„Podobně jako Italové ctí Petrarcu, pro Francouze je Guillaume de Machaut největším básníkem vrcholného středověku.“

„Cappella Mariana dává přednost zpěvu v kombinaci s různými nástroji – gotickou harfou, fidulou a zobcovými flétnami.“

„Soubor se může těšit ze spolupráce s Jaromírem Medunou, který dal ve svém dokonalém projevu zaznít kráse mateřštiny.“ 

Téměř po celou dobu trvání Smetanovských dnů jsme byli svědky diskusí na téma, má-li se jeho programová náplň striktně držet pouze devatenáctého století, či zda může vybočit i do jiných stylových období. Zatímco multidisciplinární sympozium a výtvarná oblast v podobě výstav v Západočeské galerii a Západočeském muzeu původní záměr zachovává, hudební program se ubírá jinou cestou. Občas nám dramaturgie koncertů totiž nabídne exkurz buď do současných, anebo naopak časově vzdálenějších period hudebního vývoje. Bylo tomu tak i v úterý 1. dubna, kdy se v plzeňském Domě hudby v podání souboru Capella Mariana rozezněla hudba Guillauma de Machaut (cca 1300–1377).

Zájem o tvorbu francouzského básníka a hudebníka vrcholného středověku u nás odstartovaly překlady jeho básnické tvorby z pera Gustava Francla, které v roce 1977, tedy v době šestistého výročí básníkova a skladatelova úmrtí, vyšly v Odeonu pod názvem Mé srdce pokorné. O rok později (18. května 1978) se rozjeli příznivci středověké hudby do baziliky sv. Jiří na Pražském hradě, aby si v podání Ensemble Guillaume de Machaut de Paris poslechli ukázky ze skladatelovy tvorby, včetně jeho proslulé Messe de Notre Dame. Nechyběly tehdy ani kompozice Eustacha Deschampse, který obdiv ke svému učiteli vyjádřil v Baladě na smrt Guillauma de Machaut slovy:

„Prudkých gest uměl ve verších se stříci

a lásku v nich tak dvorně rozehrát, 

že kromě paní Múzu zpívající

měl stejně šlechtic jako měšťan rád.“ 

Připomenutím těchto dvou zásadních událostí, jimiž se české veřejnosti zpřístupnilo dílo velkého francouzského básníka a hudebníka, chci jen poukázat na zásadní změny, které se u nás v interpretaci staré hudby během téměř půlstoletí odehrály. Možnosti specializovaného studia, volnost cestování, výměna zkušeností, přístup k pramenům, včetně notového materiálu, to vše podmínilo nárůst souborů, které pracují nikoliv pouze na amatérské, ale především na profesionální bázi. Bohužel bude zřejmě ještě dlouho trvat, než si hudba středověku a renesance, pokud není umocněná akustikou adekvátních architektonických památek, u nás najde početnější publikum, zejména pak v prostředí menšího koncertního sálu a v takovém městě, jako je Plzeň. 

Zatímco povědomí o Guillaumovi de Machaut dříve končilo v okruhu historiků, muzikologů a literárních vědců, díky zahraničním hostujícím souborům se v poslední době rozšířilo i mezi pravidelné návštěvníky kulturních akcí. Osobnost, doprovázející českého krále Jana Lucemburského na jeho diplomatických cestách i vojenských taženích vzbuzuje zvědavost i respekt. Se svým panovníkem projel tento králův sekretář Francii, Dánsko, Německo, Čechy, Slezsko, Uhry, Polsko, Litvu, část dnešní Ukrajiny, Korutany a severní Itálii, zůstal jím až do jeho smrti v bitvě u Kreščaku (1323–1346). V Praze a v Čechách pobýval všeho všudy celkem jedenáct let. Jan Lucemburský byl pro něj vždy „šlechetným, dobrým českým králem“, vymohl mu u avignonských papežů kněžské svěcení a celoživotní prebendy (Machaut zemřel jako kanovník v Remeši). Srovnejme např. Machautův pohled na skutky českého krále:

 „A jak se v Čechách zachoval?

