pedagogické činnosti. 

Vengerovova interpretace Mendelssohnova koncertu byla jedním slovem strhující. V této skladbě, kterou prý hrál už v deseti letech, má promyšlenou každou frázi, technické problémy jako by pro něj neexistovaly. Technicky náročné pasáže plynou zcela přirozeně a bezproblémově. Zcela nezasvěceným posluchačům by se mohlo zdát, že hra na housle není obtížná. Tento mylný dojem zpravidla bývá potvrzením největšího mistrovství. „Použijte své znalosti, svůj mozek, své srdce, abyste se dostali hluboko do hudby,“ jsou slova, která virtuos radí adeptům houslové hry. A právě tento racionální a emocionální ponor je vedle technické suverenity pro Vengerova charakteristický. Respekt patří rovněž hostující Slovenské filharmonii pod vedením Daniela Raiskina, která svým vstoupením včetně partnerské spolupráce se sólistou potvrdila své kvality předního orchestru.

Bouřlivě aplaudující publikum, v němž nechyběli profesionálové, ani zanícení amatéři i poučení, hudbymilovní posluchači, si vyžádalo přídavky. V prvním zazněla Melodie z Čajkovského cyklu Souvenir d‘un lieu cher, op. 42, v druhém Adagio ze sólové Sonáty č. 1 g moll, BWV 1001 Johanna Sebastiana Bacha. Zcela mimořádný koncert se do kroniky českokrumlovského festivalu může zapsat zlatým písmem.

Foto: Libor Sváček / Festival Krumlov