„Dílo vyznělo důvěrně známým způsobem, bez schválností, svévole a překvapení, příjemně ukotvené do očekávatelného a očekávaného průběhu.“

„Hráli na očekávané nejvyšší vlně svého standardu, ve kterém se snoubí charakteristicky jedinečný zvuk tělesa a špičkové hráčské kvality s nenapodobitelnou znalostí díla.“

„Vzhledem ke kosmopolitnímu zázemí šéfdirigenta jsou jeho interpretační podněty co do dosaženého vhledu do tak specifického díla v podstatě hodny obdivu.“

Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem zahájila osmdesátý ročník mezinárodního festivalu Pražské jaro. Smetanova Má vlast vyzněla při té příležitosti v Obecním domě 12. května jako důvěrně známá hudba ukotvená v tuzemských tradicích, jako poctivě uchopená klasika, jako neuspěchaná, usedlá a spolehlivá kreace.

Vzpomínka na koncert, na kterém Semjon Byčkov v roce 2019 uvedl v Praze poprvé Mou vlast, není jednoznačná. Promítal tehdy do hudby českého klasika přece jen o něco víc vášnivého patosu, než by bylo ideální – takového, který se hodí spíše k Čajkovskému než ke Smetanovi. Pozdější uvedení v Berlíně a Hamburku v roce 2022 jednoznačně potvrdilo, že pronikl do partitury emocionálně a intuitivně už mnohem hlouběji a přesněji. A na této cestě urazil do května 2025 další slyšitelné kroky.  

Ikonický úvodní koncert Pražského jara, již po dlouhá desetiletí patřící k 12. květnu a do beznadějně vyprodané Smetanovy síně, měl i s přímým přenosem na ČT art a na stanicích Vltava a D dur veřejnoprávního rozhlasu obvyklý slavnostní rámec: prezidentské fanfáry, českou hymnu, dlouhý potlesk pro hlavu státu a jeho manželku… Samo provedení Mé vlasti bylo pak nicméně velmi zřetelně prosto okázalých gest, nadneseného vyjadřování výjimečnosti a svátečnosti akce nebo přehnaného výrazového patosu. Vyznělo důvěrně známým způsobem, bez schválností, svévole a překvapení, příjemně ukotvené do očekávatelného a očekávaného průběhu a proporcí, osobitěji jen v nenápadných detailech. Bylo charakteristické zvukovou plasticitou a především klidnějšími tempy, v součtu vedoucími až k osmdesátiminutové stopáži.

Vyšehrad vyzněl jako jakási introdukce šestivětého celku ušlechtile a závažně, beze spěchu a převážně ztišeně. Lyrizující Vltava získala v minuciézních poryvech krásnou rozvlněnost, obsahovala polku rozkročenou mezi zemitost a eleganci a až impresionisticky měkký obraz měsíční noci; vyvrcholení znázorňující hlavní město Prahu prošlo zběžněji. Po dvou zajímavě zahraných básních se v Šárce, idyličtější než v řadě jiných interpretací, dostavilo drobné posluchačské zklamání ze slyšitelně menší vášnivosti a energie, ať už šlo o celek orchestru a o tempo vyústění příběhu, nebo o vynořující se klarinetové sólo. Báseň Z českých luhů a hájů měla zdařile podchycenou tektoniku a plný měkký zvuk, příjemně široký a s potřebnými kontrasty, ale přece jen se tempově pohybovala v šedší zóně, která nebyla ani hymničností na jedné straně, ani líbeznou roztančeností na straně druhé. Závěrečnou „husitskou“ dvojici básní Tábor a Blaník oddělil dirigent méně obvyklou cézurou, ale pro obě vypointované části inicioval ve výrazu dostatečnou vznešenou tajemnost, historickou důstojnost a opravdovost. Mou vlast prezentoval a vygradoval neokázale, ale dostatečně. 

Filharmonici hráli na očekávané nejvyšší vlně svého standardu, ve kterém se snoubí charakteristicky jedinečný tuzemský symfonický zvuk tělesa a špičkové hráčské kvality s  nenapodobitelnou znalostí díla a jeho osvětí. Pokud přesto něco v souhře nezafungovalo na plných sto procent, dalo by se to spočítat na prstech jedné ruky. Vzhledem ke kosmopolitnímu zázemí šéfdirigenta jsou jeho interpretační podněty co do dosaženého vhledu do tak specifického díla v podstatě hodny obdivu – jakkoli je jasné, že se pohybují v poloze univerzálnější, než vlastenecky emotivní přístup takříkajíc rodilých mluvčích.  

Pro Semjona Byčkova bylo podle jeho vyjádření z roku 2021 absolutně vyloučené, aby se stal uměleckým ředitelem českého prvního orchestru, aniž by cyklus šesti symfonických básní zahrnul do svého repertoáru. „Ale nemohl jsem v Praze předstoupit před orchestr a před publikum a provést tuto skladbu poprvé. Nejprve jsem ji musel pochopit a takříkajíc do sebe absorbovat,“ zdůrazňoval. Proto celý cyklus před prvním pražským koncertem uvedl v Kolíně nad Rýnem, v Hamburku, v Madridu, v Clevelandu a jinde ve světě.

Na společenském setkání po letošním zahajovacím festivalovém koncertě dal ve svém proslovu najevo, že nad Mou vlastí při hledání odpovídající interpretace dlouhodobě přemýšlí. Vnímá skladbu a její název jako univerzální dotyk s kořeny každého vnímavého člověka, ať už je má v Čechách, či kdekoli jinde. A svůj stále se prohlubující vztah k jedinečnému dílu, které pro něj při příchodu k České filharmonii v roce 2018 bylo nové, poodhalil i tím, jak zažertoval: „Za dvacet let bude Pražskému jaru sto, mně dvaadevadesát; při pohledu do svého diáře říkám, že jsem v té době k takové slavnostní příležitosti k dispozici… Nikdy jsem se k angažmá nikomu sám nenabízel. Tady činím výjimku!“

……………

Úvahu o letošním Pražském jaru a o symbolice vystoupení Semjona Byčkova, umělce ruského původu a amerického občanství, čtěte v SeriáluPlus ZDE. Pod titulkem Má vlast bude vždy aktuální čtěte rozhovor se Semjonem Byčkovem vydaný 12. května 2025. Reflexe zahajovacích koncertů předchozích čtyř ročníků Pražského jara čtěte ZDE, ZDE, ZDE a ZDE. A čtěte také o vystoupení České filharmonie a Semjona Byčkova v newyorské síni Carnegie Hall v závěru Roku české hudby 2024.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská a Václav Hodina