V dobrém i ve zlém, všechny král

dokázal změnit na poddané,

buď silou přátel nebo zbraně.

A byť se všichni vzpírali,

nakonec západ prohráli,

neboť král – pro svou větší slávu – 

neváhal srazit pyšnou hlavu.“

se zcela protikladným hodnocením „krále cizince“ v Kronice tak řečeného Dalimila! 

Podobně jako Italové ctí Petrarcu, pro Francouze je Guillaume de Machaut největším básníkem vrcholného středověku. Literární vědci uvádějí úctyhodný počet 80 tisíc veršů. Zatímco v oblasti duchovní hudby se výrazně se podílel na tvorbě motet a jeho Messe de Notre Dame byla na dlouhou dobu příkladem kompozice mešního ordinaria, jeho světská tvorba svou tematikou, formální různorodostí a kompozičními postupy („královský zpěv“, balada, lai, virelai, rondo) nevybočila z rámce kurtoazní lyriky. Zároveň je autorem rozsáhlejších textů, tzv. dits, z nichž uveďme alespoň Příběh o zahradě (Dit dou Vergiere), Příběh o studánce lásky (Dit de la fontaine amoureuse), Pravdivou rozpravu (Voir Dit), veršovanou kroniku Dobytí Alexandrie (La Prise d´Alexandrie) aj. 

Capella Mariana s uměleckých vedoucím Vojtěchem Semerádem, sopranistkou Hanou Blažíkovou a flétnistou Jakubem Kydlíčkem nabídla plzeňskému publiku literárně-hudební pásmo, složené jednak z pěti na sebe navazujících výňatků z prozaického Soudu krále českého (Le jugement du Roy Behaigne) postavených na dobově oblíbené tematice sporu a soudu ve věci lásky („judicium amoris“), jednak z hudebních ukázek skladatelovy světské tvorby. Prozaický text přednesl výtečný Jaromír Meduna, z hudby zazněly ponejvíce balady, z dalších forem pak „královský zpěv“, lai, virelai, jakož i excelentní ukázka kompoziční techniky vrcholného období Ars nova Double Hoquetus. 

Pražský soubor dává v tříhlase přednost zpěvu v kombinaci s různými nástroji (gotickou harfou, fidulou, zobcovými flétnami různého ladění), nikoliv tedy homogennímu obsazení. Sloučením těchto nástrojů, z nichž každý tvoří zvuk odlišným způsobem, neutrpěla intonace, v hoquetových pasážích pak ani rytmická pregnance, souzvuk naopak vytvořil působivě znějící barevný celek. Oba pěvci – sopranistka Hana Blažíková, zde hrající na gotickou harfu, a mezzotenor Vojtěch Semerád (fidula) disponují kultivovanými přirozeně znějícími hlasy, vyrovnanými ve všech polohách. Nechyběla u nich náročná, v případě staré formy francouzštiny minuciózní práce s textem. Dlužno dodat, že posluchačům byly dány k dispozici všechny texty jak v originále, tak i v českém přetlumočení, které pro tuto příležitost pořídila Jana Svašková. Zájemci o poezii se tak mohli v originále potěšit rafinovaně rozloženými rýmy, jejich eufonickou kvalitou i nápaditým střídáním metrického půdorysu. K dokonalé partnerské spolupráci přispěl i bravurně a stylově hrající Jakub Kydlíček, příležitostně střídající sopránovou, altovou a tenorovou podélnou flétnu, jež byly replikami dobových nástrojů. 

Soubor se může těšit ze spolupráce s vynikajícím hercem a dabérem Jaromírem Medunou, který ve svém dokonalém projevu dal v kontrastu k francouzštině naopak zaznít kráse naší mateřštiny. Hudebníci se s živě aplaudujícím plzeňským publikem rozloučili oblíbeným virelai Douce dame jolie. 

Machautův výrok o vlastní hudbě, která „kuje zpěvy ze staré i nové výhně“ se opět potvrdil jako opodstatněný. Přes časovou vzdálenost mnoha století zůstává Guillaume de Machaut a Ars nova pro mnoho umělců inspirativní.

Foto: Dominik Beránek