„Přitažlivý, pastorální úvod v tichém rozeznívání orchestru charakterizoval zvuk lesního rohu a klarinetu.“

„Prague Philharmonia byla na výši v souborové harmonii.“

„Fišer se prezentoval úžasně znělým, konkrétním tónem jak v tichých pasážích, tak v navýšené dynamice.“

Dramaturgie Mezinárodního hudebního festivalu Talichův Beroun získala pro závěrečný koncert 43. ročníku hned několik vysokých karet do hry. Ve Velkém sále kulturního domu Plzeňka se sešli staří známí – houslový virtuos Jan Fišer s orchestrem Prague Philharmonia, tentokráte vedeným dirigentským talentem mladé generace Jiřím Habartem. V programu se objevila novinka na objednávku festivalu od lokálně příslušného komponisty Jaroslava Pelikána, jehož symfonická skladba Dvě brány zazněla v sousedství Koncertní předehry, op. 17 „znovu objeveného“ Václava Jindřicha Veita a efektního Houslového koncertu e moll op. 65 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.

Pelikánova světová premiéra vznikla k oslavě 760. výročí první zmínky o městě Berounu, která stávající sídlo pozdvihla do role strategického obchodního centra. A trumfovým esem v konání finále byl fakt, že nad koncertem převzala záštitu společnost British Council, neboť koncert se stal současně připomínkou 100. výročí narození žáka a přítele Václava Talicha, dirigenta Charlese Mackerrase. Úvodního proslovu se ujali ředitelka festivalu Karolína Froňková a pan Michal Dejmal, vnuk Václava Talicha, který je členem zapsaného ústavu Talichovo Berounsko, pořadatele festivalu. Mezi vzácnými hosty festivalu byli přivítáni starostka města Berouna Soňa Chalupová, radní pro kulturu Středočeského kraje Václav Švenda, Paul Wade, ředitel British Council, Gisela Burkhard a Hartmut Prüssner, reprezentující Internationales musikfest Goslar-Harz, s nímž Talichův Beroun navázal spolupráci, a Maja Jerančič z Velvyslanectví Slovinské republiky. Dále byly přivítány Talichova vnučka Monika Nathová a snacha Marie Talichová, manželka Talichova synovce Jana Talicha, zakladatele Talichova kvarteta a matka současného předsedy festivalu Talichova Berouna, z.u. Jana Talicha mladšího. Programové slovo k poctě Sira Charlese přednesl Paul Wade a dramaturg festivalu Ladislav Horák hovořil o programových záležitostech stávajícího a o výhledu nadcházejícího ročníku festivalu.

Koncertní program zahájila hudba Václava Jindřicha Veita, jehož dvě životní výročí rámují letošní rok: Vloni, v Roce české hudby, to bylo 160. výročí úmrtí, v příštím roce přijde 220. výročí Veitova narození. Český skladatel německého vzdělání a jazyka byl skutečně léta opomíjen. Ojedinělá nahrávka jeho Smyčcového kvartetu č. 7 v provedení Ostravského kvarteta z roku 1960 vypovídá o skladatelově mediálním a koncertním zapomnění. V průběhu posledních třicet let se objevuje nejprve jeho Symfonie e moll, op. 49, která se hrála roku 1859 v lipském Gewandhausu pod taktovkou Mendelssohna-Bartholdyho a také v Praze, tam pod taktovkou Františka Škroupa. V koncertním životě přibývaly smyčcové kvartety a písně a v současné době pečuje o revitalizaci Veitových partitur zejména Zdeněk Klauda.

Veitova Koncertní předehra, op. 17, vydaná tiskem v Lipsku 1842 a tamtéž pod taktovkou Felixe Mendelssohna-Bartholdyho uvedena, byla první skladbou programu závěrečného koncertu. Prague Philharmonia hrála pod vedením Jiřího Habarta v podstatě pozoruhodnou, romantickou, symfonickou skladbu v promyšleném a pečlivě provedeném dynamickém plánu. Přitažlivý, pastorální úvod v tichém rozeznívání orchestru charakterizoval zvuk lesního rohu a klarinetu. Idylická pasáž rodu weberovských lesních scén vyrostla záhy do velkého, slavnostního zvuku orchestru, aby se rychle proměnila v typickou lyrickou pasáž se vším všudy. S mírným tempem, emocionální naléhavostí a melodičností. Jiří Habart vedl přesně frázující orchestr bez velkých gest. V hudbě pak naznačily lesní rohy nastávající změnu tempa a sílu zvuku, ve které ovšem orchestr dlouho nesetrval. A dopřál nám ještě několik dalších peripetií, čímž vytvořil z klasicky desetiminutové předehry pulzující hudební artefakt velkého půvabu. Ten vhodně předznamenal následující skladbu koncertu, očekávanou světovou premiéru skladby Dvě brány Jaroslava Pelikána.

