„Francesco Lecce-Chong dirigoval s vysoko položenou laťkou energie, virtuozity a hlavně dynamiky.“

„Pianista sice sklouzával občas až k příliš neklidnému projevu, ale výsledný dojem byl zaručený: efektní kus zapůsobil jako spouštěč emotivních posluchačských reakcí.“

„Ostravští filharmonici byli ochotní a tvární, ale zcela jistě si sáhli k hranicím obvykle užívaného interpretačního niveau.“

Červenou nití vinoucí se programem Lednicko-valtického hudebního festivalu je letos americká kultura. Hudba George Gershwina a Leonarda Bernsteina posloužila při úvodním koncertu o poslední zářijové sobotě ideálně. Poskytla v zámecké Jízdárně ve Valticích v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava efektní přímočarost na hranicích žánrů – invenci odvážně mísící ve dvacátém století tradici a novost, velký zvuk na pomezí symfonického a bigbandového hraní, k tomu svižné melodie a chytlavé rytmy.

Gershwinova a Bernsteinova hudba je rozhodně k poslechu náročnější než barokní nebo klasicistní skladby, přesto je posluchačsky vděčná. Osciluje totiž mezi obvyklým symfonismem a hudbou patřící k zábavnějším žánrům. Rapsodie v modrém z dvacátých let převažuje misku vah směrem k dobovému jazzu, Candide, finalizovaný v osmdesátých letech, nejen k opeře, ale i k operetě a muzikálu a West Side Story z padesátých let od Broadwaye až k rockové hudbě. Všechna tři díla byla jako novinky ve svých časech odvážná, narušovala vžité konvence. 

Janáčkovu filharmonii při jejich provedení řídil ve Valticích 27. září Francesco Lecce-Chong, italsko-americký temperamentní třicátník, a to s vysoko položenou laťkou energie, virtuozity a hlavně dynamiky. Přinesl publiku neutuchající smršť tónů a rytmů, atraktivní strhující hudbu atakující atavistické pudy – touhu jakkoli se přidat: bubnováním prsty, podupáváním… patřily k tomu i spontánní výkřiky bravo.

Předehra k satirickému Candidovi, která večer nesmlouvavě otevřela, je mimořádně prostořeká. Leonard Bernstein ji naplnil břitkostí, neodolatelnými melodiemi, náhlými akcenty a šťavnatými metro-rytmickými proměnami. Následovala Rapsodie v modrém, ikonické dílo George Gershwina s proslulým klouzavým, vzhůru směřujícím klarinetovým sólem v úvodu. Sólista Boris Giltburg, skvěle technicky i muzikálně vybavený, ji společně s dirigentem připomněli jako vesměs hodně rychlé, kaleidoskopicky proměnlivé dílo, jako jakési jazzové concertino, plné charakteristických idiomů a bravurních prvků. Pianista sice sklouzával občas až k příliš neklidnému, nervnímu projevu, ale výsledný dojem byl zaručený: efektní, dobře známý kus zapůsobil jako zcela pochopitelný spouštěč emotivních posluchačských reakcí.

Po přestávce se filharmonie vrátila k Bernsteinovi, legendárnímu dirigentskému showmanovi, který však také uměl s naprostou vážností objevovat existenciální hlubiny Mahlerových symfonií a zároveň, jako málokdo, přístupným způsobem popularizovat hudbu v televizi. Jeho West Side Story je námětově i hudebně přelomovým dílem nejen v muzikálovém repertoáru, ale obecně v hudbě dvacátého století. Symfonické tance sestavené jako koncertní kus z této partitury jsou vděčnou položkou. Orchestr si zahraje, publikum je strženo energií sršící a sálající z každého taktu. Výběr nicméně končí lyricky, jak to Bernstein, skutečný hitmaker, také uměl… Suita sestavená z hudby muzikálu či operety Candide byla potom z jiného těsta: i když i v ní probleskují energické nárazy, je klidnější, tonálnější, konzervativnější, usedlejší, melodičtější – a směřuje k hymničtějšímu závěru, který se stal ideální tečkou ryze „amerického“ koncertního programu. 

Ostravští filharmonici byli velmi ochotní a tvární, ale zcela jistě si v rytmicky komplikovaných virtuózních pasážích sáhli k hranicím obvykle užívaného interpretačního niveau. Pro publikum byl nicméně právě tento zřejmý adrenalin žádoucím potěšením, povyražením a povzbuzením – i poučením. Vždyť právě o to pořadatelům festivalu, jehož ambice značně přesahují břeclavský region, přece jde.

Foto: LVHF, z.s. / Pavel Kristián jr.