“Vždycky mne potěší klavírista, který má pochopení pro vokální hudbu a zároveň umí rozezpívat i klavír.“

„Zjistil jsem, že partitura, kterou dostanu od skladatele hned na začátku, většinou odpovídá nejlépe jeho původním záměrům.“

„Zdá se, že současná opera se odklonila od používání zpěvu jako prostředku emocionální komunikace.“

Barytonista Gerald Finley, to je ve světě opery pojem a tak trochu už i živá legenda. V osobnosti pětašedesátiletého pěvce, který v sobotu 28. června vystoupí s písňovým recitálem na Smetanově Litomyšli, se vzácně spojuje intelekt, cit, muzikálnost, přemýšlivost, pracovitost a hlasové i jevištní charisma. Za svou kariéru, která trvá od konce osmdesátých let, obsáhl široký repertoár včetně soudobé hudby – z té připomeňme aspoň roli dr. Oppenheimera v opeře Johna Adamse Doctor Atomic.  Doslova ještě před pár dny byl v New Yorku, kde v Metropolitní opeře zpíval v zatím poslední opeře tohoto skladatele Antony and Cleopatra.

Byl jste už někdy v Litomyšli? 

Ne, je to moje první návštěva a na festival Smetanova Litomyšl se velmi těším.

Čím vás nabídka na vystoupení v rámci Smetanovy Litomyšle zaujala?

Dostat nabídku vystoupit s pěveckým recitálem na uznávaném festivalu je důležitá věc. Také se těším, že se budu moci více seznámit se Smetanovou hudbou.

Předpokládám, že jako posluchač některé skladby Bedřicha Smetany znáte, ale setkal jste se někdy s jeho hudbou jako interpret?

Ne, ale můj milý český kolega Adam Plachetka nedávno natočil jeho Večerní písně, které jsem si se zájmem poslechl. Možná, že tyto písně přidám do svého repertoáru!

Smetanovy opery se s výjimkou Prodané nevěsty ve světě hrají jen výjimečně. Nicméně zpíval jste v jiné české opeře, v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky. Jak na ni vzpomínáte?

Roli Revírníka v projektu se skvělou českou pěvkyní Magdalenou Koženou, dirigentem sirem Simonem Rattlem a Berlínskými filharmoniky jsem si moc užíval. Váš jazyk byl pro mě samozřejmě výzvou. Měl jsem ale báječné kolegy, kteří mi pomohli.

Na písňových recitálech vás většinou doprovází Julius Drake, tak tomu bylo i před třemi lety v pražském Rudolfinu. V Litomyšli bude vaší klavíristkou Isata Kanneh-Mason, jak začalo vaše umělecké partnerství?

Spolupráci nám navrhnul Dominic Fyfe z Decca Classics a toto je naše první společné recitálové turné. Jsem rád, že mám možnost spolupracovat s tak talentovanou mladou klavíristkou.

Jak si vlastně vybíráte pianisty?

Důležitá je vnímavost pro hudební cit toho druhého. Vždycky mě potěší klavírista, který má pochopení pro vokální hudbu a zároveň umí rozezpívat i klavír. Dosud jsem takové pianisty pro své recitály vždy našel.

Na Smetanově Litomyšli budete zpívat díla skladatelů různých epoch a stylů počínaje Beethovenem, dalo by se říct, že je to výběr vašich oblíbených písní?

Je to program, který zahrnuje hudbu z celého mého pěveckého života. Beethovenem jsem kdysi vskutku začínal a pak jsem měl to štěstí, že jsem se mohl zabývat mnoha dalšími skladateli. Program tak odráží mé osobní zážitky s autory, které mám rád.

Nedávno jste se vrátil z New Yorku, kde jste v Metropolitní opeře zpíval v opeře Johna Adamse Antony and Cleopatra (Antonius a Kleopatra), zkomponované podle Shakespearovy hry. Jaké máte dojmy z tohoto díla, které mělo světovou premiéru roku 2022?

Účinkovat v nové opeře je vždy velká zkušenost. Role Antonia byla napsána přímo pro mě, což je privilegium. Je to role muže, který dosáhl velkých úspěchů, zrovna prožívá hlubokou a vášnivou lásku k výjimečné ženě, ale náhle shledá, že jeho čest ohrožují bitvy, které se pro něj nevyvíjejí dobře. To je z jeho pohledu neobvyklá zkušenost a velmi složitá a tragická situace. Shakespeare měl obrovské pochopení pro složitost lidské povahy a Adamsova opera drama a vášeň mezi postavami zdařile umocňuje.

Jak vnímáte rozdíl mezi tím, když zpíváte operu „klasického“ skladatele z minulých staletí a žijícího skladatele, jako je John Adams nebo Mark Anthony Turnage (jehož Tři písně budou i na programu litomyšlského koncertu)? Můžete se s nimi radit ohledně interpretace… Je to výhoda, nebo cítíte mnohem větší závazek a odpovědnost?

Jako zpěvák jsem vždy služebníkem skladatelovy hudby, která reflektuje drama a libreto. Samozřejmě, pokud si soudobý skladatel přeje věci upravit tak, aby jim publikum lépe rozumělo, a zpěvák má pak problém s tím, jak je part položen, skladatel zváží alternativy. Obecně vzato jsem ale zjistil, že partitura, kterou dostanu od skladatele hned na začátku odpovídá nejlépe jeho původním záměrům, a že i poté, co eventuálně vezme v potaz potřeby zpěváka, je téměř vždy lepší originál! Ke každé opeře vlastně přistupuji jako k „novému“ dílu a dívám se na ni neotřele, abych zjistil, zda dosavadní pěvecké zvyklosti neodvedly skladatelův záměr jinam.

