„Problémem zpěváků je, že často věnujeme mnoho hodin cvičení, abychom dosáhli své nejlepší formy, a přesto nás ve chvíli vystoupení forma často zradí.“

„V árii Necitelná vodní moci Rusalka odhaluje svou pravou podstatu.“

„Ve velké části východní Evropy známe především zpěváky z naší vlastní země, což naše obzory příliš nerozšiřuje.“

Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, jejíž devětapadesátý ročník v Karlových Varech před několika dny dozpíval své poslední tóny, zná své vítěze. KlasikaPlus.cz je představuje v sérii rozhovorů. Dnešní díl patří mladé maďarské sopranistce Fanni Faluvégi, studentce Univerzity v Debrecenu, která se stala absolutní vítězkou. Kromě toho zvítězila i v juniorské kategorii a obdržela Cenu Soni Červené.

Gratuluji k vašemu vítězství! Jak moc jste si věřila na hlavní cenu?

Možná vás to překvapí, ale byla to moje vůbec první pěvecká soutěž. Důvod je prostý: vždycky pro mě bylo těžké samu sebe správně odhadnout a posoudit, jak jsem na tom ve srovnání s ostatními. Jenže pro mladé pěvce jsou soutěže důležité; pomáhají nám růst, obohacují životopis a nutí nás vystoupit z kruhu našeho pohodlí. Proto jsem se rozhodla do toho jít.

Celá tato zkušenost je pro mě něčím, v co jsem se ani neodvážila doufat. Všechno bylo skvěle zorganizované a úroveň zpěváků byla skutečně pozoruhodná. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla získat hlavní cenu. Chtěla jsem se jen zúčastnit, podat co nejlepší výkon, získat zpětnou vazbu a potkat další pěvce. O cenu samotnou jsem neusilovala — nebyla mým cílem.

Co jste si z Karlových Varů odvezla kromě samotné ceny?

Soutěž mi dala především něco jako vnitřní jistotu; pocit, že skutečně mohu dělat to, po čem toužím. Mým hlavním cílem bylo dobře se připravit a pak vstoupit na jeviště a ukázat, co ve mně je. Problémem zpěváků je, že často věnujeme mnoho hodin cvičení, abychom dosáhli své nejlepší formy, a přesto nás ve chvíli vystoupení forma často zradí. Já tento vzorec chtěla prolomit a měla jsem štěstí — podařilo se to hned po prvním kole. Cítila jsem, že jsem už splnila svůj cíl, a od té chvíle jsem si všechno jednoduše užívala. Poznala jsem úžasné mladé umělce a dostala přesně tu zpětnou vazbu, kterou jsem potřebovala od poroty i od publika.

Jak zvládáte finanční nároky spojené soutěžemi i samotným studiem? Živí vás hudba? Podporuje vás rodina?

Hudba mi zatím přináší jen malou část příjmů — jsem teprve na začátku, v divadlech zpívám své první menší operní projekty. Mám tedy práci mimo operu: dlouhodobě se věnuju dabingu. Dělám to už od střední školy a mám štěstí, že mě stále oslovují s projekty, které mi přispějí do rozpočtu a zároveň se dají skloubit se studiem.

Toto byla moje úplně první soutěž, takže upřímně nevím, jak budu financovat ty další. Váhala jsem dokonce i s přihláškou, dokud mi maminka neřekla, že mi zaplatí registrační poplatek a když se prý dostanu do finále, na oplátku jí zaplatím cestu, aby mě mohla přijet podpořit.

Nakonec přijeli všichni: maminka, tatínek i můj snoubenec. Jeli autem z Budapešti až do Karlových Varů — a tím mi dali jasně najevo, jak moc za mnou stojí. A já na oplátku zaplatila několik rund opravdu dobrého českého piva. Připadalo mi to jako fajn obchod. (smích)

Váš repertoár zahrnuje i Dvořákovu Rusalku, na soutěži jste ostatně zpívala její na koncertech nepříliš často uváděnou árii ze třetího dějství. Zpívala jste už někdy celou operu?

Celou roli jsem zatím nezpívala. Během studia v Berlíně jsem ale měla možnost účinkovat ve vybraných scénách. Rusalka byl náš školní projekt a já měla to štěstí, že mi byla svěřena část role. Byl to nádherný projekt, kde vše — kostýmy, režie, zpěv — vytvářeli sami studenti.

