„Kullervo pro soprán a baryton, velký mužský sbor a orchestr, op.7. pojednává o otroctví, válce, incestu, sebevraždě.“

 „Vliv Brucknera nelze v Kullervovi přeslechnout. Stejně tak i kousek Richarda Wagnera, ačkoli rodáka z Lipska Sibelius příliš nemusel.“

 „Finský monolit patřící mezi mezníky národní kultury vytesal Saraste s účinkujícími do vokální a instrumentální působivosti.“

Zelené kopce nad malebným Bodamským jezerem mizí v mlhavém oparu. Sluníčko se kamsi schovalo, prudký liják střídá vytrvalé mrholení. Potemnělá obloha, ze které tečou provazy deště, jako kdyby ronila slzy nad tragickým osudem Kullerva, nešťastného hrdiny z opulentního finského národního eposu Kalevala, jehož krutý osud Jean Sibelius přetavil do instrumentálně-vokální symfonie. Během jejího jediného uvedení 27. července na scéně Velkého sálu Festivalového divadla v Bregenz řídil sólisty, Vídeňské symfoniky i Pražský filharmonický sbor finský dirigent Jukka – Pekka Saraste. 

Nová intendantka slavností Lilli Paasikivi má za sebou úspěšnou patnáctiletou kariéru mezzosopranistky ve finské Národní opeře, kde posledních deset let působila jako její umělecká ředitelka. V Bregenz vystřídala známou rakouskou režisérku Elisabeth Sobotku, která se od Bodamského jezera přesunula ke Sprévě a působí v berlínské Státní opeře Pod lipami.

Paasikivi před zahájením letošních Bregenzer Festspiele v nadsázce řekla, že z oblíbené a prestižní akce nechce dělat nordický festival. Každopádně tady nelze přehlédnout, a hlavně přeslechnout její mateřštinu. Na slavnostech vystupuje celá řada umělců z krajiny tisíců jezer, od dirigentů přes sbor až po pěvce. Navíc koncert otevřela mysteriózní energická kompozice soudobého finského skladatele Sebastiana Fagerlunda „Drifts“. Dva krajany si nová intendantka přizvala rovněž do nejužšího vedení.

Zařadit na program Kullervo, pětivětou symfonii Jeana Sibelia (1865-1957), která se mimo Finsko hraje jen velice zřídka, byť je to v posledních letech o něco častěji, se ukázalo jako skvělý i logický tah. Jednak odkazuje k novému, finskému vedení akce, jednak ve zdejších zeměpisných šířkách jde o přece jen neoposlouchané dílo, které si notabene poslech zaslouží. A navíc koresponduje s další letošní premiérou pro Festivalové divadlo, která je podobně jako Kullervo méně uváděna, neméně tragická, ba v mnohém podobná: opera Oedipe od rumunského skladatele George Enesca.

Kullervo pro soprán a baryton, početný mužský sbor a orchestr, op.7 pojednává o otroctví, ztrátě rodiny, touze pomstít bezpráví a násilí, incestu, vině a trestu. Kullerva od kolébky pronásleduje jedna rána osudu za druhou. Ani setkání s dívkou nedopadne dobře, neboť mladý muž netuší, že svede vlastní sestru. Měl jí totiž za mrtvou, protože se před lety nevrátila domů z lesa, kam se vydala sbírat borůvky. Kullervo je naprosto zdrcen, když se dozví, že nevědomky zneuctil sestru, ta se zoufalství utopí a prokletý muž se v beznaději probodne mečem na místě, kde došlo k incestu. Sedmdesátiminutové dílo mělo premiéru 28. dubna 1892 v Helsinkách. Byl to veliký úspěch, po kterém ovšem začali Sibelia kritizovat za nedostatek stylistické jednoty. Až příliš sebekritický autor proto přestal skladbu za svého života uvádět.

Dílo vychází z finského národního eposu Kalevala, který ze sesbíraných lidových pověstí a mýtů sestavil a vydal filolog a folklorista Elias Lönnrot. Část kořenů má skladba obrazně řečeno ve Vídni. V říjnu 1890 tam totiž Sibelius odjel v naději, že se stane žákem milovaného Antona Brucknera, což mu ale nevyšlo. Když si vyslechl jeho Třetí symfonii, nadšeně napsal snoubence Aino, že je to nejlepší žijící skladatel. Vliv Brucknera nelze v Kullervovi přeslechnout. Stejně tak i kousek Richarda Wagnera, ačkoli rodáka z Lipska Sibelius příliš nemusel. Když však v Berlíně shlédl jeho opery Tannhäuser a Mistři pěvci norimberští, ohromily ho výrazové prostředky, které Wagner použil.

K napsání chorální symfonie Kullervo ho v Berlíně inspirovalo ještě jedno dílo, byť to později popíral, a to symfonická báseň Aino z dílny staršího krajana Roberta Kajanuse, pod jehož taktovkou skladbu s námětem z Kalevaly zahráli Berlínští filharmonici. Kajanus, který také založil nejstarší profesionální orchestr ve Finsku, dirigoval mnoho premiér Sibeliových děl a propagoval je v zahraničí, složil rovněž Kullervon surumarssi (Kullervův smuteční pochod). Sibelius se ke Kalevale ještě vrátil ve čtyřech legendách pod názvem Lemminkäinen. Příběhy z eposu posloužily i jako základ pro symfonické básně Dcera Pohjoly či Tapiola.

Zkušený Jukka – Pekka Saraste zná skladbu dokonale. Vždyť ji také mnohokrát dirigoval a pod jeho taktovkou v ní před pár lety zpívala také současná intendantka Paasikivi. Od září 2023 šéfdirigent a umělecký ředitel Helsinských filharmoniků se může pochlubit jak bohatými zkušenostmi, tak i diskografií a na srdci mu leží také podpora mladých umělců. Finský monolit patřící mezi mezníky národní kultury vytesal Saraste s účinkujícími do vokální a instrumentální působivosti.

