„Byla jsem dítě neposedné a kromě hraní na piano jsem se věnovala tanci, gymnastice, různým sportům, zejména plavání, chodila do dramatického kroužku a rovněž velice ráda zpívala.“

„Základem všeho je mít dobrou pěveckou techniku – a pak je jedno, jestli zpíváte operu, nebo pop.“

„Myslím, že dnešní mladí zpěváci, pokud mají nějaký talent, se nemusí nic moc učit. Ve studiu leccos doladí. Při živém vystoupení se občas nestačíte divit…“

Helena Vondráčková je přírodní úkaz. Hudba ji okouzlila už v dětství a stačilo málo a byla by klavírní virtuoskou. V dubnu 1964 však zvítězila v soutěži Hledáme nové zpěváky a vše bylo rázem jinak. V roce 1965 získala svého prvního Zlatého slavíka a od té doby se nepřetržitě držela na špici tuzemské pěvecké scény. Kromě toho se stala naší nejprodávanější a v zahraničí nejúspěšnější zpěvačkou. Vystupovala v těch nejprestižnějších světových koncertních síních včetně Carnegie Hall. Neinterpretuje však jenom hudbu populární…

Už v sedmdesátých letech se vynikajícím způsobem etablovala na poli jazzu, k němuž se příležitostně ráda vrací. Rovněž nelze opomenout její spolupráci s Velkým symfonickým orchestrem Paláce Žofín, kde prokázala svoje mimořádné pěvecké schopnosti jako interpretka artificiální hudby, a také její účinkování v muzikálech. V říjnu 2024 se stala laureátkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v muzikálu a jiných hudebně-dramatických formách. Letos v červnu oslavila 78. narozeniny koncertem ve Sportovní hale v Chrudimi v rámci probíhajícího turné „60 let na scéně“ a 19. června 2027 oslaví svoje životní jubileum velkolepým koncertem v pražském Edenu. Už nyní však portálu KlasikaPlus.cz poskytla exkluzivní rozhovor.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste v dětství začala hrát na piano? 

Náš dům zněl odjakživa hudbou, protože tatínek hrál na klavír, miloval hudbu klasickou i moderní, a dokonce byl členem chrudimského orchestru. Vybrnkávala jsem si sama na klavír různé melodie, a tak mě to začalo bavit. Zprvu mě učil hrát otec a když jsem přišla do puberty a bylo vidět, že mi to jde, objednal pro mě učitele Miroslava Vymlátila, který pocházel ze Slatiňan a záhy se stal ředitelem Lidové školy umění v Havlíčkově Brodě.

Jak to pokračovalo? 

Brzy jsem získala docela brilantní techniku a hrála Bacha, Mozarta, Beethovena nebo Chopina, jehož Valčík cis moll jsem měla nejraději. Také jsem jezdila po různých soutěžích mládeže, takže jsme dokonce koketovali s myšlenkou, že bych šla studovat na konzervatoř hru na klavír. 

Proč k tomu nakonec nedošlo?

Byla jsem dítě neposedné a kromě hraní na piano jsem se věnovala tanci, gymnastice, různým sportům, zejména plavání, chodila jsem do dramatického kroužku Vrchlický a rovněž jsem velice ráda zpívala a poslouchala George Gershwina, Ellu Fitzgerald, Sarah Vaughan nebo Trio Oscara Petersona. Měla jsem tedy široké spektrum zájmů a uvědomila si, že pokud by ze mě měla být klavírní virtuoska, musela bych cvičit osm hodin denně. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu raději na gymnázium a tam se rozmyslím co dál. 

V roce 1964 jste zvítězila v soutěži Hledáme nové zpěváky s jazzovými standardy George Gershwina The Man I Love a Summertime. Proč jste si vybrala právě jeho? 

