„Jeho barevný hlas je veliký a nesmírně působivý, ale není nijak hřmotný, nekřičí, nenechá se svést k přílišné forzi, jen ho je jednoduše všude plno.“ 

„Gilda mi z úst Juliany Grigoryan přišla nejpřesvědčivější a je to nepochybně směr, kterým se hudebně ubírá.“

„Amartuvshin Enkhbat ukázal, jak silné emoce dokáže hudba předávat, je-li podávána na špičkové úrovni a bez evidentní námahy.“

Poslední únorový den byl svátkem pro milovníky velkých hlasů světové opery. Ve Smetanově síni Obecního domu debutoval mongolský barytonista Amartuvshin Enkhbat spolu s arménskou sopranistkou Julianou Grigoryan, pro kterou byl tento koncert návratem do našeho hlavního města. Oba se předvedli v áriích a duetech z oper Rugerra Leoncavalla, Umberta Giordana, Vincenza Belliniho, Giacoma Pucciniho a největší část koncertu byla věnována operám Giuseppe Verdiho. Umělce doprovázel orchestr Prague Philharmonia pod taktovou italského dirigenta Gaetana Lo Coca. 

Právě ve Verdiho operách je pan Enkhbat nejvíce žádaným zbožím mnoha předních operních domů po celém světě. Rok 2025 zahájil v lednu v Covent Garden jako Amonasro v Aidě, v únoru vystoupil opakovaně v Teatro Carlo San Felice jako Gérard v opeře Andrea Chénier, v březnu bude následovat Řím a Scarpia s Annou Netrebko v roli Tosky, La Scala (opět Tosca) a také Hamburk, kde ztvární Rigoletta. V dubnu vystoupí jako Renato v Maškarním plese v Bologni a opět jako Amonasro v Metropolitní opeře, a tak by se dalo pokračovat… Do Prahy si mezi svými četnými operními závazky odskočil na koncertní pódium a byl to zážitek, na který se nezapomíná. Agentura Nachtigall Artists, pod jejíž hlavičkou se koncert konal, během této sezóny přivezla do Prahy již třetího pozoruhodného barytonistu (po Ludovicu Tézierovi a Vincenzovi Taorminovi) a zprostředkovala tak místnímu publiku zajímavé srovnání tohoto operního oboru na špičkové úrovni.

„Způsob, jakým Verdi psal pro barytonové hlasy se mnou opravdu rezonuje – jeho postavy jsou vždy tak hluboce lidské, složité a vrstvené. Nejsou to jen padouši nebo hrdinové; mají své rozpory, zranitelnost a vášně, které je činí skutečně přesvědčivými. Vezměte si například Rigoletta. To je mistrovské dílo pro barytonový hlas, naplněné emocionální hloubkou a dramatickou složitostí. Vyžaduje jak syrovou sílu ukřivděného otce, tak jemnost křehkých okamžiků, kdy je Rigoletto zcela zlomen láskou, kterou chová ke své dceři…“ vyznal se z lásky k Verdiho barytonovým rolím Amartuvshin Enkhbat v nedávném rozhovoru. Jeho koncert toto vyznání bezvýhradně potvrdil. Ale vezměme to popořádku. 

Koncert zahájil árií Tonia Si può? z Leoncavalových Komediantů, ve které na začátku opery vysvětluje publiku, že to, co uvidí, nebude pouhá divadelní hra kočovných komediantů, nýbrž jejich skutečný příběh. Již od prvních tónů bylo jasné, že jeho jméno pro nás může být těžké na vyslovení, ale měli bychom si ho zapamatovat. Svou personou zcela opanoval pódium. Jeho hlas byl ve všech polohách skvěle vyrovnaný, jeho dechová kapacita se zdála být nekonečná, až jsem si někdy říkal, zda se vůbec nadechuje, a krásně klenutá dlouhá legata přinášela skutečné operní umění. Jeho barevný hlas je veliký a nesmírně působivý, ale není nijak hřmotný, nekřičí, nenechá se svést k přílišné forzi, jen ho je jednoduše všude plno. 

Druhým chodem slavnostního večera byla slavná árie Io son l’umile ancella z opery Adriana Lecouvrer Francesca Ciley, v níž se Adriana vyznává ze své lásky k umění, jehož se prohlašuje být pokornou služebnicí. Naprosto autenticky se z ní vyznala v krásných tmavých, na naše poměry poněkud odvážných šatech i Juliana Grygorian, která árii pojala vroucně, pokorně a s krásnými zvonivými výškami. Tato arménská sopranistka u nás debutovala v roce 2023 jako čerstvá držitelka Operalie Plácida Dominga na společném koncertu s Petrem Nekorancem a Prague Philharmonia v pražském Rudolfinu a už tenkrát svým hlasem zaujala. V reflexi jejího koncertu KlasikaPlus mimo jiné napsala: „Majiteľka oblého, nosného a vo všetkých polohách pevne znelého, nezaťaženého sopránu pôsobí na javisku trochu ako zjavenie. Spieva bez akéhokoľvek prejavu námahy, akoby sa s každým tónom hrala a publiku ho bezprostredne posúvala. Je evidentné, že spev miluje – a že sa o túto lásku chce celkom úprimne deliť.“

Právě upřímnou snahu se dělit o své vokální umění jsem vnímal z interpretace tohoto operního evergreenu. Od svého pražského debutu se samozřejmě posunula, v loňském roce jí byla udělena výroční cena slavné wagnerovské pěvkyně Hildegard Behrens a debutovala v MET jako Pucciniho Liù. V této sezóně vystoupí např. v Pucciniho Bohémě jako Mimi v Teatro Colonale di Bologna a jako Musetta v Teatro Regio di Parma, v Královské opeře v Muscatu ji čeká Violetta ve Verdiho Traviatě. Na rozdíl od Amartuvshina Enkhbata se profiluje i jako koncertní umělkyně, opakovaně vystoupila po boku Plácida Dominga, Andrey Bocelliho a v poslední době extenzivně spolupracuje s Riccardem Muttim.

