„Tomáš Brauner, dnes renomovaný a vyhledávaný dirigent, se vrátil na skok jako domů, a bylo to setkání inspirativní.“

„Horké chvilky managementu filharmonie vyřešil mladičký, sotva patnáctiletý bulharský violoncellista, Darin Lambrev, který dokonce hrál zpaměti.“

„Vznikla tak sugestivní výpověď, spojená s perfekcionismem a profesionalitou, podpořená ryzí muzikalitou jednotlivých hráčů.“

Festival Harmonia Moraviae pokračoval 9. října v sále Kongresového centra koncertem, který byl pomyslným výletem do Francie. Konkrétně do Francie 19. století, reprezentované Claudem Debussym a jeho Preludiem k Faunovu odpoledni, Édouardem Lalo a Koncertem d moll pro violoncello a orchestr v podání mladičkého Darina Lambreva a na závěr zazněla Fantastická symfonie Hectora Berlioze. Filharmonii Bohuslava Martinů řídil dirigent Tomáš Brauner. 

Harmonia Moraviae patří již ke společenskému životu Zlína neodmyslitelně, letos se koná 23. ročník a jako každoročně má publikum možnost slyšet to nejlepší ze symfonické hudby. Krásný sál a dobrá akustika, to jsou devízy, které nezklamou a k nim je potřeba přičíst i orchestr filharmonie, který pod vynikajícími dirigenty podává vrcholové výkony. 

Ve čtvrtek 9. října to byl Tomáš Brauner, dnes renomovaný a vyhledávaný dirigent, který byl ještě před několika léty šéfdirigentem zdejšího orchestru a dnes je hlavním hostujícím dirigentem. Vrátil se na skok jako domů, a bylo to setkání inspirativní. Orchestr hrál s viditelným muzikantským zaujetím a ve spolupráci s dirigentem se dařilo vytvářet hudbu nejen technicky přesnou, ale především barevnou a živoucí, tak, jak to francouzští impresionisté zamýšleli. 

Nejprve zahájil Claude Debussy, představitel francouzského impresionismu v hudbě, a jeho Preludium k Faunovu odpoledni, načež se v sále rozprostřela nadýchaná relaxační pohoda. To především díky flétnistce Janě Šindelářové a jejímu oduševnělému vylehčenému úvodu, následovanému lesním rohem Jiřího Hammera a harfou Amelie Tokarské. Postupně narůstalo napětí a dynamika a přidávaly se další nástroje, s hladivou lehkostí, průzračností a vyváženým barvami. Klarinet Jiřího Kundla vnesl lehkou dramatičnost, kterou rozvinul orchestr do širokého proudu hudby se sladkou melodičností sólových prvních houslí Pavla Mikesky. Dravost a melancholii přinesl hoboj Jany Lapkové, který se rychle schoval pod přikrývku měkkých smyčců a společně dodýchali skladbu do měkkého pianissima.

Překvapením byla druhá skladba večera, Koncert d moll pro violoncello a orchestr Édouarda Lalo, francouzského skladatele 19. století. Zajímavý je španělský charakter skladby, který souvisí se skladatelovými španělskými kořeny. Původně bylo plánováno, že koncert bude interpretovat mladý rakouský violoncellista Alexander Simič, ale na poslední chvíli mu to znemožnila nemoc. Horké chvilky managementu filharmonie vyřešil mladičký, sotva patnáctiletý bulharský violoncellista, Darin Lambrev, který nejen, že má skladbu nastudovanou, ale dokonce ji hrál zpaměti. Studuje na Hudební akademii v německém Darmstadtu a v posledních dvou letech sbírá jedno ocenění za druhým. Mimo jiné v září 2025 mu byla udělena třetí cena Concertino Praga právě za provedení tohoto koncertu, pod taktovkou Tomáše Braunera. Osud tady zasáhl vskutku zásadně a mladý hudebník se na koncertě ve Zlíně předvedl v tom nejlepším světle. Koncert má tři věty, 1. Prélude: Lento – Allegro Maestoso s mohutným nástupem orchestru ve fortissimu, po kterém zahájilo violoncello z hloubky pevným a nosným tónem. Poté se violoncello dostalo do výšek, aby se následně vrátilo do dramatických hloubek. Žesťové fanfáry nachystaly prostor pro sólovou exhibici, melodická plocha se střídala s orchestrálními částmi až do pevného fortissima, které přešlo do něžného melodického piana. Po návratu úvodního tématu se opět střídalo violoncello s orchestrem, až dostalo prostor pro virtuózní část a poté dospělo do závěru. 2. Intermezzo: Andantino noc motto – Allegro presto zahájily z pianissima zářivé housle a přidala se violoncella a kontrabasy. Sólový nástroj žaloval v pomalém legatu, dřevěné nástroje štěbetaly a laškovaly a violoncello se také nechalo svést. Melodie se vrátila v širokém crescendu a orchestr podpořil sólistu, jehož nástroj se vzepjal do výšek. Pak už lehký běžící rytmus dovedl violoncello v rytmizovaném tempu do závěru. 3. Introduktion. Andante – Allegro vivace zahájily tajuplné kontrabasy, pak dramatický vpád a dynamická vlna a fanfára lesních rohů uvedla orchestr, který zněl v energických akcentech. Fanfáry trubek a orchestr ve fortissimu v synkopách uvedl další sólovou část. Vstupy violoncella zněly tanečně, byly rychlé a virtuózní, sólový nástroj zpíval v lehce tanečních motivech a orchestr crescendem dovedl skladbu do vítězného závěru. Publikum bylo upřímně nadšené a děkovalo mladičkému virtuosovi za obdivuhodný výkon. Ten jako poděkování za pohostinnost zahrál ještě přídavek, Suitu č.2 d moll Johanna Sebastiana Bacha.

