„Moje oborová realita je taková, že jsem v letech, kdy mě potkávají ty nejhezčí role.“

„Diváci se určitě mohou těšit na krásnou poetiku a věrné vyprávění příběhu. Žádné otočené vztahy či hloupé výmysly.“

„Čím jsem starší, tím více oceňuju i dobře připravenou a pracující nápovědu.“

Basista František Zahradníček je stálicí souboru pražského Národního divadla, kde se kromě repertoárových titulů věnuje i těm spíše raritním. Po objevném provedení Fibichovy Šárky se umělec svědomitě pustil do dalšího zapomenutého díla dnes spíše přehlíženého autora, ztvární totiž part Kormaka v Ostrčilově opeře Legenda z Erinu, která se na prknech Zlaté kapličky hrála naposledy před více než sto lety. Produkce vznikající u příležitosti 90. výročí úmrtí skladatele, s chystanou premiérou 16. října, je hlavní náplní rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Rád vás, Danieli, poznávám osobně, a ne jen z vaší práce!

Nápodobně, Františku! Čtete naše příspěvky, to je skvělé! Ale mám pocit, že tolik „nelajkujete“…

Vím, že je to v dnešní době zvláštní, ale já „socky“ nemám. Ale opravdu čtu většinu příspěvků. Někdo recenze nečte – já neříkám, že s nimi vždycky naprosto souhlasím, na druhou stranu často obsahují cenné postřehy. Jak se říká: Jenom blbec neunese kritiku. Samozřejmě oceňuju, když někdo dokáže negativní věci napsat s určitou mírou laskavosti. Neříkám, že chci nezměrnou diplomacii naprosto vždycky. Osobní zášť nicméně do recenzí nepatří, hranice slušnosti by se neměla překročit. Když ale někdo něco dělá hodně špatně, má právo to vědět; často mu kritika může pomoct.

V téhle souvislosti se mi vybavuje kauza s Bieitovou Její pastorkyňou. 

Kolem ní jsem se spíše mihnul, nebyl jsem přímo obsazený. Inscenační tým časově podcenil práci, která je nezbytná pro nazkoušení a ukotvení nové inscenace. Management opery se nám za toto omluvil, hlavně těm, kteří přímo účinkovali. Bylo nám přislíbeno, že podobné věci by se znovu dít neměly.

Je nutné podotknout, že Calixto Bieito aktuálně připravil i nového Idomenea ve Státní opeře…

Ano a nutno podoktnout, že se to dělo ve správné časové intenzitě, což může být i důsledek předchozí kritické komunikace. Podobné to může být ve výsledku i s objektivní uměleckou kritikou.

Děkuju za úvod, je hezké se rozpovídat ještě před první otázkou… Původně jsem se na začátek chtěl optat: Víte, že uběhlo už čtvrtstoletí od vašeho debutu v Národním divadle? V roce 2000 jste debutoval jako Masetto v Donu Giovannim. Pamatujete si to?

Pamatuju moc dobře a dodnes považuju za velikou čest, že mohu celou dobu „patřit“ Národnímu divadlu. Někdy může dojít ke stereotypu či vyhoření, já si toho ale stále vážím. Když jsem z pozice stálého hosta nastupoval do angažmá, paní na mzdovce se mě ptala: „Proč to děláte? Víte, že budete mít míň peněz?“ Řekl jsem, že vím. Zkrátka jsem si nabídky považoval a ve výsledku nikdy nelitoval. Samozřejmě, má to svoje výhody i nevýhody…

Dle stránek divadla aktuálně účinkujete či budete účinkovat v jedenácti různých rolích. Vždycky mě fascinuje, kolik toho jste vy operní sólisté schopní paměťově pojmout. Připadá vám práce v divadle z tohoto pohledu náročná? Nebo, jaký aspekt angažmá je z vašeho pohledu tím nejvíce obtížným nebo vyčerpávajícím?

Luxus mít nastudovaných pět rolí a objíždět s nimi svět – ten má málokdo. My pochopitelně fungujeme jinak. Každopádně, říkáte jedenáct rolí… ne všechny role jsou titulní, abych trochu mírnil vaše zaujetí… Byť samozřejmě nejde jenom o noty, člověk si musí pamatovat i všechna aranžmá a režijní pokyny, pak se někdy přeobsazuje a tak dále… Čím jsem starší, tím více oceňuju i dobře připravenou a pracující nápovědu. (smích)

Nejhorší jsou z paměťového hlediska návraty inscenací nebo záskoky na poslední chvíli; ne vždycky je na důkladné zkoušení čas. Mám rád, když je na věci klid, na druhou stranu, pod tlakem člověk někdy podá i zajímavější výkon, jak to tak někdy v životě bývá. Vzhledem k tomu, že hostuju v dalších čtyřech divadlech, klid úplně nebývá. O prázdninách jsem si naordinoval klid, ale stejně jsem pak všude vozil noty a pracovní nahrávku Ostrčila, abych byl pak v září připravený. 