Poté dostal slovo opět baryton, aby se blýsknul v árii Nemico della patria z třetího dějství Giordanovy opery Andrea Chénier. V ní Gérard píše obžalobu proti Chénierovi jako nepříteli vlasti, přičemž si ale uvědomuje, kolik krveprolití způsobil při svém vzestupu k moci a že se zpronevěřil původním ideálům revoluce. A právě nastínění tohoto osobnostního rozporu, který se ještě více projevil v pozdějších Verdiho áriích, byl hlavní devízou Enkhbatova mistrovství. 

Juliana Grigoryan poté přednesla slavnou kavatinu Casta diva, v níž se Norma modlí k bohyni Měsíce za smír mezi Galií a Římem a za znovuzískání lásky Polliona, který se zamiloval do jiné galské kněžky. Podala jí na svůj věk velice přesvědčivě s dlouhými legaty a bezchybnými koloraturami, ale přesto mi připadalo, že do bravurního zvládnutí této árie, jak jsme ji i v Praze měli možnost slyšet od hvězdných sopranistek, přece jen chybělo trochu více objemu, odstínění dynamiky a vroucnosti. 

Poté přišel na řadu Verdi, konkrétně árie Giorgia Germonta Di Provenza il mar z Traviaty, v níž otec laskavými slovy přesvědčuje svého syna, aby se vzdal vztahu, který tehdejší společnost nebyla s to přijmout, a následně emotivní duet Madamigella Valery? – Sono io, kdy Giorgio naopak přemlouvá Violettu, aby to byla ona, kdo ukončí vztah s jeho synem. Způsob, jakým k sobě hlasy obou sólistů ladily, byl pozoruhodný a celý projev nesmírně profesionální. Za profesionální a taktní považuji i to, jak v místech, kdy oba pěvci zpívají společně Enkhbat přece jen trochu ubral na volumenu a nechal svou partnerku, aby se prosadila. To se ještě potvrdilo v závěrečném duetu večera Parla… siam soli z Rigoletta, v níž hlavní postava přísahá pomstu mantovskému vévodovy a zároveň se snaží být laskavým otcem své dceři Gildě, kterou vévoda oklamal a svedl. Právě Gilda mi z úst Juliany Grigoryan přišla nejpřesvědčivější a je to nepochybně směr, kterým se hudebně ubírá. 

V samostatných číslech publikum potěšila Rusalčinou árii o měsíčku, ve které se blýskla správnou deklamaci a výbornou češtinou (ostatně právě touto árií vyhrála Operalii a následně se podílela na historicky prvním provedení Rusalky v La Scale v červnu 2023, kdy zpívala První žínku). Myslím, že jsem nezůstal v publiku sám s přáním slyšet tuto sympatickou sopranistku zpívat celou operu, určitě by bylo zajímavé poslouchat, jak se prosazuje i v Rusalčiných dramatičtějších partech. Jako přídavek si připravila arménskou píseň Havun Havun známou též jako Melodie vzkříšení, jejíž kořeny údajně sahají až do 10. století. Ta odkazuje k liturgickému textu, ale zároveň ke vzkříšení v širším slova smyslu; tato píseň byla pro její lid obzvláště důležitá během arménské genocidy na začátku 20. století. Sopranistka jí nesmírně procítěně zazpívala a cappella a ukázala publiku něco z hudebního dědictví své země, které je pro nás bohužel příliš neznámé. 

Osobně nesilnějším momentem večera pro mě byla Enkhbatova interpretace Macbethovy árie Pietà, rispetto, amore, v níž se celá tragédie uzavírá a v níž si Macbeth uvědomuje, že ho po jeho smrti budou všichni proklínat. Tu podal naprosto sugestivně a dokonale v ní vystihnul rozháranost nesmířené duše tyrana. Ukázal, jak silné emoce dokáže hudba předávat, je-li podávána na špičkové úrovni a bez evidentní námahy. Koncert Juliany Grigoryan a Amartuvshina Enkhbata měl ještě jednu přidanou, řekl bych přímo edukativní hodnotu: Slečna Grigoryan by sama o sobě jistě byla ozdobou kdejakého koncertu či představení. V bezprostředním srovnání s uměním svého koncertního kolegy ale bylo přece jen patrné, kde jsou její limity, které by asi za běžných okolností zanikly. Jednoduše řečeno, posluchači ve Smetanově síni měli ten večer možnost slyšet, jaký je rozdíl mezi velice dobrým, zdravě vedeným hlasem a skutečným fenoménem. 

Orchestr Prague Philharmonia pod taktovkou italského dirigenta Gaetana Lo Coca odvedl hezký kus práce, sólisty doprovázel citlivě a sám se předvedl v orchestrální předehře k Verdiho opeře Síla osudu. Poněkud méně se jim povedla předehra k Normě, která vyzněla poněkud mdle, uspěchaně a během níž se Lo Cocovi nedařilo komunikovat požadavky vepsané v partituře.

Koncertem Amartuvshina Enkhbata agentura Nachtigall Artists pro tuto sezónu ukončila exkurzi po výjimečných barytonových hlasech, do konce sezóny přiveze ještě tři významné tenory: v březnu Jonase Kaufmanna, v červnu Jonathana Tetelmana a v srpnu Pene Patiho. Porovnání jejich hlasů (byť v různých repertoárech) bude bezesporu zajímavé a přínosné.

Foto: Petr Dyrc