„Vzdor vzrůstající oblibě staré hudby není Jean-Baptiste Lully místnímu publiku příliš známý, o to záslužnější byla dramaturgie večera.“

„Výsledkem byl mimořádně kompaktní, plastický a honosně znějící celek.“

„Pondělní koncert nebyl vystoupením barokního orchestru s deseti sólisty, ale jednoho vokálně-instrumentálního souboru, který miluje a dýchá hudbou, které rozumí.“

Na pondělní večer 26. května festival Pražské jaro připravil lahůdku pro všechny milovníky francouzské barokní opery. V Praze debutoval vokálně-instrumentální soubor Ensemble Correspondances se svým zakladatelem a uměleckým vedoucím, charismatickým dirigentem Sébastienem Daucé. Pražskému publiku servírovali pasticcio z oper italsko-francouzského barokního skladatele Jean-Baptiste Lullyho (1632–1687).

Pasticcio, slovo původně označující pokrm, se stalo v 17. a 18. století oblíbenou divadelní formou, dílo vytvořené z výňatků již existujících skladeb buď téhož skladatele, nebo různých autorů, s vlastním dějem, případně opatřené novým textem. V případě pondělního večera byl osnovou skladatel Lully a programem různé etapy vývoje milostného vztahu z několika jeho vokálních děl točící se povětšinou kolem starořeckých legend. Toto pasticcio bylo připraveno jako pět fází lásky v pěti tematických blocích: Předstíraná lhostejnost, Soupeření, Trýzeň a šílenství, Nářek a Užívejte jara.

Vzdor vzrůstající oblibě staré hudby není Jean-Baptiste Lully místnímu publiku příliš známý, o to záslužnější byla dramaturgie večera.  Původním jménem Giovanni Battista Lulli, se narodil ve Florencii. Přestože byl Ital, proslavil se jako zakladatel francouzské opery. Jako talentovaný houslista a cembalista získal místo u dvora florentského vévody, kde zaujal rytíře de Guise, který ho v jeho třinácti letech odvezl do Paříže jako učitele italštiny pro příbuznou Ludvíka XIV. Lully rychle zapadl do prostředí francouzského dvora a vynikl jako tanečník, herec i skladatel. V roce 1653 byl jmenován královským komorním skladatelem a založil slavný orchestr 24 violons du Roi a psal opery přímo pro „Krále slunce“. Klíčovým obdobím jeho kariéry byla spolupráce s dramatikem Molièrem. Jeho život však skončil tragicky – při dirigování svého Te Deum si taktovací holí poranil nohu, což vedlo k otravě krve a smrti. Na jeho pohřbu zaznělo jeho vlastní Requiem.

Ačkoliv byl Jean-Baptiste Lully původně k francouzské opeře skeptický, v roce 1672 získal – s využitím svých kontaktů u dvora – výhradní právo k jejímu provozování v Královské hudební akademii. Ve spolupráci s libretistou Philippem Quinaultem Lully vytvořil nový operní žánr tragédie en musique, později známý jako tragédie lyrique. První dílo Cadmus et Hermione uvedli roku 1673, vrcholem jejich spolupráce byla Armide (1686). Tento žánr spojoval prvky francouzské tragédie, dvorského baletu a sborových scén, přičemž skladby často alegoricky oslavovaly Ludvíka XIV. Lully rovněž rozvinul specifický deklamační styl vycházející z rytmu a zvuku francouzštiny, který ovlivnil řadu jeho následovníků.

Pondělní představení bylo zahájeno předehrou z opery Psyché, posledního Lullyho společného díla s Molièrem, uvedeného roku 1671. Děj vychází z Proměn Lucia Apuleia, později byl libretem pro stejnojmennou operu z roku 1678. Již při této předehře se ukázalo, jak skvělé hudebníky budeme mít po celý večer čest poslouchat. Ensemble Correspondances, dnes rezidenční soubor Théâtre de Caen a partner prestižních institucí jako Opéra Royal de Versailles, předvedl dechberoucí interpretaci historické hudby s hlubokým porozuměním, citem a výrazovou silou. Bylo zřejmé, jak intenzivně a soustředěně každý člen orchestru přistupuje ke svému partu, stejně jako to, s jakou empatií si hudebníci navzájem naslouchají.