Zrekapitluju: Jedenáct rolí jen v Praze, další čtyři divadla, čtvrtstoletí profesionálního zpívání, leckdy hlavní role… nezdá se, že byste začínal brzdit. Máte nějaké specifické způsoby, jak si udržet hlasové zdraví?

Udržuju si ho? (úsměv) Ale jo, asi se trochu snažím… Moje oborová realita je taková, že jsem v letech, kdy mě potkávají ty nejhezčí role. Hluboké mužské hlasy jsou profesně jaksi „otočené“, na rozdíl třeba od sopranistek máme hlavní penzum rolí v jiné životní etapě – je samozřejmě přirozenější otce, krále či kmeta hrát v odpovídajícím věku; působilo by zvláštně, kdyby je hrál mladík. Líčení a řeč těla člověka stejně prozradí…

Ve čtvrtek 16. října vás čeká premiéra Legendy z Erinu, která byla v Národním divadle hrána naposledy před 102 lety. V této opeře Otakara Ostrčila ztvárňujete Kormaka, jednu z hlavních rolí. Můžete čtenáři malinko přiblížit tento počin? Co divák může očekávat? Kdo je Kormak?

Kormak je král Tary, který musí krom osobních rozhodnutí dělat i ta státnická. Jedná se o příběh ze starověkého Irska, z irské mytologie. Libreto je minimálně, co se postav týče, spojeno ze dvou románů. Obsahem jde o poutavý severský příběh o nenaplněné lásce a zradě. Téma je myslím žádoucím způsobem nadčasové a má svoje kouzlo.

Tato inscenace vzniká explicitně u příležitosti jubilea Otakara Ostrčila. Produkce divadla přímo píše, že inscenace „má za cíl připomenout 90. výročí úmrtí Otakara Ostrčila a seznámit diváky s jeho operním dílem, které neměli v posledních desetiletích příležitost na našich jevištích spatřit“. Podobná vyjádření ve mně budí obavy: Ostrčilova díla se dlouho nehrála, na výročí je tedy „vytáhneme“. Říkám si: Proč se tedy tak dlouho nehrála? Proč jiní autoři „nepotřebují“ výročí k tomu, aby se jejich díla hrála? Zkrátka si myslím, že výročí je diskutabilním dramaturgickým momentem… Jak záležitost vnímáte?

Mám dva pohledy. Jeden je ten, že Národní divadlo už ze svého kulturního a rozpočtového titulu má povinnost uvádět národní repertoár a tuzemské autory, i když nebudou prvoplánovými „kasaštyky“. To je v pořádku. Z uměleckého pohledu polemizujeme nad tím, zda určité tituly neuvádět pouze koncertně. 

Historie skladatele či konkrétního díla je do určité míry vypovídající. Netvrdím, že se nemůže stát, že se najde zapomenutý operní kus, který bude geniální. Ta pravděpodobnost je ale velice malá. Opera není smyčcový kvartet, který můžete napsat za dva dny a který třeba opravdu omylem zapadl do šuplíku. Když někdo intenzivně pracuje několik let na vrcholné formě hudebně-dramatického oboru, tak se to obvykle neutají. Nestává se, že si o někom myslíme, že napsal pět oper, ale pak zjistíme, že jich ve skutečnosti napsal patnáct.

U tohoto konkrétního díla: Chápu, že Otakar Ostrčil nechtěl prosazovat dílo v operním domě, kde působil a kterému i šéfoval. Premiéru tedy mělo v Brně, v Praze se hrálo o dva roky později, ale skončilo, tuším, na třech provedeních. My bychom se chtěli vyšplhat – pokud budeme všichni zdrávi – alespoň na šest provedení včetně premiéry.

Obecně dovedu pochopit snahu divadel o netradiční dramaturgii, aby se pořád nehrály Traviaty, Aidy a podobné. (Nemyslím to nijak špatně.) Chápu snahu o pestrost. Se světovými novinkami to někdy bývá složité, tak se vedení často uchýlí k historickým počinům. Práci máme v tomto případě ztíženou i nedostupností kvalitní nahrávky – existují pouze nějaké fragmenty z osmdesátých let z koncertního provedení pro Pražské jaro… to je jen jeden z aspektů, který znesnadňuje utvoření si kvalifikovaného názoru.

Já osobně se snažím dílo nezatracovat; jsem naladěn na to nechat se příjemně překvapit muzikalitou Roberta Jindry, který z partitury vytáhne hezké barvy a hudební plochy. Režisér Jiří Heřman k dílu přistupuje se zápalem i s tradiční připraveností, takže diváci se určitě mohou těšit na krásnou poetiku a věrné vyprávění příběhu. Žádné otočené vztahy či hloupé výmysly – Jiří patří mezi režiséry, kteří respektují skladatele a jejich dílo nijak „neznásilňuje“.