To byl nápad otce, který mě přemluvil, abych se na tuto soutěž přihlásila, a zároveň se mnou nacvičil zmiňované písně. Do prvního kola jsme vybrali Summertime a ve finále v Lucerně jsem zpívala The Man I Love. Poté, co jsem o jeden bod předstihla Viktora Sodomu a soutěž vyhrála, začal být na mě i na otce vyvíjen tlak ze strany všech vlivných hudebníků i členů poroty. Táta však řekl: „Samozřejmě jí nebudu bránit v tom, aby se dál věnovala zpěvu, vždyť jsem ji sem sám přivedl, ale musí si dodělat školu, aby měla maturitu.“ V roce 1965 jsem tedy odmaturovala a nastoupila do Divadla Rokoko. 

Docházela jste na hodiny zpěvu ke Konstantinu Kareninovi, Evě Matouškové a Jarině Smolákové. Jak se lišil jejich pedagogický přístup a kdo z nich vás nejvíce formoval po pěvecké stránce?

Nejblíže populárnímu zpěvu byla paní Matoušková, ale jinak se jejich přístup příliš nelišil. Pan profesor Karenin mi totiž vysvětlil, že základem všeho je mít dobrou pěveckou techniku a pak je jedno, jestli zpíváte operu, nebo pop. Nejdelší časový úsek jsem strávila s paní Jarinou, která vyučovala operní zpěv na Pražské konzervatoři. Díky ní jsem se naučila disponovat se svým hlasem, nepřetěžovat jej a poradit si v případě hlasové indispozice. 

Jarina Smoláková se dožila téměř devadesáti let. 

A pořád jí to zpívalo!  

Docházela jste k ní na pěvecké konzultace v průběhu let kontinuálně?

Ano, když to bylo třeba, jako například před naším prvním koncertem s Karlem Gottem v Carnegie Hall v roce 2000 nebo když jsem natáčela muzikálové či vánoční album. A právě si vzpomínám, že mi předzpívávala u klavíru různá hlasová cvičení, a i když jí tehdy bylo přes osmdesát, žasla jsem, jakou má v hlase sílu. 

Jaký je váš vztah ke klasické hudbě z pozice interpreta a jaký z pozice posluchače? 

Klasickou hudbu poslouchám ráda, nemám bohužel příliš času chodit na koncerty. Vzpomínám si, že se mě táta vždycky ptal: „Už máš lístky na Pražské jaro?“ A já koncertovala někde po Japonsku. Vážím si všech hudebníků, dirigentů i zpěváků této hudby, protože vím, že je to široká hudební oblast s mnoha nádhernými díly. Pokud jde o interpretaci klasiky, s Karlem jsme v Carnegie Hall zpívali Indiánskou píseň lásky z operety Rudolfa Frimla Rosemarie a v Moskvě, Varšavě, Bruselu a Kyjevě to byl duet Navrať se k růžím, jehož melodie je založena na hlavním motivu z Čajkovského Páté symfonie. Také jsme společně s Evou Urbanovou, Karlem Gottem a Petrem Dvorským vystupovali s Velkým symfonickým orchestrem Paláce Žofín pod vedením Františka Preislera, kde jsme měli na repertoáru neapolské canzonetty Funiculì, Funiculà a O sole mio. Často jsem se na pódiích potkávala kromě Petra Dvorského i s tenoristy Mirem Dvorským a Leem Marianem Vodičkou. 

V čem spočívá hlavní rozdíl v hlasové technice, když zpěvák zpívá s mikrofonem a když bez něho?

Rozdíl v hlasové technice není de facto žádný, samozřejmě pokud zpíváte s mikrofonem, je důležité s ním umět pracovat a zbytečně do něj neřvat, což třeba v nahrávacím studiu koriguje přímo hudební režisér. V naší branži se však málokdy stává, že bychom zpívali unplugged, leda ve sklípku u vína.

Byl někdo z českých či zahraničních zpěvaček vaším idolem? 

Ano, já měla idolů… například Ella Fitzgerald, Sarah Vaughan, Dusty Springfield, Natalie Cole či Aretha Franklin. Také nemohu opomenout Barbru Streisand, od níž jsem zpívala mnoho songů. Měly jsme podobnou barvu hlasu, tudíž se to nabízelo. A z našich zpěvaček byla mým velkým vzorem Eva Pilarová. 