Třívětá symfonie vznikla na objednávku festivalu a byla věnována městu Berounu na oslavu 760 let od první písemné zmínky o městě. Stalo se tak za panování krále Přemysla Otakara II., který v listině z 25. června roku 1265 udělil městu důležitá práva. Tři části symfonie jsou označeny Pražská brána, Meditace ke svaté Ludmile a Plzeňská brána. Popis inspirací není v hudbě prezentován programově, nicméně předlohy jsou přítomny v charakteristických výrazových odstínech, které se zdají určité nálady evokovat. Tematicky sevřená symfonická skladba s atributy sonátové, fantazijní či rondové formy má svou mimořádnou hodnotu ve sdělnosti, jíž dosahuje zvolenými výrazovými momenty.

První větu hrála Prague Philharmonia s výstavně ztvárněnou proměnlivou sazbou komorních a orchestrálních pasáží. Provedení současně ozdobily charakteristicky znějící sólové dřevěné dechové nástroje. Svou náležitou roli přidávaly signály lesního rohu. Výrazově upoutalo prolínání nástrojů po zrychlení tempa v úvodu věty, lyrické místo uvozené kvapnými tempy a výmluvné sólové vstupy. Prague Philharmonia byla na výši v souborové harmonii, tempovém průběhu skladby a v mimořádně kontinuálních proměnách dynamiky. Pomalou střední, meditativní větu držel Habart v mírném tempu. Její nosnost povzbuzoval mírnými peripetiemi agogiky a přenechával prostor tiché hudbě dechových nástrojů doprovázené pizzicatem smyčců. Meditativnímu znění hudby přidával autor tajemnou vizi účastí tympánů. Větu zakončilo smírné uhasínání sólového hlasu a harmonie smyčcových nástrojů s působivou cézurou a harmonickým závěrem. Finální větě dal orchestr očekávaný a náležitě znějící kontrast, který stvořil rychlý pohyb melodie ve violoncellech, rytmizované hraní smyčcové sekce a opakovaný motiv výzvy. Ve zvolnění zaznělo excelentní klarinetové sólo, které následovala melodie smyčcových nástrojů ve vyváženém kontrastu sazby. I zde nesly jisté sdělení tympány, jakož i tempové vzrušení s nápodobou zakvílení a atakující motivy. Závěr skladby významově dotvářely rytmické tympány, zabouření v orchestru a kontrastní dovětek. Takto sdělně vyjádřil Pelikán „úvahy nad otevíráním a zavíráním bran obecně, možná i v našem nitru“, jak poznamenal v rozhovoru s Františkem Kolářem, autorem textu programové knížky.

Po přestávce koncertu doprovodil dirigent Jiří Habart na pódium koncertního mistra České filharmonie Jana Fišera a byli jsme svědky velkého návratu sólisty k orchestru, u kterého před časem působil patnáct let, rovněž jako koncertní mistr. Na závěrečném koncertu festivalu hráli Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Skladba je plně zaměřena na sólový výkon a role orchestru je založena na podpůrném partnerství a účinných mezihrách, kdy mají housle tacet. Těch bylo spíše pomálu, a tak hrál Fišer vlastně jedno půlhodinové perpetuum mobile. A dlužno říci, že ve vynikajícím duchu, kterým vystihl podstatu díla.

Nešlo o sršící exhibici sólistova ega, ale o niterné sdělení jemného obsahu. Fišer se prezentoval úžasně znělým, konkrétním tónem jak v tichých pasážích, tak v navýšené dynamice. Nešlo zde jen o mimořádné kvality mistrovského nástroje, údajně z dílny francouzského mistra houslaře Francoise-Louise Piquea. V konečném výsledku je na hráči, aby odhalil všechny přednosti nástroje a uvedl je v život. A Fišer se s ním úspěšně sblížil, neboť nejen barva tónu měla nádheru, ale technické brilantní pasáže byly artikulačně dokonalé v každé dynamické hladině. Úvod koncertu, který patřil Prague Philharmonii, měl podmanivou náladu výsostného klidu a nádhery, do které vstoupil Fišer v naprosto souznějícím modu. A okamžitě nás mělo pódium v moci. Pomalá věta si vybrala to nejpůvabnější z nyvých momentů úvodní věty a vyloženě si nás hřála na svých prsou. Finále přineslo oheň v srdci a potěšení z brilantní techniky jak Fišera, tak z obratnosti orchestru.

Sólista pak přidal úryvek z hudby pro sólové housle od Johanna Sebastiana Bacha. Finale Mezinárodního hudebního festivalu Talichův Beroun mělo skvělou interpretační úroveň a dramaturgickou kvalitu. Přineslo poučení, objev, novou soudobou skladbu a vzdalo hold siru Charlesu Mackerrasovi, žáku Václava Talicha.          

foto: Talichův Beroun (facebooková stránka)