„Na scéně Valentina Köhlera se předvádí moderní technické vybavení divadla, které dokáže samo o sobě ohromit.“

„Režisérka Elisabeth Stöppler vytvořila fantaskní svět neuvěřitelných postav, které se vyžívaly v krutostech a schválnostech. Žádná milá zvířátka, naopak krvelačné bestie.“

„Bílého králíka sytým kontratenorem zpíval Andrew Watts, který jako jediný ztvárnil tuto roli také v první inscenaci, která měla světovou premiéru v Mnichově v roce 2007.“

Hudební divadlo Na Vídeňce (Theater an der Wien) připravilo další operu, tentokrát pohádkovou. Na motivy knížky Alenka v říši divů anglického spisovatele Lewise Carolla vytvořili libreto David Henry Hwang spolu s Unsuk Chin, korejskou hudební skladatelkou, která je i autorkou hudby. Opera měla premiéru 17. listopadu v Theater an der Wien.

V režii Elisabeth Stöppler a pod taktovkou Stephana Zilliase hrál ORF Radio-Symphonieorchester, zpíval Arnold Schönberg Chor a Gumpoldskirchner Spatzen. Na bombastické scéně Valentina Köhlera se odvíjí fantastická féerie s množstvím postav, představujících zvířátka, v křiklavých kostýmech Su Sigmund, v nelogických a neuvěřitelných situacích. Postavu Alenky ztělesnila islandská sopranistka Álfheiծur Erla Guծmundsdóttir.

Především je nutné vědět, že představení není vhodné pro malé děti. Teenageři už dokáží zpracování příběhu rozklíčovat a ocenit, i když možná ne zcela v souvislostech. Představení trvá téměř tři hodiny s jednou přestávkou, nicméně divák se ani v nejmenším nenudí.

Na scéně se předvádí moderní technické vybavení divadla, které dokáže samo o sobě ohromit. Točny, skleněná formace pavilonu, vystupující z propadliště, a hlavně tři soustředné kruhy: jeden s velkými kameny a dva se světly po obvodu, které průběžně sestupují z provaziště jako obrovské UFO a zase se zvedají nahoru. Světelný design Elany Siberski umocňuje účinek efektů na scéně a je opravdu na co se dívat, stejně jako na zmíněné kostýmy Su Sigmund, které jsou směsicí barevnosti a fantasknosti, někdy i s vtipným, čitelným sdělením.

Nejfantasknější, přesto dobře ilustrující, je hudba korejské skladatelky Unsuk Chin (1961), žijící v Berlíně, jejíž kompozice jsou oceňovány po celém světě. Autorčina schopnost vyjadřovat emoce nejrůznějšími zvuky, zejména perkusemi, jichž bylo téměř plné celé orchestřiště, v kombinaci s klasickými, zejména dechovými nástroji, které využívá k “výrobě” nejrůznějších zvuků, je obdivuhodná. Její hudba je impresivní i dravá, a především barevná a ostrá.

Zpočátku začala vylehčeně: cvrlikání ptáků, zurčení vody a lehký vítr navodil atmosféru klidu v přírodě, pak to chvíli znělo janáčkovsky: takové příjemné pokračování Lišky Bystroušky z posledního dějství. Postupně se ale hudba zahušťovala a stávala stále agresivnější, aniž ztratila na své barevnosti. Pozvolné narůstání dynamiky podporovalo dramatičnost vykreslení postav a situací.

Polovina představení se inspiruje barokem, Králík má bílou barokní paruku a v hudbě zaznívá cembalo či harfa a polyfonní postupy a ansámbly. To vrcholí postavou Alžběty I., které se věnuje v příběhu velká pozornost.

Režisérka Elisabeth Stöppler vytváří fantaskní svět plný neuvěřitelných postav, které se vyžívají v krutostech a schválnostech. Žádná milá zvířátka, naopak krvelačné bestie mávající kosou či mečem a i jinými, k vraždě vhodnými nástroji. A Alenka se tu objevuje hned třikrát.