Své kvality opět potvrdili Vídeňští symfonici, rezidenční orchestr slavností, kteří letos slaví 125 let svého založení. O něco mladším jubilantem je také český ansámbl, Pražský filharmonický sbor, který oslavil devadesátiny a který je už patnáct let neodmyslitelnou součástí festivalu. Pro sbormistra Lukáše Kozubíka, který se svými čtrnácti pěvci nastudoval Kullerva, je letošní ročník jeho pátým pracovním pobytem u Bodamského jezera. „Kullervo je pro nás první kontakt s finštinou i finskými kolegy. Nejdříve jsme od nich dostali k poslechu nahrávku a studovali ji doma v Praze. Pak jsme zkoušeli v Bregenz a procházeli frázi po frázi. Největší výzvou byly výslovnost a tempo. Více než devadesát procent partu je unisono a v oktávách“, řekl Klasikaplus Lukáš Kozubík. Z pěti částí symfonie se početný mužský sbor složený celkem ze členů tří těles dostává ke zpěvu ve třetí a v závěrečné větě a je vypravěčem příběhu.

Letos se Lukáš Kozubík ještě chopil obnovené premiéry jezerního Čarostřelce, kterého pro loňskou premiéru připravil se sborem jeho umělecký vedoucí a šéfdirigent Lukáš Vasilek. „Čarostřelec 2025 je hudebně jiný, diriguje ho nově Patrik Ringborg. Osobně mne jako i operního sbormistra fascinuje jeho výrazový rejstřík. Oceňuji rovněž jeho konstruktivní komunikaci s námi. Je otevřený našim podnětům, což obecně nebývá pravidlem. Když za pultem stojí druhý dirigent představení, Christoph Altstaedt, pan Ringborg sedí v publiku a po skončení nám pošle esemesku s hodnocením. Konstruktivním. Za mne je tento švédský dirigent hudební objev!“, míní Kozubík. Na Finech, se kterými část sboru zpívá v Kullervovi, si zase lidsky cení jejich zdravou národní hrdost, která se prolíná do vztahu k umění. Mimochodem Jean Sibelius se jako Johann Julius Christian narodil do Švédsky mluvící rodiny a finštinu ovládl až později.

Sólových partů se s přehledem a pochopitelně zpaměti zhostili sopranistka Marjukka Tepponen v roli sestry Kullerva a její krajan, baryton Ville Rusanen coby hlavní hrdina. Tepponen na slavnostech v Bregenz debutovala před deseti lety jako Liu v jezerní produkci opery Turandot. Pěvkyně, která má za sebou první sezónu v drážďanské Semperově opeře, má na repertoáru kromě postav jako například Pamina v Mozartově Kouzelné flétně či Mimi v Pucciniho Bohémě také Káťu Kabanovou od Janáčka, kterou zpívala ve Štýrském Hradci. Rusanen má za sebou pěvecké bohaté zkušenosti z operních domů a koncertních síní po celém světě. Mezi pány sboristy bylo snadné bezpečně rozeznat, kteří byli členové finského YL Male Voice Choir s více než sto čtyřicetiletou tradicí. Stejně, jako sólisté ani oni nepotřebovali partituru. Uvádět Kullerva je pro finské umělce událost a z každého tónu či gesta bylo znát hrdost jak na hudbu jejich národního skladatele, tak na Kalevalu. 

Logickým přídavkem byla precizně vygradovaná symfonická báseň Finlandia, kterou bychom mohli označit za ódu na finskou svobodu a nezávislost. Vznikla v době sílícího útlaku ze strany carského Ruska a jako celá Sibeliova tvorba sehrála významnou roli při procesu osamostatňování Finska. Není se čemu divit, že osmý prosinec, den narozenin světově nejslavnějšího finského skladatele, od kterých uplyne letos 160 let, Finové slaví jako Den Jeana Sibelia a Den finské hudby (Jean Sibeliuksen päivä, suomalaisen musiikin päivä). Jeho jméno ostatně kromě prestižní Hudební akademie v Helsinkách nesou ve Finsku ulice či parky či asteroid (1405 Sibelius), který v observatoři v Turku objevil astronom a fyzik Yrjö Väisälä.  Kdo v Helsinkách neviděl Sibeliův památník z ocelových trubek, jako kdyby tam ani nebyl.

Koncertní Čarostřelec

Když v neděli odpoledne doznívaly dojmy z koncertu a pohnutého příběhu Kullerva, najednou přestalo pršet a obloha se rozjasnila. Byly to však poslední paprsky před urputnou průtrží mračen, která dokonce znemožnila odehrát na jezerní scéně Čarostřelce. Šťastnější a ani ne třetinová část publika se vstupenkami dvou nejvyšších cenových kategorií tak viděla představení v plné délce v suchu, tedy ve Festivalovém divadle. Lilo prostě tak, že by měl co dělat i Bludný Holanďan. Na tohoto hrdinu z opery Richarda Wagnera ale dojde teprve v létě 2028 a 2029, kdy se opera německého skladatele vrátí na jezero u Bregenz již potřetí v historii slavností. Velké efekty na vodní scéně slibuje pro příští rok premiéra Verdiho klenotu La traviata, která bude k vidění také v roce 2027. Pražský filharmonický sbor k tomu ještě pro divadelní sál nastuduje Janáčkovy Výlety páně Broučkovy. Historickou satiru, která měla premiéru v Praze v roce 1920, nastuduje se sólisty a s Vídeňskými symfoniky dirigent Robert Jindra.

Foto/zdroj: Zita Senková, Bregenzer Festspiele / Christian Lins