Po přestávce zazněla Fantastická symfonie, Epizoda ze života umělce, op.14 Hectora Berlioze. Toto monumentální výpravné dílo má silný charakter již samo o sobě a v podání Filharmonie Bohuslava Martinů znělo silně a expresivně, s akcenty na barevnost jednotlivých nástrojů a na jejich souzvuky. Vznikla tak sugestivní výpověď, spojená s perfekcionismem a profesionalitou, podpořená ryzí muzikalitou jednotlivých hráčů, kteří pod vedením dirigenta Tomáše Braunera společně vytvořili silně působící hudební obraz. Pět sugestivních obrazů se řadilo za sebou a postupně jejich dramatičnost a barvitost narůstala až do efektní poslední věty. 1. Sny – vášně. Lento – Allegro agitato e appasionato assai – Religiosamente, nejprve lehounké tóny dřevěných nástrojů, a pak jasná melodie smyčců. Pak už následoval rychlý rytmus, přerušovaný melodickou romantickou linkou. Vroucí melodie smyčců se rozeběhla a celý orchestr pokračoval v líčení romantické nálady, podpořené hobojem, do rychlého energického oblouku, aby dospěl do ztišeného závěru. 2. Ples: Valse. Allegro nontroppo, zahájilo tajemno ve smyčcích spolu s harfou, aby se vzápětí rozeběhla nadýchaná svěží valčíková melodie. Accellerando dospělo do víru, přerušeného dřevěnými nástroji, aby se opět rozběhlo tempo do rychlého viru. 3. Scéna na venkově. Adagio, byla příležitostí pro Naděždu Škrabalovou a její anglický roh. Pomalu se odvíjejícím dřevěným nástrojům vzaly melodii smyčce a rozvinuly měkkou nadýchanou melodii. Narůstající dramatický podklad přerušovaly dřevěné nástroje, accellerando přineslo drama, které se zlomilo do melancholického nářku anglického rohu. 4. Pochod na popraviště: Allegretto non troppo, zahájily v pianu lesní rohy a předznamenaly náladu, kterou v pianovém napětí rozvíjel v nenápadném crescendu orchestr. Fanfáry všech žesťů dominovaly nad orchestrem v pochodovém tempu, podpořené tympány a činely. Rychlé běžící tempo hnal dirigent dopředu a orchestr přesně „šlapal“ až k efektnímu závěru. 5. Sabat čarodějnic: Larghetto – Allegro, nejprve strašidelné zvuky v pianu, pak expresivní klarinet v ostrých akcentech, a pak už rychlé, energické forte a zvony, ohlašující půlnoc. Temné kroky tuby a pak dalších žesťů a kontrabasů vyústily ve forte celého orchestru v ostrém synkopovaném rytmu. Mohutný závěr v rychlém Allegru byl efektní a hýřil barevností a euforií. Obecenstvo propuklo v nadšení a dlouho děkovalo své filharmonii za inspirující a efektní provedení skladby. Svůj podíl na tom měli všichni hudebníci, zejména však Pavel Mikeska u prvních houslí, violista Pavel Březík, první violoncellista Marcellino Hanna, flétnistka Jana Šindelářová, hobojistka Jana Lapková, klarinetista Jiří Kundl, fagotista Michal Kubáč, hornista Jiří Hammer, trumpetista Pavel Skopal mladší, trombonista Jakub Zívalík a harfistka Amelia Tokarská. Ti všichni jako první hráči se zasloužili o působivá a bezchybná sóla, ale také o krásný soulad všech nástrojů. Byl to večer plný emocí, energie a hudby, která se zapisovala přímo do srdce. 

Foto: Dominik Bachůrek / Filharmonie B. Martinů