Z hlediska toho, že se věcí už pět měsíců zabývám, se dostávám k tomu, že souzním s přesvědčením, že operní dílo Otakara Ostrčila je do určité míry zapomenuté právem. Kompozičně se snažil vyjít ze stínu Wagnera či Mahlera a nechtěl nikoho napodobovat, tak šel cestou ozvláštnění, například skrz zahuštěnou harmonii, kdy často zní matoucí půltónové disonance. Dílo mi připadá zbytečně složité a někdy mimoděk potírá krásu a libozvučnost. Zatím ve mně bohužel nezanechalo hlubokou stopu.

Říkám si jednu věc: Dílo se hrálo naposledy před více než sto lety a tehdejší dobový vkus je nějakým způsobem odmítl, opera se odložila. Nemohl se posluchačský vkus za tu dobu posunout někam jinam či dál, kdy operu přijme lépe? Nemůže v tomto pro Ostrčila spočívat určitá naděje, že dnes už to bude jiné?

Nechci říct, že se to stát nemůže. Celý inscenační tým se snaží maximálně, něco hezkého se samozřejmě budeme snažit vykřesat… Připadá mi ale evidentní, že Ostrčilova tvorba zdaleka nedosahuje geniality tvorby Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů. Je to jen můj subjektivní názor, ale tento kompoziční styl považuju spíše za slepou uličku.

Vzpomínám na nedávno uváděnou Fibichovu Šárku, ve které jste rovněž účinkoval. Také méně známé dílo, také od autora, kterého bychom jako Češi „měli znát“… Šárka byla poměrně promptně stažena z repertoáru a bojím se, aby podobný osud nepotkal Legendu z Erinu.

Je to velmi pravděpodobné. Repríz je naplánováno ještě méně než v případě Šárky. Pokud se mě ptáte na porovnání Šárky a Legendy z Erinu, tak Šárka je pro mě hudebně daleko lepší než Ostrčilova Legenda.

Průměrný divák díla Otakara Ostrčila nezná. Napadnou vás některá další díla, která divák nezná a znát by je měl? Kdokoli, cokoli, z jakékoli epochy…

Toť otázka. Vím, že hudební ředitel Robert Jindra poctivě hledá nehrané či zapomenuté věci, které by mohly být zajímavé; jeho předchůdce Petr Kofroň dělal totéž a velmi intenzivně. U lecčeho platí, že archivovaná díla vytáhli, přehráli a zase uložili do archivu. Jak jsem říkal, čas od času se věnovat nějakému výročí méně populárního skladatele je z pohledu Národního divadla správně, ale hlavně si myslím, že by divadlo mělo nasazovat větší podíl oper Smetany, Dvořáka, Janáčka, Martinů. V dlouhodobém repertoáru by za mě měly být dva až čtyři tituly od každého z nich. Národní divadlo je první scéna České republiky a když se bavíme o českém repertoáru, mělo by nabízet jeho kvalitní a transparentní provedení směrem k celosvětovému opernímu publiku.

V českých hudební kruzích existuje určitý koncensus: Třemi největšími autory jsou Dvořák, Janáček, Smetana. Tím obvykle čtvrtým je Martinů a pětku doplňuje Suk. Snadno si představím nějakého „barokáře“, který by třeba Martinů nahradil Zelenkou, ale to nechme stranou. Kdybyste musel volit a jednoho z českých autorů musel dát na svoje první místo, kdo by to byl a proč?

Těžké… Opravdu poctivě se snažím jednoho vybrat. Zbožňuju Dvořákovy skladby i poetiku jeho tvorby – jsem určitě ovlivněný i jeho oratorním repertoárem, často hraných oper zase tak moc nemá; jeho rané pokusy neměly štěstí na libreta… Rusalku, Čerta a Káču a Jakobína miluju. K Smetanovi jsem úplně takový vztah neměl. Vypěstoval jsem si ho definitivně loni v Roce české hudby, když se blížilo smetanovské výročí. Měl jsem možnost se v jeho repertoáru nejen důkladněji zorientovat, ale hlavně osobně nastudovat všechny jeho opery. Některé role beru trochu „provozněji“, jiné jsem si naprosto zamiloval, jako třeba Raracha z Čertovy stěny – to je opravdu krásné zpívání. Když vezmu Janáčka, čím jsem starší, tím víc mu přicházím na chuť. Ten se svou syrovostí a lidskostí člověku umí dostat pod kůži… Takový Revírník z Lišky Bystroušky – to je reálný život. Operní náměty jsou někdy fikce, utopie, ne tak u Janáčka. Z oper Bohuslava Martinů jsem dělal asi jen čtyři tituly, ale každopádně souhlasím, že patří na jeviště, a to i světová.

Chápu, že na otázku odpovědět nechcete…

Hrozně rád bych vám odpověděl, ale obávám se, že bych nebyl upřímný. Opravdu nevím. Taky byste se mě mohl zeptat, které ze svých dětí mám nejradši. (úsměv) To je něco podobného…