„Taneční kreace v choreografii Idy Victorie Nowakovské spojily současný výrazový projev s prvky barokních tanců.“

„Křišťálově čistý projev Simony Šaturové provázený vkusnou ornamentikou byl jedním z největších zážitků večera.“

„Výkon venezuelského trumpetisty Pacho Florese byl fenomenální.“

Emoce, elegance i odvaha spojovat hranice – to je krédo, které si do svého erbu vepsal letošní ročník jednoho z našich nejprestižnějších hudebních festivalů. Nabídne pětačtyřicet koncertů, na jejichž programu zazní nejedna česká i mezinárodní premiéra, představí se v nich zvučná jména světového renomé. Svou letošní kapitolu Festival Krumlov zahájil 11. července v barokní zámecké zahradě, kdy hudební příspěvek přinesla sopranistka Simona Šaturová spolu s venezuelským trumpetistou Pacho Floresem za doprovodu souboru Barocco sempre giovane. Hudebně-taneční open air představení dirigoval Vojtěch Spurný.

Bouřka a prudký déšť, které nás v pátek odpoledne provázely cestou do Českého Krumlova nedávaly mnoho nadějí na bezproblémový průběh zahajovacího koncertu v barokní zahradě krumlovského zámku. Stal se však zázrak, déšť ustal a celá „hudební slavnost“ se mohla odehrát tak, jak ji umělci a celý festivalový tým pečlivě připravili. Záměrně hovořím o „slavnosti“, neboť celý projekt spojující hudbu a tanec na vodní hladině, který se měl podle pořadatelů pohybovat „někde mezi snem a rituálem“ mně více než rituál (musí mít jiné parametry), připomínal honosné barokní festivity. Do této atmosféry návštěvníky koncertu vtáhla již samotná cesta, v improvizovaných osvětlených nikách lemovaná postavami s maskami „lovné zvěře“ i zpěv závěrečného duetu z Monteverdiho opery Korunovace Poppey, to vše v podání členů souboru Run Operun podle scénáře a v režii Vilmy Bořkovec, v umělecké a vizuální koncepci Justiny Urbanové a Anny Pospíšilové, choreografii Radima Kláska. Tancem na cestě provázeli Štěpána Nlasa Msuta, Klára Ešnerová a Anton Eliáš, zpěvem a hrou Kristýna Kůstková, Tanita Yankova a Ahmad Hedar. Tuto mysteriózní atmosféru nastávající noci výtečně podpořily dekorace Petra Vítka a světelný design Jiřího Bezděka. 

Orchestr Barocco sempre giovane pod taktovkou Vojtěcha Spurného se sopranistkou Simonou Šaturovou a trumpetistou Pacho Floresem byli – poté, co oba sólisté coby Královna a Král připluli plavidly – od posluchačů odděleni vodní hladinou jezírka, na níž se v kontrastních bílých kostýmech odehrávaly taneční kreace v choreografii Idy Victorie Nowakovské, spojující současný výrazový projev s prvky barokních tanců. Choreografku jsme však mohli obdivovat i jako tanečnici v roli Vodní duše královny a Barokní královny noci, a to v partnerské spolupráci s Vodními bytostmi Jean-Pierrem Chandlerem, Mateuszem Buszkou a Piotrem Promińským. Působivá dekorace a na hladině dobře se vyjímající bílé kostýmy byly zapůjčeny z jihočeské inscenace Händelova oratoria Mesiáš. Škoda, že jsem nikde v programu nenašla jejich tvůrce.

Hudební náplň „pasticcia“ tvořila hudba velkých barokních mistrů. Pokud by mezi nimi byl i Georg Philipp Telemann, byla by bývala zastoupena celá velká pětka. Dostalo se však i na jiná jména, např. českého skladatele, rosického rodáka působícího v Drážďanech Jana Křtitele Jiřího Nerudu (1711–1776) či francouzského varhaníka a cembalistu Louise Clauda Daquina (1694–1772).

Atmosféru barokního večera navodil dvouvětý Braniborský koncert č. 3 G dur, BWV 1048 Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750), hraný v tempech odpovídajících venkovní akustice. Orchestr se k Bachovu dílu vrátil v průběhu večera ještě třikrát – zaznělo často uváděné Agnus Dei, BWV 232, se sólistkou kantáta Jauchzet Gott in allen Landen, BWV 51 (Radujte se z Boha ve všech zemích) a v samotném závěru pak Air z Orchestrální suity č. 3 D dur, BWV 1068.

Z díla Georga Friedricha Händela (1685–1759) diváci slyšeli opět v podání renomované sólistky Simony Šaturové koloraturami zdobenou árii Rejoice greatly, O daughter of Zion z oratoria Mesiáš, HWV 56 a tklivou, skladatelem mnohokrát využitou árie Lascia ch‘io pianga (Nechte mne plakat), kterou nejvíce proslavila opera Rinaldo. Křišťálově čistý hlasový projev a vkusná ornamentika sopranistky byly jedním z největších zážitků večera.

O další zážitky se postaral host z Venezuely, vítěz soutěže legendárního Maurice Andrého Pacho Flores. Nebyl to jen brilantně zahraný part obsazovaný dechovými nástroji ve skladatelově Příjezdu královny ze Sáby z Händelova oratoria Šalamoun, HWV 67, ale i náročná árie Agitata da due venti z opery Grisalda, RV 718 Antonia Vivaldiho (1678–1741), posluchačům známá především díky interpretaci Cecilie Bartoli. Flores se zde zaskvěl i její instrumentální verzí. Zatímco svou hrou vyšperkoval předehru Händelovy árie Ať žijí jasní serafíni z oratoria Samson, HWV 57, jako sólistu si ho posluchači opět užili v Daquinově rozkošné a vtipné Le Coucou (Kukačce) ze skladatelových Pièces de Clavecin, op. 1: č. 16, především pak v první větě Nerudova Koncertu pro trubku a orchestr Es dur. Hudební program doplnilo známé rondo z Abdelazera, Z. 570 Henryho Purcella (1659–1695) a Vivaldiho Sinfonia z opery La fida ninfa, RV 725. 

Soubor Barocco sempre giovane pod vedením Vojtěcha Spurného se ve venkovní akustice, ale především vlhkém, ladění neprospívajícím počasí výborně osvědčil. Výkon venezuelského trumpetisty byl fenomenální. Škoda jen, že publikum zahajovacího koncertu je poměrně skoupé na živější odezvu. Kdo si chtěl večer užít, příležitost dostal měrou vrchovatou.

Foto/zdroj: Libor Sváček / Festival Krumlov