Zprvu jste byla považována za následnici Evy Pilarové. 

Ano, Josef Vobruba (dirigent Tanečního orchestru Československého rozhlasu – pozn. red.) mě totiž pozval na natáčení do rozhlasu, kde mi vybrali tři písně, a sice jednu od Evy Pilarové, druhou od Yvonne Přenosilové a třetí od Jany Petrů. V té době jsem pochopitelně neměla žádný vlastní styl, zpívala jsem, jak mi zobák narostl, ale Evinu interpretaci jazzového standardu Moonlight in Vermont jsem měla tak naposlouchanou, že jsem ji kompletně okopírovala. 

To mohla být Eva Pilarová ráda, ale patrně nebyla. 

Správně jste to odhadl. Měla jsem problém jí vysvětlit, že v tom nebyl žádný zlý úmysl z mé strany. Navíc to v rozhlase ještě podpořili tím, že tuto píseň zařadili mezi trvalky a pouštěli ji v mém provedení jeden čas pořád dokola. Eva samozřejmě nejdříve nemohla poznat, jestli je to ona nebo já, ale pak na to přišla a byla velice rozzlobená. A i když jsme si poté všechno vyjasnily, musím říct, že jsem zrovna nebyla její šálek kávy. 

Jak se vám podařilo si v tak krátké době vytvořit svůj vlastní interpretační styl a stát se, dle mého názoru, právě vedle Evy Pilarové a Laďky Kozderkové jednou z našich technicky nejdokonalejších zpěvaček? 

Díky Divadlu Rokoko a skladatelům, textařům, aranžérům i dirigentům, kteří pro tuto scénu pracovali. Veškeré jejich podněty a připomínky jsem nasávala jako houba, a tak jsem se poměrně rychle dovedla etablovat svým vlastním stylem, kromě zmíněné písně Moonlight in Vermont. Skladatelé tehdy měli každou zpěvačku v určitém šuplíku, to znamená že jedna byla lady vamp a druhá naivka, což byl můj případ, a to mě za chvíli přestalo bavit. Řekla jsem tedy Bobanu Ondráčkovi, aby mi zkusil napsat něco v podobném duchu, co píše třeba Martě. 

Marta Kubišová nebyla nikdy naivka. 

To rozhodně ne, Marta byla vizáží i pěveckým projevem typická lady vamp. 

V roce 1977 jste nazpívala společně s Karlem Hálou a Waldemarem Matuškou slavnou píseň Suchého a Šlitra Dotýkat se hvězd, což je po technické i výrazové stránce jeden z našich nejobtížnějších duetů. Z čí iniciativy k tomu došlo? 

To už si přesně nevzpomínám, ale vím, že se jednalo o televizní hudební pořad Fantom biografu. 

Karla Hálu osobně považuju za našeho nejlepšího zpěváka, ať už mimořádným rozsahem a hlasovou technikou nebo naprosto dokonalým jazzovým cítěním a frázováním. V čem byl pro vás inspirativní? 

Karel Hála byl, co se týče swingu, absolutně nedostižný zpěvák. Vzhlížela jsem k němu s úctou a obdivem už také z toho důvodu, že jsem sama milovala jazz a od gymnaziálních let pravidelně poslouchala rozhlasové pořady Willise Conovera, který pouštěl tu nejlepší muziku, počínaje Ellou Fitzgerald a konče Oscarem Petersonem či Theloniem Monkem. A jsem moc ráda, že jsem měla možnost právě Ellu Fitzgerald a Trio Oscara Petersona vidět na společném koncertě v Berlíně, a dokonce jsme s Karlem Štědrým šli poté do zákulisí požádat Ellu o podpis. Když se dozvěděla, že jsme z Prahy, začala pět ódy, protože v Lucerně v roce 1969 také vystupovala. 

Ve druhé polovině sedmdesátých let jste se začala sama intenzivně věnovat interpretaci jazzu. Jak moc vás při tom formovali přední čeští jazzmani Václav Kozel a Luděk Švábenský, s nimiž jste tehdy spolupracovala?

