„Fantastické představení může trvat pětadvacet minut, devadesát minut nebo tři hodiny a všechny tyto délky jsou stejně platné či relevantní.“

„Při našich představeních se snažíme vyhýbat konvenčnímu uspořádání sedadel a pódia.“

„Spousta skladeb, které byly napsány například teprve před dvaceti lety, nyní zaujímá podivné místo, protože nejsou dost staré na to, aby se staly repertoárem, a nejsou dost nové na to, aby přitahovaly svou novotou.“

Nově vzniklá platforma Klangfield uvádí první řadu koncertní série mezinárodního souboru Klang Systematiek. Od září do prosince v Praze nabídne tři koncerty moderní či soudobé vážné hudby s důrazem na elektronickou složku – první koncert se koná 26. září v Centru současného umění. Celou záležitost v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje umělecký ředitel zmíněného ansámblu a hráč na hlubší klarinety Gareth Davis.

První ze tří plánovaných podzimních koncertů se uskuteční 26. září v Centru současného umění DOX+ a na programu bude hudba minimalistů Philipa Glasse a Steva Reicha. Jaký vidíte smysl v prezentaci jejich tvorby?

Každý z letošních programů se zabývá jiným hudebním stylem. Minimalismus Glasse a Reicha, avantgardní a do jisté míry sociálně ovlivněná tvorba Luigiho Nona, elektronický experimentální styl Nicoly Saniho a komplexní, „městská“ hudba Bernharda Langa…

Abych tedy odpověděl na vaši otázku, jedním z podstatných aspektů koncertní řady je kontext. Výchozím bodem je představit různé druhy hudby a kompozice, a samozřejmě i interpretace, aby diváci mohli postupně pocítit ony kontrasty a odlišná východiska. Součástí výběru kompozic je, jak souvisí s jinými skladbami a jak se liší od těch, které zazní později. Jedna definuje druhou.

Dalším důležitým bodem je poslech a obecně zážitek v živé situaci. Skladba Pendulum Music od Steva Reicha funguje téměř jako instalace. Mikrofony se houpají jako kyvadla nad reproduktory a vytvářejí impulzy zpětné vazby. Tato skladba a její koncepce ovlivnily mnoho pozdějších skladeb Reicha a dalších skladatelů, přesto je to dílo, které osobně zažilo jen velice málo lidí. Philip Glass je uznávané jméno, ale zažít jeho dílo v reálném čase je něco úplně jiného než si pustit fragmenty nahrávky nebo videa.

Koncerty s minimalistickou hudbou mohou být někdy odrazující kvůli své délce – často trvají několik hodin –, ale to by neměl být případ prvního koncertu vaší nové série. Na druhou stranu si kladu otázku, zda je minimalismus minimalismem, pokud není alespoň trochu „příliš dlouhý“… Jaký je váš názor?

Náš soubor vznikl z projektu, který jsem zahájil před asi pěti lety a v rámci kterého jsme provedli skladbu Aus den Sieben Tagen od Karlheinze Stockhausena. Soubor tehdy neměl název a byl spíše skupinou lidí, se nimiž jsem spolupracoval mnoho let a o kterých jsem si myslel, že by mohli přispět k interpretaci skladby. Před třemi lety jsme vystoupili v DOX+. Vy jste dokonce napsali recenzi na toto vystoupení.

Trvalo asi tři a půl hodiny bez přestávky. Pokud vím, ze všech koncertů Prague Music Performance – to je organizace, která nás tehdy pozvala – měla tato inscenace největší publikum. Poslední věta vaší recenze naznačuje, že recenzentka by si snad přála, aby představení trvalo déle!

Neříkám, že koncerty musí trvat čtyři nebo pět hodin, ale zajímá mě, proč je tu myšlenka, že koncert nebo představení, které trvá déle než jiné, se má vnímat jako „příliš dlouhé“? Dříve se naznačovalo, že film delší než sto minut může být méně atraktivní, ale v poslední době jsou některé z nejsledovanějších filmů podstatně delší a lidé rádi „zhltnou“ krátké seriály, které mají v součtu třeba šest až sedm hodin. Samozřejmě chápu rozdíly, ale zajímalo by mě, zda část problému nespočívá v přednastavení. Pokud máme preventivní představu, že koncert má mít určitou délku, pak si jednoduše na základě tohoto výchozího bodu klademe otázku: „Je to příliš dlouhé?“

Připomíná mi to scénu z filmu Bohemian Rhapsody, kdy výkonný ředitel EMI Ray Foster tvrdil, že šest minut je příliš dlouhá doba, a Freddie Mercury odpověděl: „Tak to je mi líto vaší ženy.“ Samozřejmě se jednalo o fiktivní scénu a Ray Foster neexistoval, ale situace byla reálná – existovaly tehdy velké pochybnosti o vydání písně, protože byla „příliš dlouhá“, a přesto je dnes považována za jednu z nejprodávanějších všech dob.

