„Základem kvality nové inscenace je pěvecké obsazení. A tak tomu ostatně v opeře má být!“

„Barokní orchestr zněl v prostoru Janáčkova divadla poněkud dutě, lze konstatovat, že jeho výkon nebyl nijak oslňující.“

„Tvůrci nové brněnské inscenace předem avizovali, že se budou snažit operu inscenovat v duchu, v jakém ji autoři zamýšleli: Figarova svatba je komedie pevně zakotvená v době svého vzniku.“

Brněnští milovníci opery mají možná v paměti nešťastnou inscenaci Mozartovy Figarovy svatby v Mahenově divadle v roce 2011. Po čtrnácti letech se tato opera do Brna vrátila a je radostné konstatovat, že debakl minulého představení může být zapomenut. Premiéra se uskutečnila 22. března v Janáčkově divadle.

Základem kvality nové inscenace Národního divadla Brno je především pěvecké obsazení. A tak tomu ostatně v opeře má být! V souladu s názvem opery je nejdůležitější postavou Figaro. Tadeáš Hoza má pro tuto roli vše: znělý hlas příjemné barvy, potřebnou fyzickou hbitost i hereckou přesvědčivost. Adekvátní partnerkou mu je talentovaná Doubravka Novotná. Simona Houda Šaturová, dnes již pěvkyně evropského renomé, byla jímavou a především krásně zpívající Hraběnkou. Hrabě Almaviva v podání italského basbarytonisty Luigiho De Donato zaujal vysokou pěveckou kulturou, aristokratické noblese své postavy však zůstal trochu dlužen. Václava Krejčí Housková splnila po všech stránkách nároky nesnadné „kalhotkové“ role Cherubína. Ondřej Koplík, tenorista zvládající na českých jevištích mnohem náročnější pěvecké party, než je part Basilia, uplatnil kromě svých pěveckých kvalit i mimořádné pohybové a charakterizační schopnosti. Daniela Straková-Šedrlová byla spolehlivou Marcellinou a v árii (která se ve většině inscenací škrtá) prokázala svou stále vysokou pěveckou úroveň. Jan Šťáva jako Bartolo opět zaujal svým ojedinělým hlasovým fondem i smyslem pro komiku. Nepřehlédnutelným byl svým sonorním basem i Josef Škarka jako Zahradník. Příjemným tenorem a jevištním projevem se prezentoval Michael Robotka jako Curzio. Helena Hozová i přes nevelký rozsah role Barbariny zaujala nejen hlasem, ale i potřebným dívčím půvabem.

Hudebního nastudování se ujal Václav Luks, dirigent, který si své dnes už bez přehánění světové renomé získal interpretací barokní hudby se svým souborem Collegium 1704, jehož členové zasedli v orchestřišti. Luks volil nezvykle rychlá tempa, zpěvný půvab Mozartovy hudby se často ztrácel i vinou rytmických kolizí mezi jevištěm a orchestřištěm. Rozhodnutí vedení brněnské opery přizvat ke spolupráci tohoto dirigenta i jeho soubor vzbuzuje rozpaky. Barokní orchestr zněl v prostoru Janáčkova divadla poněkud dutě, lze konstatovat, že jeho výkon nebyl nijak oslňující.

V době, kdy se operní režiséři po celé Evropě předbíhají v krkolomných absurdních výkladech oper, je třeba ocenit skutečnost, že tvůrci nové brněnské inscenace předem avizovali, že se budou snažit operu inscenovat v duchu, v jakém ji autoři zamýšleli: Figarova svatba je komedie pevně zakotvená v době svého vzniku. A tomuto předsevzetí inscenátoři víceméně dostáli (režie Jiří Heřman, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Alexandra Grusková).

Z jevištního tvaru inscenace je zřejmé, že není výsledkem ojedinělého nápadu, ale poctivého ponoru do složité struktury díla. A je třeba zdůraznit, že Figarova svatba opravdu není opera, jejíž děj a činy aktérů jsou snadno uchopitelné! Úskalí, která musí poctivý inscenátor řešit, je mnoho. Začínají již v prvním jednání, kdy do pokojíku Zuzanky a Figara přichází Bartolo a Marcellina. Jak se tam ocitli? Inscenátoři vyřešili změny prostředí velmi důvtipně: základem je „krabicová“ dekorace, resp. čtyři takové dekorace, zavěšené v tazích a vložené do sebe na principu „matrjošky“. Zvednutím jednotlivých dílů se prostředí velmi rychle mění, přičemž stále zachovává charakter šlechtického sídla a jeho jednotlivých hierarchických prostor: od pokojíku Zuzanky a Figara přes pokoj Hraběnky do salonu umožňuje zprostředkovat i dění na chodbě a nakonec i v zahradě.

V prvním jednání nasadil režisér dynamické tempo, cavatina Figara Se vuol ballare je koncipována téměř jako revuální taneční číslo se čtyřmi páry baletu. Aktivity tanečníků pak pokračují při árii Bartola, kde však pantomimická hra okolo pozadí Marcelliny překračuje hranice vkusu. Tanečníci se poté vytratí, na scénu se vracejí až v závěru opery. Jevištní dění není tedy více obohacováno podobnými excesy a plyne dál v souladu s textem libreta. Režisér se sice trochu ztratí v situaci zamčených pokojů a úkrytů ve druhém jednání (Hraběnka Cherubína zamkne a klíč si zasune do dekoltu, přesto Cherubín zamčené dveře zevnitř otevře), podobně i v závěru opery režisér nedomyslí, že Zuzanka nemůže předstírat před Figarem toužebné očekávání Hraběte v kostýmu Hraběnky. Ale jak již řečeno výše, těch úskalí v ději je mnoho a s většinou se režisér vyrovnal dobře. Co bohužel nepostihl, je hradba tříd zviditelněná chováním a jednáním postav. Není myslitelné, že by se Hrabě snížil k fyzickému kontaktu se svými poddanými, jako se tomu dělo ve finále druhého jednání. 

Premiéra byla publikem přijata s nadšením a účinkující byli odměněni dlouhotrvajícím potleskem.

Foto: Marek Olbrzymek / NDB