„Šest capriccií je dílo skutečně na hranici hratelnosti.“

„U Sciarrina je právě mix znějícího a neznějícího tím, co vytváří napětí.“

„Neberu hudbu jen jako konejšení, které mě má zavést do bezproblémového světa.“

Houslistka Hana Kotková sice dlouhodobě žije ve Švýcarsku, v České republice je však pořád častým hostem. Pravidelně se objevuje také na festivalu Ostravské dny, kde letos kromě jiného potvrdila svojí pozici výjimečné interpretky děl Salvatoreho Sciarrina. S někdejší vítězkou Pražského jara, která dnes úspěšně lavíruje mezi soudobou a „tradičnější“ hudbou jsme si tak povídaly i o tom, jak se Sciarrinovy flažolety hrají uprostřed noci.

Mluvíme spolu v Ostravě, ráno po koncertě, na kterém jste v jednu v noci hrála mimořádně náročnou skladbu Salvatoreho Sciarrina Šest capriccií. (Reflexe ZDE.) Jaký to byl zážitek? 

Je to hudba plná křehkých tónů a velmi zvláštní atmosféry. Hluboká noc je tedy podle mě pro takovou skladbu skvělá volba. A navíc i akustika byla velmi dobrá, hrály jsme ve staré kuchyni hotelu Palace v Ostravě. Takže prostor, akustika, noc… byla to pro mě hezká kombinace, lepší okolnosti pro uvedení ani být nemohly. Navíc, bylo to poprvé, co jsem capriccia hrála všechny. Dosud jsem hrávala pouze tři z nich, další tři se mi zdály být nehratelné. Jelikož mě ale tým Ostravských dnů požádal o komplet, pustila jsem se do toho. Byla to velká výzva.

Sciarrina jste v tomto programu kombinovaly se skladbou „Hay que caminar“ soñando pro dvoje housle od Luigiho Nona, která možná v něčem se Sciarrinem komunikuje, má ale množství jiných, přemýšlivých rovin. Fungovala tato kombinace dobře? 

V Sciarrinovi jde technika opravdu na hranice možností. Nono v tomto ohledu tak náročný není, ale klade velké nároky na hudební sdělení, vystižení podstaty. Je to dílo ze sklonku jeho života, Nonovo poslední a je v něm cítit vnitřní zklidnění, hledání sebe sama. V dramaturgii tak byl velký kontrast mezi Sciarrinovým ohňostrojem a Nonovým ztišením. Zajímavým prvkem Nonovy skladby je, že interpretům předepisuje po konci každé části chůzi mezi pulty, po prostoru. Je to cesta poutníka, který hledá. Byl to pro mě samotnou velký zážitek. Asi je to postupem času, věkem, situací, ve které se člověk ocitá. A také se mi skvěle hrálo s Oliviou de Prato. Nebylo co řešit, hned na zkouškách jsme věděly co dělat. 

Hudbě Salvatoreho Sciarrina se věnujete velmi intenzivně, skoro bych se nebála vás nazvat ambasadorkou jeho díla. Jak vnímáte jeho tvorbu z pohledu houslistky a toho, jak pro tento nástroj píše?

Vezměte si, že Šest capriccií je dílo, které vzniklo v roce 1976. To jsem byla malá holka. Idea toho, že bylo něco takového napsáno před tolika lety, mě velmi fascinuje. Co se týče srovnání s jinými díly, není tam zas tolik rozdílů. Hlavní je to, že Sciarrino využívá množství flažoletů, některé vlastně takové, které nakonec ani nezazní. Projeví se to hned v začátku Capriccia č. 1. Sciarrino napodobí Paganiniho Capriccio č. 1, neslyšíme však plné tóny, ale směs flažoletů: těch přesně, zvonivě vyznívajících i záměrně deformovaných, což v extrémně rychlém ricochet vytváří úžasný efekt. Sciarrinova Capriccia jsou skutečně na hranici hratelnosti a já si myslím, že právě ten mix znějícího a neznějícího je tím, co vytváří takové napětí.

S Ostravou jste propojená, vyrůstala jste v tomto regionu, zároveň dlouho žijete ve Švýcarsku. Máte tedy na festival Ostravské dny celkem jedinečný náhled. Dovedete posoudit, nakolik je tento projekt výjimečným nejen v českém, ale i zahraničním měřítku? 