Výsledkem byl mimořádně kompaktní, plastický a honosně znějící celek. Zvláštní uznání si zaslouží dechová sekce – nejen pro svou precizní souhru, ale i pro nádherný, autentický zvuk historických nástrojů, který dosahoval vrcholů toho, co může barokní hudba nabídnout. Nemalou zásluhu na jejich výkonu měl již zmiňovaný dirigent Sébastien Daucé, který s ensemblem prožíval každý takt a někdy na stupínku přímo tančil. Pozorovat jeho přesná a téměř mazlivá gesta bylo chvílemi až dojemné. Není pochyb nad tím, že nesčetná ocenění za své nahrávky soubor získal zcela oprávněně.

Vokální část ensemblu představovalo celkem deset pěvkyň a pěvců: čtyři sopranistky, jmenovitě Caroline Weynants, Blandine de Sansal, Eugénie Lefebvre a Caroline Bardot, altistka Lucile Richardot, tenorista a vedoucí vokálního souboru Cappella Mariana Vojtěch Semerád a jeho francouzští kolegové Abel Zamora a Davy Cornillot a konečně basisté Etienne Bazola a Sebastian Myrus. Pěvci se během večera střídali jak v sólových výstupech, tak v duetech či ve společném sboru. Během zpěvu se snažili v rámci parametrů Dvořákovy síně i o herecké náznaky a komunikaci, pohledy do očí, dotyky…

Všichni byli naprosto připraveni, své nelehké na dlouhé party zpívali bez not a hudbu očividně vnitřně hluboce prožívali. Kvality jejich zpěvu si posluchači mohli vyslechnout ve scénách s mytologickým pozadím z opery Atys (premiéra roku 1676), založené na Ovidiově Kalendáři. Tragický příběh Atyse a Sangaridy ukazuje následky porušené cudnosti a božského trestu – tato opera si získala oblibu i u Ludvíka XIV., i v další části z opery Perseus (premiéra roku 1682), inspirovaného Ovidiovými Metamorfózami; například boj s Medúzou, vstup alegorických postav jako Ctnost a Štěstěna či soupeření Andromedy a Mérope o Persea. Asi není vhodné ani možné posuzovat výkon každého vokálního umělce zvlášť, nicméně všichni vokalisté mají očividně veliké zkušenosti s barokní literaturou, jejich hlasy jsou jemnější, zdravě vedené a dobře se poslouchaly. Upřímně řečeno, žádný z nich není sólistou, který by svým hlasem bořil nebo vyprodával sály, některé barokní vokální ozdoby mohly možná být vycizelovanější, některé nástupy lépe nasazené a pár frází bylo maličko nedotažených, ale o to nejde. Podstatné bylo, jak fungovali jako celek: a to na výbornou.

Přece jen pondělní koncert nebyl vystoupením barokního orchestru s deseti sólisty, ale jednoho vokálně-instrumentálního souboru, který miluje a dýchá hudbou, pro kterou má hluboké pochopení. Kdybych měl přece jen vyzdvihnout některé zpěváky, byly by to sopranistky Blandine de Sansal a Eugénie Lefebvre. Jejich společný duet – souboj Andromedy s Mérope o Persea – byl podle mého názoru vrcholem večera. Výrazný byl také výkon tenoristy Abela Zamory, který se skvěle ztotožnil s rolí Persea nejen hlasově, ale i vizuálně. Jeho menší, avšak velmi pohyblivý tenor byl ozdobou všech jeho, ne vždy krátkých, sólových partů.

Po přestávce jsme se vrátili k Perseovi, na nějž navazovala dramatická scéna Trýzeň a šílenství z Atyse, kde titulní hrdina omylem zabije milovanou Sangaridu – tato scéna byla vkusně ztvárněna i herecky. Následný nářek postav z Psyché tuto část logicky uzavřel. Závěr, nazvaný Profitez du printemps (Užívejte jara), je převzat z Lullyho Armidy, vytvořené podle eposu Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa, díla, jež posloužilo jako předloha mnoha autorům. Pro dlouze aplaudující publikum ensemble zopakoval výstup Ctnosti, Štěstěny a sboru z Persea a Pasacaille z Armidy. Koncert byl nahráván Českou televizí a můžeme doufat v jeho brzké odvysílání. K úspěchu večera bezesporu přispěl v program s kompletními texty i s českým překladem Vlasty Reittererové.

Závěrem této reflexe bych rád zmínil spolupráci tohoto souboru s českými umělci: mimo již zmíněného Vojtěcha Semeráda na pondělním koncertu vystoupil i houslista Josef Žák. V loňském se roce soubor se svým šéfdirigentem představil s provedením opery David et Jonathas francouzského barokního skladatele Marca-Antoine Charpentiera s Petrem Nekorancem v titulní roli v Teatro Real v Madridu, v Nancy, Caen či v Théâtre des Champs-Elysées v Paříži.

foto: Pražské jaro / Petra Hajská