V té době už jsem měla jazz natolik v sobě, že jak Vašek Kozel, tak Luděk Švábenský mě nemuseli nijak formovat, ani přemlouvat. Dali mi příležitost si tu muziku zazpívat a samozřejmě moudré rady, co se týče frázování. Ráda vzpomínám na báječné večery v Redutě s kapelou Šest strýců, kde byl naším hostem dokonce Kája Velebný. 

V roce 1978 jste famózně nazpívala v televizním Hudebním studiu M slavný be-bopový standard Charlieho Parkera Donna Lee. Jak dlouho jste tuto technicky náročnou kompozici zkoušeli?

To už vám přesně neřeknu, ale mně to tehdy tímhle směrem hudebně myslelo. Luděk Švábenský byl několik let mým životním partnerem, takže jsme speciálně Donnu Lee hodně pilovali. 

Nedávno jsem měl možnost slyšet vaši live nahrávku z Hudebního studia M z roku 1976 a také záznam koncertu s Orchestrem Gustava Broma. Musím říct, že zejména jazzové standardy Love For Sale a Take the A Train mě ve vašem podání zcela uchvátily. Předvedla jste v nich dokonalé frázování, mimořádné technické hlasové dispozice, bravurní scatové chorusy a osobitý jazzový feeling. 

Taky se tomu divím, když to poslouchám. Mimochodem, kdysi kdosi údajně pustil tyhle moje nahrávky panu doktoru Dorůžkovi (Lubomír Dorůžka byl přední český muzikolog, specializující se na jazz – pozn. red.), který byl úplně u vytržení a nemohl uvěřit, že jsem to nazpívala já. 

Plánujete se vrátit do jazzklubů? 

K této muzice jsem se vrátila už na podzim 2023. Dostala jsem totiž nabídku od svých muzikantů z Charlieho Bandu, jmenovitě klavíristy Vítka Pospíšila, kytaristy Zdeňka Charlieho Blažka a baskytaristy Vládi Klimenta, zúčastnit se čtyřicátého ročníku Československého jazzového festivalu v Přerově. A ještě předtím mě Vláďa Kliment přemluvil, abychom v Libčicích nad Vltavou, kde je ředitelem Základní umělecké školy, zahráli několik jazzových standardů. Oprášila jsem tedy Love For Sale, Night and Day a další skladby tohoto ražení, a pak jsme vyjeli do Přerova, kde s námi vystupoval na trubku a křídlovku také Juraj Bartoš. Měla jsem radost, že se to povedlo. 

V letech 2000 a 2005 jste vystupovala v newyorské Carnegie Hall. Považujete tuto koncertní síň za nejvyšší metu, které může zpěvačka dosáhnout? 

Existuje několik podobných míst, v nichž jsem měla tu čest zpívat, i když asi nedosahují takové glorioly jako Carnegie Hall, ale určitě bych jmenovala ještě Olympii v Paříži, Friedrichstadt-Palast v Berlíně, Palác kultury a vědy ve Varšavě a Velký kremelský palác v Moskvě. 

Zažila jste přátelství mezi zpěvačkami? 

Samozřejmě, nejsem závistivá, mám ráda klid, pohodu, přátelství, úsměvy. Třeba zmiňovaná Laďka Kozderková byla nejen výborná zpěvačka, ale také skvělá kamarádka, s níž jsem se seznámila prostřednictvím jejího prvního manžela, vynikajícího trumpetisty Richarda Kubernáta, což byl také můj velký kamarád. 

Kterého pěveckého počinu si nejvíce považujete? 

Těžko lze vybrat jenom jednu věc. Všude bylo něco výjimečného, ze všech možných žánrů. 

Začátkem února jsem zhlédnul nový celovečerní film Maria, pojednávající o posledních deseti dnech života Marie Callas, kdy se tato veleslavná operní diva v podání Angeliny Jolie snaží dostat svůj hlas zpět do formy a ono už to nejde. Je častým jevem, že zpěvačkám-sopranistkám hlas s postupujícím věkem klesá?  