Fantastické představení může trvat pětadvacet minut, devadesát minut nebo tři hodiny a všechny tyto délky jsou stejně platné či relevantní. Mám pocit, že není nutné určovat, že jedna délka je lepší než jiná; raději sledujme, co tvoří samotný zážitek.

Shrnuto: V tom, jak někdy vnímáme představení a koncerty, je podle mě určitý prvek, který se může vyvíjet. Při našich představeních se snažíme vyhýbat konvenčnímu uspořádání sedadel a pódia, aby se diváci mohli pohybovat, lehnout si, prozkoumávat různé části prostoru a obecně se otevřít fyzickému aspektu zážitku.

Co je podle vás nejvýraznější myšlenkou tvůrců minimalismu? Čím obohatili hudební historii a vnímání hudby?

Nejsem schopný uvést jednu konkrétní myšlenku, ale existuje několik věcí, které přenesli na mě osobně. Jednu z nich bych shrnul heslem: most mezi žánry. Příliš často se vytvářejí bariéry mezi hudebními (nebo uměleckými) žánry. Osobně si nemyslím, že je to nutné, ale to neznamená, že neexistují. Praha má přibližně 1,4 milionu obyvatel. V rámci této populace existují velké podskupiny. Jsou lidé, kteří chodí do kina a téměř nikdy nebyli v divadle, lidé, kteří poslouchají elektronickou taneční hudbu a nemají ponětí o elektronické koncertní hudbě, lidé, kteří chodí na koncerty klasického orchestru a mají velmi malé povědomí o věcech, které by se daly považovat za rock nebo pop – oba dva tyto termíny jsou mimochodem extrémně široké. Problémem je, že příliš mnoho lidí si neuvědomuje věci existující mimo jejich okruh. Lidé často nevědí, že by se jim mohl líbit koncert orchestrální hudby, protože se v určitém okamžiku rozhodli, že to není pro ně a že chtějí poslouchat něco v baru nebo klubu, přestože jejich zkušenost je třeba ve skutečnosti značně omezená.

Minimalismus pomohl odstranit několik bariér, podle mého názoru stále ne dost, ale alespoň několik, což podle mě rozhodně obohatilo hudební dějiny. Minimalismus také umožňuje jiný poslechový zážitek, jiný druh soustředění, ani lepší, ani horší, ale rozhodně jiný. Zavedl také způsob práce s elektronikou, který je dnes běžný v mnoha typech hudby – nahrané smyčky a podobně –, ale který ve své době určil nové směry a možnosti. Možná také stojí za zmínku způsob, jakým byly do současné klasické hudby vneseny nezápadní vlivy… Otevřely se dveře a podle mého názoru čím více jsme schopni či ochotni zažít, tím více se učíme a vnitřně rozvíjíme.

Četl jsem, že cílem vašeho nového projektu je „hledat v zavedeném a premiérovém repertoáru současné hudby interpretační přístupy ovlivněné kontrakulturou šedesátých let, kde se stírají hranice mezi ‚vysokým‘ a ‚nízkým‘ uměním“. Taková specifikace je pro mě trochu obtížně pochopitelná. Můžete to říct nějak jednodušeji?

Ano! Navazuje to na mnou výše uvedené body: Nové publikum, nové způsoby poslechu a prožívání a nové způsoby rozvoje jsou nezbytné. Často chceme hudbu a jiné umělecké formy zařadit do škatulek. Potřebujeme věci definovat jako experimentální, minimalistické, popové, jazzové, neoklasické, postklasické a tak dále. Každá z těchto škatulek nějakým způsobem tvoří pyramidu a to, jak mohou nebo nemohou fungovat společně. To mi připadá omezující. Nepomáhá to najít nové publikum, omezuje to prožívání a vede ke stagnaci.

Rozostřením hranic oněch „škatulek“ zvětšujeme oblast ve Vennově diagramu, kde se kruhy protínají. Čím větší jsou tyto oblasti, tím větší je počet lidí, kteří mohou zažít různé věci. Proto připravujeme představení v rozličných prostorech, prezentujeme je nestandardním způsobem a dáváme příležitost slyšet a zažít díla, která mnozí možná neslyšeli nebo ani nevědí, že existují, nebo která prostě nebyla provedena.

Odkaz na kontrakulturu 60. let zohledňuje skutečnost, že nová hudba sdílela nadšení z prožívání „přítomného okamžiku“. Domnívám se, že je dobré neztrácet ze zřetele emoce, které kulturní či jiné události mohou vyvolat.

V tuto chvíli už existují snahy přivést do Prahy současnou hudbu: například orchestr Prague Philharmonia organizuje sérii koncertů současné hudby, nové skladby představuje Orchestr Berg, pražská Akademie pořádá Dny soudobé hudby, Pražské jaro má nově zavedenou tradici s názvem Prague Offspring a Atrium na Žižkově se současné hudbě také věnuje… Je nějaký hlavní aspekt, kterým se váš nový projekt chce odlišit? Co je podle vás hlavní přidanou hodnotou nové koncertní řady?