Árie o měsíčku je překrásná, jako kousek pohádky, ale Necitelná vodní moci je úplně jiný svět. Pro mě v ní Rusalka odhaluje svou pravou podstatu. V prvním dějství je snílkem, ale ve třetím v ní bouří emoce. Tahle árie je mi velice blízká, protože Rusalka je v ní lidská: zklamaná, smutná, plná naděje. Najednou je jednoduchou dívkou, jakkoliv zůstává nadpřirozenou bytostí uvězněnou mezi dvěma světy. V této árii jsou její city skutečné. A zpívat ji s českým orchestrem? To bylo neuvěřitelné! Sen!

Jak náročné je pro maďarskou pěvkyni naučit se zpívat česky?

Češtinu jsem se učila zpívat v Berlíně, kde jsme měli výjimečnou pedagožku Natalii Farhi. Ta je skutečný génius hovořící plynně osmi jazyky. Vedla nás kurzem české dikce a nesmírně mi to pomohlo. Mnoho souhlásek je pro Maďary docela přirozených — až na ř, samozřejmě. Ale celkově jsem si zpívání v češtině opravdu užívala.

Vzdor vašemu mládí, dokážete už vytušit, jakým směrem se váš hlas ubírá? Jaké jsou vaše operní sny?

Aktuálně mi připadá, že mému hlasu nejlépe sedí právě Rusalka, tedy její rozsah, spojení lyrické měkkosti s lehkým dramatickým zabarvením. I její povaha mi je v mnoha ohledech blízká. Jak asi tušíte, jsem zamilovaná do Pucciniho. Mimì je sen; ostatně její árii Mi chiamano Mimì jsem zpívala ve finále soutěže. Obecně mě přitahují role, které mají velkorysou duši a opravdovou emoční hloubku. Taťána by byla dalším vysněným partem ze stejných důvodů: ta směs nevinnosti, vnitřního pohledu a síly, která se postupně rozvine.

Studovala jste na Univerzitě Hannse Eislera v Berlíně. Čím se liší vzdělávací systém od škol v Maďarsku?

Nejprve musím upřesnit, že v Maďarsku se téměř vše odehrává v Budapešti, zatímco moje univerzita je v Debrecenu. To může být nevýhoda, protože hlavní příležitosti, aktivnější hudební život i větší pozornost jsou soustředěny do hlavního města. Samozřejmě se i tam snažíme vychovávat zpěváky a připravit je na profesionální dráhu, ale prostředí je odlišné.

V tomto světle pro mě byl Berlín úplně novou zkušeností. Město je neustále v centru dění, pulzuje a žije, a na Hanns Eisler jsou všichni pedagogové zároveň aktivními umělci — zpívají na jevištích či hrají v orchestrech. V Maďarsku mnozí učitelé začínají vyučovat až poté, co přestanou vystupovat; někteří jsou už dost pokročilí věkem. Měla jsem štěstí, protože mou mentorkou v Maďarsku je výjimečná dr. Éva Bátori — má kariéru, o jaké si mohu jen snít. Ale mnoho studentů takové štěstí nemá, často je vedou profesoři, kteří postrádají jakoukoliv vizi.

V Berlíně, protože jsou učitelé většinou aktivní umělci, je atmosféra zcela odlišná. Všichni korepetitoři pracují den co den, mají neuvěřitelné znalosti o tvorbě tónu, hlasové kvalitě, aktuálních trendech i mezinárodní scéně — všechno, co potřebujete, pokud chcete dnes vystupovat profesionálně. V Maďarsku se většinou klade důraz jen na krásný zpěv a nic víc. Ve velké části východní Evropy známe především zpěváky z naší vlastní země, což naše obzory příliš nerozšiřuje. Je těžší držet krok s tempem, jakým se opera mění, neustále se přetváří a obléká do nových podob po celém světě.

Pro širší veřejnost jsou maďarští skladatelé často zastoupeni především Bartókem a Lisztem. Které další autory či díla byste doporučila těm, kdo se chtějí s maďarskou hudbou lépe seznámit?