Ano, jedná se o naprosto přirozený jev – a nejenom u sopranistek. Řekla bych, že nejmarkantněji je to patrné zejména u tenorů. Mám asi trochu kliku, že se pohybuji někde mezi sopránem a mezzosopránem, ale samozřejmě za ty roky zpívání mně hlas klesl zhruba o dva až tři tóny. 

Dá se tomu nějak předejít? 

Pravidelným hlasovým cvičením lze rozsah víceméně uchovat. 

Dostala jste někdy nabídku seberealizovat se jako pedagog? 

Ano, bylo to dávno a musela jsem ji bohužel z časových důvodů odmítnout. Ale musím říct, že ani dnes bych na to neměla čas.

O jakou školu se jednalo? 

O Lidovou konzervatoř. (Nynější Konzervatoř Jaroslava Ježka – pozn. red.)

V čem to mají dnešní mladí zpěváci lehčí oproti šedesátým letům, kdy jste začínala, a v čem naopak těžší? 

Myslím, že dnešní mladí zpěváci, pokud mají nějaký talent, se nemusí nic moc učit. Přijdou totiž do studia a když zrovna v nějakém místě dobře neintonují, nejsou nuceni danou frázi opakovat tak dlouho, než to bude čisté, protože díky špičkové nahrávací technice mistr zvuku během dvou vteřin vše doladí. Samozřejmě se pak někdy nestačíte divit, co z dotyčných leze při živém vystoupení. Také pro mě zůstává oříškem, že ze současné pěvecké generace nevidím nikoho, snad kromě Lenny, která byla úspěšná v Itálii, komu by se podařilo udělat výraznou kariéru v zahraničí. Je to pro mě o to víc nepochopitelné, když si uvědomím, jak moc jsme se v minulých letech snažili navzdory železné oponě dostat ven a vystupovat tam. 

Kdo byl pro vás v životě určující osobnost? 

V první řadě můj otec, dále bych jmenovala Josefa Vobrubu, Karla Krautgartnera, Bobana Ondráčka, v jistém období Karla Svobodu a Jiřího Vinařického, což byl náš ohromný rádce a mecenáš, který naše nahrávky dovedl dostat do zahraničí. 

Loni v říjnu vám byla udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství v oboru muzikál a jiných hudebně-dramatických formách. Je to pro vás důvod k bilancování? 

To určitě ne, ale velmi si toho vážím a lhala bych, kdybych řekla, že mě to nepotěšilo. Potěšilo a moc, až jsem byla dojata k slzám. Podobné ocenění jsem totiž dostala před několika lety v Berlíně a ve Varšavě, a tak je hezké, že si na mě Češi také vzpomněli. A nebýt koronavirové epidemie, získala bych tuto cenu na jaře 2020 i v Kyjevě. 

V roce 2024 vydal Radioservis dvojcédéčko s názvem ‚Helena Vondráčková: Evergreeny – 60 let na scéně‘, pod jehož dramaturgií jsou podepsáni Jan Adam a Jan Fiala. Jaké bylo kritérium výběru písní? 

Chtěli jsme, aby se na albu objevily všechny repertoárové oblasti, v nichž jsem se pohybovala, a také aby na něm bylo co nejvíce dosud nevydaných nahrávek, kterých je zde z celkového počtu dvaapadesáti skladeb třicet. 

Co připravujete nového? 

Tento rok se ponese ve znamení výročí šedesáti let, co jsem na scéně. Děláme koncertní turné u nás, k němuž přibylo i několik koncertů na Slovensku, které věnujeme vzpomínce na Karola Duchoně. Nedávno jsem vystupovala v polské televizi, což rozbouřilo davy fanoušků, takže záhy přišla nabídka účastnit se Festivalu v Sopotech, kam pojedeme letos v srpnu. A v neposlední řadě přemýšlím o tom, že bych měla natočit novinkové album. Jsem ráda, když stávající repertoár mohu oživit něčím dalším. 

Prozradíte svoje životní motto? 

Přej a bude ti přáno.