Rok české hudby není výhradně v režii českých umělců. Janáčkovu zásadní kompozici Glagolské mše uvedou Konzerthausorchester Berlin a Berliner Oratorien-Chor pod vedením dirigenta Thomase Henniga. V sólových úlohách se představí Vanessa Lindsay Lanch (soprán), Gundula Hintz (alt), Hans-Georg Priese (tenor) a Ralf Lukas (bas); místy exponovanou varhanní úlohu zastane Daniel Seeger. V první půli bude k slyšení dílo Brahmsovo a také jedna skladba dirigenta večera. Koncert ve velkém sále Konzerthausu se uskuteční 29. září.

Glagolská mše (Mša glagolskaja) je kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany, kterou složil Leoš Janáček v pokročilém věku dvaasedmdesáti let. Staroslověnský text upravil přední český jazykovědec a slavista Miloš Weingart. Varhanní postludium napsal Janáček už o řadu let dříve jako samostatné intermezzo ve stylu passacaglie a nadepsal jej „Varhany sólo“. Projevuje se zde autorův originální a vysoce expresivní skladatelský styl. Až posléze jej použil jako sedmou část Glagolské mše, jež patří k nejhranějším autorovým dílům.

Ačkoli se jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Když muzikolog Ludvík Kundera o jejím autorovi hovořil jako o „pevně věřícím starci“, Janáček se ohradil: „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku.“ Původ Glagolské mše je tak spíše možné hledat ve skladatelově panteismu – v časopise Literární svět se vyjádřil, že Glagolskou mši skládal „pro víru ve věčný život, ne však na konfesijním základě, nýbrž na morálně neporušitelném, jenž si bere Boha za svědka“ – a v jeho panslavismu.

Glagolskou mši velice nedávno uvedla Česká filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši na londýnském festivalu BBC Proms společně s Pražským filharmonickým sborem, jak KlasikaPlus.cz informovala ZDE.

Foto: BOC / Jakob Tillmann