Na co byste se zeptal Mozarta, kdybyste s ním v současnosti mohl pracovat? Nebo Wagnera a Pucciniho?

Přidal bych ještě Verdiho! Předně bych jim poděkoval za čest, že mohu zpívat jejich hudbu. Zeptal bych se jich, jestli ve svých operách opravdu chtějí slyšet „jiný styl“ zpěvu (Gerald Finley to myslí ironicky, tj. nesprávný způsob, pozn. aut.). Dále bych se jich zeptal, jestli by opravdu chtěli, aby orchestr překrýval hlasy do té míry, že zpěv se stává herkulovským úsilím, které vydrží jen málo zpěváků. A také bych se jich zeptal, jestli se režisér náhodou nestal pro operu přítěží.

Jak z pohledu interpreta dnešní skladatelé komponují pro lidský hlas, jak s ním zacházejí?

Zdá se, že opera se odklonila od používání zpěvu jako prostředku emocionální komunikace. Skladatelé musí být přirozeně vynalézaví při hledání způsobů, jak se odlišit, ale neměli by se odcizit zpěvákovi, který byl školen, aby vytvářel krásu zvuku. Tváří v tvář hlasovým extrémům může zpěvák ztratit veškeré emoce v čistě technických požadavcích na výšku tónů, které činí slova nesrozumitelnými. Někteří skladatelé jsou v tomto ohledu úspěšní, mnozí jiní ale ne. Publikum pak vnímá tento boj a je odtrženo od hudby, dramatu a emocionálního dopadu.

Začínal jste kariéru jako Mozartův Papageno a Figaro. Postupně jste se vypracoval až k rolím, jako je Scarpia, Hans Sachs, Jago a další. Jak se toho dá dosáhnout s hlasem, který nebyl dramatický od přírody? Měl jste v tomto ohledu nějaký vzor? 

Hlas se během kariéry přirozeně mění a lze ho časem dovést k maximální efektivnosti. Někteří pěvci se rozhodnou s prací na takovém vývoji přestat, pokud zjistí, že se nejvíce uplatňují v určitém stylu. Pěvci, kteří jsou odvážní a zvídaví, mohou nicméně rozvíjet své hlasy v novém repertoáru. K nejlepším příkladům zpěváků, kteří postupně uspěli v takzvaném „dramatickém oboru“, patří Christine Goerke, Jonas Kaufmann, Gregory Kunde, Christopher Maltman a další. V polovině kariéry se znovu zaměřili na pěveckou techniku a našli trpělivé učitele, kteří jim pomohli, aby se jejich hlasy staly „dramatičtějšími“. Nejlepším příkladem z historie je pro mne velký barytonista Sherrill Milnes, který na počátku své kariéry cestoval po USA jako Papageno.

Zeptat se lze i naopak: Stále zpíváte například právě Mozarta – třeba v La Scale vás čeká Don Alonso v Cosi fan tutte, pak Händelův Mesiáš. Jak si zpěvák udrží hlasovou lehkost a pružnost pro Mozarta nebo baroko když už zpíval Scarpiu či Jaga? A je důležité zpívat Mozarta po celou kariéru?

Stále zpívám Mozarta, Schuberta, lidové písně nebo písně Marka-Anthonyho Turnage hlasem, který jsem si mnoho let školil. Nyní si mohu užívat potěšení z interpretace repertoáru, jenž se mi dříve zdál nedostupný, objevovat novou hudbu, styly a díla, která se mi předtím jevila jako technicky příliš náročná. Můj hlas nezeslábl, nestal se nepoddajným, naopak, jeho síla a flexibilita se zvětšily. Dlouholeté zkušenosti s pěveckou technikou mi umožnily nad hudbou uvažovat a pokusit se ji poctivě ztvárnit. Moje recitály jsou jako malířovo portfolio, které nabízí rozmanitost nádherné hudby spolu s radostí, že dokážu ctít záměry každého skladatele. Zpívat písňové programy je navíc zdravý způsob, jak si udržet pružnost hlasu.

Je ještě nějaká role či jiná hudební výzva, která vás přitahuje a rád byste se jí zhostil? 

Doufám, že tím, že budu i v nadcházejících letech zpívat tak dobře, jak jen to bude možné, povzbudím ke kvalitním výkonům i jiné zpěváky. Také doufám, že budu i nadále poskytovat rady jednotlivcům a nabízet jim příležitosti k vystoupení, třeba na festivalech nebo v rámci vzdělávacího programu. V současné době jsem zcela zaměstnán báječnými projekty, novými nabídkami a větším počtem představení, než jsem si kdy dokázal představit.

V září ztvárníte Scarpiu v Tosce v Královské opeře Covent Garden, což bude inaugurační představení nového hudebního ředitele – našeho dirigenta Jakuba Hrůši. Už jste s ním někdy pracoval? 

Měl jsem to štěstí, že Jakub Hrůša dirigoval Dona Giovanniho v roce 2010 v Glyndebourne, kde jsem zpíval titulní roli. Jsem rád, že dosáhl ve světě takového postavení, aby se mohl stát hudebním ředitelem Královského baletu a opery. Těším se na další spolupráci s ním. Dá se říct, že oba jsme v našich kariérách našli nové pozice!