„Celý večer byl věnován francouzské hudbě 20. století a až na jedno číslo pouze jednomu autorovi.“

 „Marie Pochopová uvedla dramaturgicky objevně díla Maurice Duruflého a Jehana Alaina.“

„V Duruflého Mši spoluúčinkovala Schola cantus gregoriani za řízení Jana Lorence.“

Varhanní festivaly přinášejí mnohdy pestrou nabídku skladeb, které netvoří vždy logickou programovou sestavu a působí poněkud náhodným dojmem. Opačný jev bylo možno zaznamenat na třetím festivalovém varhanním večeru v katedrále sv. Víta. Celý byl věnován francouzské hudbě 20. století a až na jedno číslo pouze jednomu autorovi, vynikajícímu varhaníkovi a skladateli, kterým byl Maurice Duruflé. Jeho interpretkou se stala Marie Pochopová.

Maurice Duruflé (1902–1986) studoval na Pařížské konzervatoři a brzy byly jeho kvality jako varhaníka oceněny tím, že působil jako asistent Louise Vierna v pařížské katedrále Notre Dame a zástupce Charlese Tournemira u památných varhan Césara Francka u sv. Klotildy. Ve dvaceti sedmi letech se stal varhaníkem v kostele St.-Étienne-du-Mont. Tento úřad zastával až do roku 1975, kdy po těžké autohavárii musel ze zdravotních důvodů odstoupit. Vyučoval na Pařížské konzervatoři. Současně se věnoval skladatelské činnosti, kterou pojímal velmi odpovědně a kriticky. Proto nezanechal příliš svých kompozic. Duruflého skladatelský styl vychází z impresionismu v harmonických vztazích a v kombinaci se zcela diatonickým gregoriánským chorálem, dalším zdrojem inspirace, vytváří jeho výrazný hudební projev. Osobitá a neopakovatelná je také jeho varhanní stylizace, která prozrazuje velkého virtuosa svého nástroje. 

Skladatelské kvality Maurice Duruflého si dobře uvědomuje Marie Pochopová, která se za jeho varhanní díla jednoznačně postavila. Je absolventkou varhanní hry na Pražské konzervatoři a AMU. Vzdělání si ještě doplnila stáží na Katolické vysoké škole duchovní hudby v Regensburgu. Působí jako varhanice na Karlově univerzitě a jako dramaturg hudebních projektů Arcibiskupství pražského. Vládne spolehlivou technikou, velkou pozorností k notovému zápisu a pozoruhodným smyslem pro vystižení drobných, subtilních detailů ve struktuře Duruflého hudby. Velmi nápaditě vystihla rejstříkováním na svatovítském nástroji její zvukový charakter a především při barvách v nižší dynamice nabídla jejich obdivuhodně bohatou paletu.

Zahájila rozsáhlou skladbou z mladšího Duruflého období Preludium, Adagio a chorál s variacemi na Veni Creator Spiritus, op. 4. Preludium udržela v jemném pohybu a nízké dynamice. Až v závěru Adagia varhany poprvé zahřměly v plenu. K následujícím Chorálním variacím přizvala  Scholu cantus gregoriani, soubor pěti mužských hlasů pod vedením Jana Lorence, která zpívala dole v postranní lodi sloky chorálu mezi jednotlivými částmi variací. Siciliana ze Suity, op. 5 byla další skladbou v tiché dynamice a dala pocítit v programové sestavě jistou převahu meditativních skladeb a tím minimum větších dynamických kontrastů. V následující pozdní Mši „Cum jubilo“, op.11 už Schola zpívala nahoře z kůru. Skladba využívá sólového barytonu (Tomáš Šelc), jednohlasého mužského sboru, který zde byl zredukován ke škodě věci na pět zpěváků, a bohatého varhanního doprovodu. Malý počet zpěváků byl pro velký katedrální prostor zvukově nedostatečný a ani v intonaci partu nebyli bezchybní. Preludium a fuga na jméno Alain, op.7 je Duruflého poctou kolegovi Jehanu Alainovi, který padl v dvaceti devíti letech roku 1940 jako oběť válečného běsnění. Preludium pracuje s tématem nejznámější Alainovy skladby Litanií. Velký stavebný oblouk následující fugy zvládla Pochopová s přehledem a dostatečnou energií. 

Bylo proto logickým programovým krokem, že po citaci Alainova tématu Litanií v předcházejícím Preludiu zazněly na závěr koncertu Litanie Jehana Alaina celé. Skladba je v tématu melodicky inspirovaná gregoriánským chorálem a přes řadu drobných epizod dospěje do mohutného závěru. Zde se Marie Pochopová jako interpretka zcela proměnila. Uvážlivá a pozorná v provedení Duruflého skladeb zde předvedla velký temperament a závratná tempa, která se v jednotlivostech na svatovítském nástroji nestačila ozvat a skladba byla proto málo poslechově čitelná a srozumitelná. Možná, že skladatel si byl vědom toho, že Litanie svádějí k toccatovému přehánění tempa. Proto před začátek vložil moto o „stálém opakování stejné prosby, když duše nenalézá již nových slov“. Taková prosba asi nepředpokládá jako tempo prestissimo.

Foto: ilustrační - Facebook / Varhanní festival, z archivů interpretů