Každá z těchto organizací přináší do kulturního života města něco vzrušujícího, ale je tu ještě spousta nezaplněného prostoru! Snažíme se jej zaplnit. Skupiny soudobé hudby se často zaměřují na nově komponovaná díla. To je jistě důležité a velká část mojí práce po celém světě spočívá v hraní nově zkomponovaných skladeb. Nicméně pro mě vždy vyvstává otázka, co se stane po premiéře. Spousta skladeb, které byly napsány například teprve před dvaceti lety, nyní zaujímá podivné místo, protože nejsou dost staré na to, aby se staly repertoárem, a nejsou dost nové na to, aby přitahovaly svou novotou.

Hraju v několika fantastických ansámblech nové hudby a nechci kopírovat to, co dělají oni, protože odvádějí skvělou práci. V tomto případě se chceme zaměřit na jiný způsob prezentace hudby. Může to být něco tak jednoduchého, jako odklon od konvenčních způsobů usazení publika. Ve Stockhausenově představení, které jsem zmínil výše, a také v představení Jamese Tenneyho, které jsem provedl v X10 a o kterém jste psali, se publikum mohlo volně pohybovat po budově, všelijak jsme využili různé části prostoru, a poskytli jsme tak nové možnosti vnímání a prožívání.

Cokoli, co městu dává život a nové příležitosti, má svou hodnotu; doufáme, že navážeme na už existující základy zase svým způsobem.

Zdá se, že chcete zdůraznit prvek elektroniky. Plánujete to dělat na každém koncertě? A také v budoucnu?

Za posledních čtyřicet nebo padesát let elektronika a zesílený zvuk v hudbě získaly silné postavení. Stejně jako se v 19. století k orchestru přidávaly nové nástroje a stávaly se stále běžnějšími, v poslední době se rozšiřuje používání elektroniky. Jednou variantou je tedy zkoumání elektroniky jako druhu nástroje, zatímco druhou je, jaké elektronika nabízí nové způsoby prožívání živého zvuku. To může zahrnovat vícekanálová „surround“ zvuková představení, propracovanější zvukový design a plynulejší míchání různých akustických vlastností jednotlivých nástrojů.

Velmi obecně řečeno: Jaký druh nebo typ hudby vás zajímá a přitahuje? Co musí hudba splňovat, aby upoutala vaši pozornost?

Mám obrovský záběr. Poslechu si cokoli od vokální hudby 13. století po soudobé kompozice, hluk, volnou improvizaci, rock a další. Opravdu to nedokážu zúžit, protože existuje spousta zajímavé hudby v mnoha žánrech.

Pokud jde o hraní, jsou některé styly, které nedokážu zahrát tak dobře, buď kvůli nástroji, nebo proto, že mám pocit, že v dané situaci nemám co nabídnout, ale z pohledu posluchače si nedokážu představit, že by mě jeden druh hudby zajímal víc než jiný. Obecně mě v rámci každého stylu některé kusy zaujmou víc a jiné méně, ale nejsem si jistý, jaký je toho přesný důvod.

Pokud se nemýlím, vaším hlavním nástrojem je basklarinet. Je tento nástroj oblíbený mezi skladateli nové hudby, nebo byste si přál, aby mu dopřávali více pozornosti?

Ano, hraju na hluboké klarinety. Řekl bych, že v posledních padesáti nebo šedesáti letech se popularita tohoto nástroje zvýšila do té míry, že pro něj bylo napsáno mnoho skladeb. Nejsem si jistý, zda potřebuje více pozornosti, než už má, ale možná by bylo dobré, kdyby mladší studenti klarinetu nebyli vedeni k tomu vnímat basklarinet jako druhou možnost. Ano, vím, že to tak není všude, ale stále se to děje. Basklarinet je samostatný nástroj, má oproti klarinetu svůj vlastní repertoár, techniku a způsob hry. Jeden není lepší nebo horší než druhý. Dalo by se říct, že B klarinet má větší repertoár, ale já bych oponoval, že je to jen jiný repertoár.

Na závěr vás poprosím: Zkuste nalákat na vaši novou koncertní sérii. Jak obohatí publikum? Co tam zažijí? Proč by měli přijít?

Protože to bude společenský zážitek. Půjde o příležitost vyrazit si s přáteli, strávit spolu zajímavý večer, možná potkat někoho nečekaného, zamyslet se a popovídat si o koncertě, odnést si něco nového a sledovat, jak to ovlivní následující den, náladu nebo pocity obecně.

Na našich koncertech zazní skladby, které jste možná ještě neslyšeli nebo o jejichž existenci nevěděli. Možná vás inspirují, možná přijdou momenty, které vás osloví, a jiné, které ne, ale všechny tyto prožitky mají svou hodnotu. Doufám, že naše akce bude zase trochu jiná, že nabídne možnost prožít hudbu a prostor jiným způsobem, ať už stáním nebo dokonce ležením pod barevnými světly. Možné je cokoli…