V zahraničí samozřejmě velké a dobré festivaly soudobé hudby fungují. Tady to má ale svoje zvláštní zázemí. Jak pořád říká Petr Kotík: Toto by bylo možné jen v Ostravě. A má asi pravdu – opravdu všechna ta místa a postindustriální lokality se k této hudbě krásně hodí. Sciarrino ve velkém sále může také znít dobře, ale nemá to takovou atmosféru. Myslím si proto, že ostravský festival určitě něco speciálního má. 

V některém vašem rozhovoru jsem zachytila, že vás trochu mrzí, že vás ve Švýcarsku škatulkují jako interpretku soudobé hudby. Vy sama tedy nevnímáte, že byste právě v této oblasti byla nejvíce „doma“? 

Vůbec. Ono je to totiž tak, že jsem klasicky školený houslista a byla jsem jím až do roku 2003, kdy mě právě Petr Kotík pozval zahrát hudbu Mortona Feldmana. To mi hodně změnilo život.

Takže do té doby jste soudobou hudbu vůbec nehrála? 

Ne. Jen díky Petru Kotíkovi jsem si k tomu čichla a začalo se mi to líbit. Není to ale tak, že bych se teď cítila dobře jen v nové hudbě, ráda různé epochy kombinuju. Třeba když hraju sólově, klidně spojuju Bacha, Bibera a vedle toho Sciarrina a Madernu, takové ty perličky z 20. století. Teď musím přiznat, že mám velkou radost z práce na skladbě Luigiho Nona, protože to byl poslední italský velikán 20. století, který mi chyběl k Sciarrinovi, Madernovi a Beriovi. 

Taky si pamatuju, že když jsme se potkaly loni v listopadu, slyšela jsem vás v průběhu tří dnů v Mozartově Koncertu D dur v Rudolfinu, pak v koncertu Salvatoreho Sciarrina v moderním DOXu. Zřejmě vám tedy nedělá problém „přepnout“. Je to tak? 

Přesně tak. Pořád cvičím stupnice a všechno, co houslista musí cvičit, udržuju si i klasický repertoár, takže to jde.

Dovedu si ale představit, že před těmi dvaceti lety vám přinesla soudobá hudba i dost technických, interpretačních výzev.

Samozřejmě! Ve Feldmanovi jsem se tenkrát potýkala s počítáním, které bylo najednou komplikovanější, než na co jsem byla zvyklá. A to tam nebyla řada dalších prvků, které jsou přítomny například u toho Sciarrina. Asi nejnáročnější fází studia v oblasti soudobé hudby je pro mě dodnes prvotní dešifrování. Moje rodina už ví, že když se učím novou skladbu, tak jsem dost nepříjemná a je dobré se někam schovat. (úsměv) Většinou není lehké se zápisem prokousat, ale pak, najednou, přijde zlom a já mám pocit, jako bych hrála třeba Bacha. Náhle je to pro mě všechno jednoduché, jasné. Proto se připravuju dlouho dopředu – aby tento zlom nenastal až po koncertě!

Co vás tedy na novější hudbě okouzlilo? Proč jste se jí začala tolik věnovat? 

Primárně prvek překvapení a fakt, že odráží dobu, ve které aktuálně žiju. Neberu hudbu jen jako konejšení, které mě má zavést do bezproblémového světa. Neznamená to, že nadále neposlouchám i velké klasiky. Ale už mi to nestačí. 

K tomu mě napadá, že když jsem poslouchala vašeho Nona, měla jsem dojem, že je to typ nesmírně intimní hudby, která interpreta obnažuje, a chce, aby autenticky sdílel své vnitřní prožitky. Jak se v takové hudbě cítíte?

Máte pravdu, jako interpreti neustále chodíme s kůží na trh. Musím ale říct, že mi v některých interpretacích chybí pravdivost. Vnímám a chápu snahu ukázat se jako originální interpret a hledat nové významy, ale někdy to podle mě už hudbu skoro deformuje. Každopádně je evidentní, že u některých děl člověk bude úplně odhalen, pokud chce tu pravdivost najít. Ale mně to nepřekáží. Nic neskrývám.