Nejprve se snáší z provaziště na tenkém závěsu dvě postavy: Esther Schneider jako velká Alenka a za ní Alenka jako dítě, která se objevuje v příběhu ještě několikrát. Velká Alenka je v přírodě ztracená a odcizená, neví, kým je, což režie explicitně sděluje velkým nápisem na bílé tunice. Je neustále ohrožována krutým zvířecím světem a k tomu se přidává i nebezpečí shora: svítící UFO, které ji v jednom obraze dokonce tiskne k zemi.

Alenku zpívá islandská sopranistka Álfheiծur Erla Guծmundsdóttir. Má jasný a svěží, i když poněkud užší soprán, který se dobře nese prostorem, a je nejen herecky, ale i fyzicky zdatná, což je podmínkou, aby ustála nároky na roli kladené. Překvapením bylo, že v závěru příběhu technik na jevišti připíná pěvkyni na závěs a ta pak po dlouhou dobu visí vysoko nad jevištěm, a ještě k tomu zpívá!

Jeviště ovládají pohádkové postavy – více či méně čitelné –, ale všechny hlasově i herecky zdatné. A role si jaksepatří užívaly. V elegantním obleku Bílého králíka (a také Březňáka, Jezevce, či Fretky) sytým kontratenorem zpíval Andrew Watts, který jako jediný zpíval tuto roli také v první inscenaci, která měla světovou premiéru v Mnichově v roce 2007.

Roli Myši a také například Kuchaře, Plcha či Krtka si velmi užíval holandský tenorista Marcel Beekman, čerstvý držitel Ceny Thálie, kterého bylo stále plné jeviště. Postavy Kloboučníka, ale také Kachny, Kuchaře či Vojáka se zhostil norský barytonista Ben McAteer a dal do nich velkou dávku komediálnosti. Z ženských rolí vynikaly především Kočka Šklíba, později Krysa, představovaná německou sopranistkou Julianou Zara. Byl to její debut v Theater an der Wien a byl velmi efektní. Šťavnatý a kulatý soprán se zářivými výškami má tmavší témbr a dokáže předvést působivé dramatické polohy.

Další obdivuhodnou postavu předvedla holandská mezzosopranistka Helena Rasker v roli Vévodkyně, později Ještěrky v černém kostýmu a s dramatickým nábojem. Efektní a silovou rolí byla Srdcová Královna v podání dramatické sopranistky Mandy Fredrich. Kostým silně odkazoval na Alžbětu I. a zdůrazňoval její maskulinní a panovačnou povahu. Hlas zpěvačky byl pevný a znělý, i když občas až příliš forsírovaný.

Zajímavou, i když zbytečně dlouhou scénou bylo vystoupení Housenky v lesklém vínovém kabaretním kostýmu, která se svíjela ve skleněném pavilonu, vyjíždějícím z propadliště, hrajíc při tom na basklarinet. Ten s prožitkem ovládala Teresa Doblinger a při hře se pružně kroutila jako housenka, což prozrazovalo i její paralelní činnost tanečnice. V inscenaci vystupovala ještě řada dalších postav, které zaplňovaly jeviště a vnášely do příběhu fantasknost a napětí, při zachování vyváženosti pěveckých i hereckých kvalit.

Do hry se vžíval s radostí i sbor Arnold Schoenberg Chor vedený Erwinem Ortnerem aměl největší vstup při hře kroketu, ze kterého se postupně stala krvelačná podívaná a kroketové pálky se staly vraždícími nástroji. Dětský sbor Gumpoldskirchner Spatzen se sbormistryní Katjou Kalmar předvedl svěží výkon a měl prostor pro rozpustilé herecké akce.

Všichni si hru jaksepatří užívali a ani publikum nevnímalo délku představení, které trvalo téměř tři hodiny. V Divadle Na Vídeňce opět realizovali vynikající inscenaci, v excelentním provedení a s vynikajícími výkony, což už je v tomto divadle zcela pevným pravidlem.

foto: Divadlo na Vídeňce / Matthias Baus