„Skladby mu často vycházejí s náhlými a prudkými kontrasty a nárazy.“

„U Josefa Suka se třeba v případě Smyčcové serenády nechce ani věřit, že jde o dílo mladíka sotva plnoletého. Platí to i o Klavírních kusech op. 7 ze stejné doby…“

„Klavírista nacházel v Schumannovi nové a nové drobné podněty a detaily a nenechal ani na chvíli opadnout pozornost.“

Třetí ze šesti položek letošního Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného byl recitál Lukáše Vondráčka. Ve Dvořákově síni Rudolfina zahrál ve středu Beethovena, Suka a Schumanna. Původně ohlášená Skrjabinova Fantazie h moll nakonec v programu nebyla. Čerstvě pětatřicetiletý pianista potvrdil, že je špičkovým, mimořádným, neortodoxním, nenapodobitelně osobitým interpretem.

Vondráčkova hra, absolutně soustředěná sama k sobě, se vyznačuje neselhávající technikou a jedinečně svéráznou muzikalitou. Přes veškerou eruptivnost a vyhrocenost je to hra introvertní. U nástroje, předkloněn skoro až ke klaviatuře, žije pianista jen a jen interpretovanou hudbou. Nezáleží mu na tom, jestli jeho způsob přítomnosti na pódiu někdo vnímá jako okázalý. Okázale nepřichází, neodchází, ani nehraje. Nehraje však ani neokázale. Hudbu cítí, prožívá a předává jako integrální kumulaci emocí a nic dalšího, co by se obracelo navenek, neřeší. Skladby mu často vycházejí s náhlými a prudkými kontrasty a nárazy. Stejně náruživě, jak se projevuje manuálně, také pedalizuje. Publikum vtáhl do znějící hudby stoprocentně. Neozvalo se snad ani jedno zakašlání.

Beethovenova Sonáta č. 27 má jen dvě věty. Existuje její údajný program, totiž první věta jako souboj rozumu a citu a druhá věta jako rozhovor s milenkou; tak to aspoň po letech vyjevil skladatelův životopisec Anton Schindler. Autentičnost jeho vzpomínky zřejmě nešlo a nejde ověřit. Ať už takový romantizující výklad platí, nebo ne, tak je každopádně zřejmé, že Beethoven naplnil skladbu v první větě výrazovou dvojlomností a ve druhé větě lyrickou přemítavostí. Lukáš Vondráček to v živé části vrchovatě naplnil dynamicky i tempově až nezvykle vyhrocenými protiklady a ve zpěvné části pak mírným hudebním vyprávěním, jen lehce rozvlněným, téměř schumannovsky elegantním a láskyplným.

Sólista, častěji spojovaný spíše se světem hudby typu Sergeje Rachmaninova než s jemnou lyrikou, překvapil ten večer nejvíc ve výběru čtyř raných skladeb Josefa Suka. Píseň lásky obdařil velmi citlivě a jemně, ale přesto bohatě strukturovanou emocionalitou. Humoresku, Idylky a Dumku pak naplnil umírněnou, lyrickou přemýšlivostí, bez zbytečných výrazových výkyvů. U Josefa Suka se třeba v případě Smyčcové serenády nechce ani věřit, že jde o dílo mladíka sotva plnoletého. Platí to i o Klavírních kusech op. 7 ze stejné doby…

Schumannova Kreisleriana, která vyplnila druhou polovinu recitálu, je náročný opus, plný proměnlivosti, různých stylizací a nálad. Je téměř kompendiem romantické klavírní hudby. Lukáš Vondráček v naprostém soustředění prošel osmidílným cyklem bez přerušení, návazně. Smršť husté stylizace střídaly zpěvné partie, z pódia k publiku přicházely, část od části, výrazně odlišené hudební obrazy. Klavírista nacházel nové a nové drobné podněty a detaily, pohrával si v polyfonií s důležitostí a zřetelností hlasů, uplatnil maximálně široké spektrum úhozů a tónů od razantních přes hravé po sotva slyšitelné, nenechal ani na chvíli opadnout pozornost.

Ve výrazu vzorově zahranou Schumannovu Arabesku C dur op. 18 přiřadil Vondráček bez pauzy hned za Kreislerianu, jako jakýsi její dovětek. A přídavkem pak po předání kytice bylo už jen Schumannovo zasněné, měkké Snění… Recitál s magickou atmosférou! Jakkoli v rozpětí bezmála jednoho století, od Beethovena po Suka, byl třetí večer Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného díky osobě interpreta nejen dokonalý, ale také stylově soustředěný a propojený, romantický.

Foto: Ivan Malý