Rozhodně bych doporučila Zoltána Kodálye, který s Bartókem úzce spolupracoval; oba věnovali velkou část života sběru lidových písní z celého Maďarska. Kodály také komponoval opery, které jsou hluboce zakořeněny v lidové tradici. Máme je rádi, protože ačkoli se mohou zdát jako díla pro děti – ostatně často jsou založeny na starých maďarských pohádkách –, nesou v sobě nesmírně bohatou hudební expresi a hudbu, kterou máme v krvi. Jeho písňový repertoár je rovněž vynikajícím výchozím bodem pro mladé zpěváky na počátku studia.

A samozřejmě nesmíme opomenout Ference Erkela, často označovaného za otce maďarské opery. Jeho velké opery jsou plné národních tradic. Další významnou osobností je Emil Petrovics, který komponoval svůj poslední písňový cyklus přímo pro mou učitelku. Díky její pomoci a podpoře se v Maďarsku koná soutěž nesoucí Petrovicsovo jméno, kde zpěváci interpretují maďarské soudobé písně od Petrovicse a jeho žáků, a pomáhají tak uchovávat toto hudební dědictví živé.

Byla opera od začátky vaše jasná volba nebo jste zvažovala i jiné kariérní cesty?

Po maturitě jsem vlastně chtěla být herečkou a hlásila se na herectví na vysoké škole. V té době jsem už nějakou dobu pracovala jako dabérka a chodila na herecké kurzy, takže tento krok se zdál být přirozeným. Nakonec jsem ale nebyla přijata a bylo to poprvé, kdy jsem si opravdu začala klást otázku, zda je tato cesta pro mě ta pravá. Přijímací řízení mi připadalo velmi subjektivní, záleželo na tom, komu jsem padla do oka, jaký styl herectví preferoval a co vlastně ve studentech hledal.

Chtěla jsem se učit něco konkrétního, kde je pokrok a úsilí jasně viditelné. A zpěv mi přesně tohle nabídl: když se učíte, pracujete tvrdě, máte talent a umíte se vyjádřit, výsledky se dostaví. Kdybych se nemohla naučit zpívat, hledala bych něco jiného, ale naštěstí mi to se zpěvem vyšlo. Základy klasického zpěvu zároveň znamenají, že následně můžete zpívat prakticky cokoliv. Tak to začalo, a tak jsem se zamilovala do hloubky emocí, kterou opera nabízí. Pozoruhodné na tom je, že herectví je součástí toho, co dělám; je to krásný kruh, kde se oba obory vzájemně obohacují.

Ráda bych ale zdůraznila, že tuto cestu jsem si musela prošlapat sama. Nepocházím z hudební rodiny, ačkoliv mě, jak jsem již zmínila, všichni neuvěřitelně podporují. Vyrostla jsem obklopena hudbou Metallicy, Nirvany, Queen a dalších rockových a popových skladeb. Právě ony mě povzbudily objevovat a sahat po hudbě bohaté, plné emocí a silného zvuku.

Jak odpočíváte? Máte nějaké koníčky mimo operu?

Miluju vaření. Uklidňuje mě a pomáhá mi ztišit mysl. Nikdy bych sice nedokázala zkomponovat hudební dílo, ale ráda komponuju kulinářské zážitky — tvoření chutí, textur a pokrmů je můj způsob, jak se vyjádřit mimo operu. V České republice jsem si moc užila objevování místní kuchyně…

Kdybyste mohla pozvat jakoukoli postavu z operní literatury na sklenku vína, koho byste vybrala a o čem byste si povídaly?

Opravdu nemohu vybrat jen jednu! Ale velice živě si dokážu představit večeři s Carmen a Taťánou; moc bych chtěla být součástí jejich rozhovoru nebo třeba jen pasivním posluchačem.

Carmen je typ ženy, který neustále hledá lásku, ale přitom se brání jakémukoliv závazku, protože žije podle vlastních pravidel. Taťána naopak je ochotná dát pro lásku všechno, což může vést k tragédii úplně stejně. Bylo by fascinující a zábavné je poslouchat: Carmen jako divoká kočka a k ní tichá a věčně zasněná Taťána. Samozřejmě bych se je snažila pohostit dobrým maďarským vínem, i když mám pocit, že Carmen by si nejspíš přinesla vlastní, a Taťána by možná nepila vůbec.

Foto: Fanni Favulégi, archiv Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka