„Hudba není krátký zážeh, ale hluboký ponor; obtížnost není překážkou, nýbrž branou k intenzivnějšímu prožitku.“

„Foersterovy symfonie sice nejsou hrány tak často jako Dvořákova Osmá, Devátá či Šestá, ale hudebně jim jsou rovnocenné.“

„Neměli bychom stále opakovat řecké tragédie – vždyť opery jako Idomeneo nebo Elektra už přece máme. Hudba dneška by měla hledat svůj vlastní hlas a svůj vlastní příběh.“

Od sezony 2025/2026 se stává novým hudebním ředitelem Státní opery Praha německý dirigent, též pozounista Hermann Bäumer, který v této pozici vystřídá Andrije Jurkevyče, jenž musel z osobních důvodů předčasně odejít. U začátku nové sezony Bäumer poskytl rozhovor portálu KlasikaPlus.cz.

Pražskému publiku se Bäumer poprvé představil v listopadu 2023 při uvedení Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu. Od sezony 2011/2012 stojí v čele Státní filharmonie a Státního divadla v Mohuči, kde je uznáván pro svou skromnost, cit pro orchestrální barvu i neochvějné zaujetí pro hudbu. Bäumer, někdejší člen Berlínských filharmoniků, má za sebou spolupráci s předními evropskými i asijskými orchestry. Od roku 2016/2017 působí také jako rezidenční dirigent Hofského symfonického orchestru. V Německu je ceněn nejen jako znalec soudobé opery, ale i díky práci s mladými hudebníky. V Osnabrücku natočil kompletní cyklus symfonií Josefa Bohuslava Foerstera, oceněný cenou Echo Klassik, a s Islandským symfonickým orchestrem premiéroval a nahrál monumentální oratoria Edda I a II Jóna Leifse.

V zahraničí jste se proslavil především jako dirigent oper 20. a 21. století. Ale ve vaší kanceláři ve Státní opeře, kde právě sedíme, na vašem stole vidím partitury Nabucca, Otella, Normy a Macbetha… S výjimkou Lady Macbeth to všechno patří do klasického repertoáru velké opery. Byla to z vaší strany vědomá volba?

Především je pro mě velkou ctí mít možnost spolupracovat s tak skvělými hudebníky, s vynikajícími pěvci a s nádherným sborem Státní opery Praha, a samozřejmě i s výborným týmem v zákulisí pod vedením Pera Boyeho Hansena. Volba repertoáru v mé první sezoně byla spíše otázkou okolností. Státní opera mě oslovila v listopadu 2024, což je nezvyklé, protože s novým dirigentem se obvykle plánuje dva až tři roky dopředu. Můj předchůdce měl mít smlouvu až do konce příští sezony, ale z osobních důvodů odešel dříve. Po mé práci na Lady Macbeth a Růžovém kavalírovi přišla nabídka, zda bych nepřevzal závazky na další tři roky. Mnoho produkcí už bylo naplánovaných, takže jsem vstoupil do rozjetého programu a převzal jeho závazky.

To ovšem neznamená, že by pro mě tyto opery byly nové. Na začátku své kariéry v německých operních domech jsem dirigoval hodně Verdiho a tento skladatel patří dodnes k mým nejoblíbenějším. Otello je přece tak výjimečné dílo! Nové produkce už byly připravené, ale i tak zůstává prostor k dalšímu objevování. Člověk si klade otázku: a co třeba Bellini? To nejsou jen krásné melodie, vždyť Bellini, zejména v Normě, otevřel orchestru nové možnosti, které pak Verdi převzal a dále rozvinul, včetně nových instrumentálních technik. K mým osobním favoritům, které v Praze povedu, patří Humperdinckův Jeníček a Mařenka. To považuju za jedno z největších mistrovských děl vůbec. A v příštích sezonách přijdou další výzvy a nové směry. I když jsem hodně dirigoval současnou operu, rozhodně to není moje jediné těžiště.

Na co se v Praze nejvíc těšíte? Jaká je vaše umělecká vize pro Státní operu?

V posledních padesáti letech se od hudebních ředitelů čeká, že především budou uměleckými vizionáři, a často se z nich dělají hvězdy. Ale před nějakými sto lety šlo při vedení orchestru mnohem víc o řemeslo. A právě to je pro pěvce i orchestr zásadní: mít někoho, kdo dokáže „vyčistit“ nedostatky, kdo pečlivě zkouší a staví pevné základy. Harmonie se může zdát samozřejmá, ale stojí za ní spousta drobné, precizní práce a já to považuju za jádro práce šéfdirigenta. Když základ funguje, mohou si s orchestrem opravdu hrát další dirigenti.

Práce s tak velkým tělesem – orchestrem, sborem i sólisty – je dlouhodobý proces. Mám rád, když se přemýšlí v delších horizontech, ne od týdne k týdnu. Úkolem šéfdirigenta je organizovat, utvářet představu o zvuku, rytmu, artikulaci, s jemnými rozdíly podle každého hudebního stylu.

Od příští sezony chceme představit nový koncertní formát – přímo na jevišti, se sborem a sólisty. Je to pro nás nová cesta. Navážeme tím i na odkaz mých předchůdců, jako byli Zemlinsky a Mahler, protože hudba nikdy není úplně nová – vždycky v sobě nese stopu minulosti. Vezměme třeba Čarostřelce: už tehdy se experimentovalo třeba s rozložením orchestru. Každý detail může inspirovat nové objevy a právě na takové experimenty se chci soustředit.

Mohl byste našim čtenářům představit novou sezónu?

Nejprve bych se rád zaměřil na trochu odlišný přístup k interpretaci Verdiho hudby, především k tomu, jak psal pro hlasy. V této sezóně uvedeme jeho vrcholná díla: Macbetha, Nabucca a Otella. Usilujeme o pohled, který bude čerstvý a trochu jiný než to, co se obvykle označuje za tradiční. V tomto kontextu bych měl zmínit také Belliniho – nejen proto, že byl Verdiho současníkem, ale také proto, že mezi nimi vidím pozoruhodné souvislosti.

První premiérou sezóny bude Mozartův Idomeneo v režii Calixta Bieita a s hudebním nastudováním Konrada Junghänela. Tuhle operu miluju, je téměř zázračná. Současně však představuje pro hudebníky obrovskou výzvu. Mozart měl ve své době k dispozici jeden z nejlepších orchestrů a přesně věděl, jak jeho kvalit využít. Pro orchestr je to nesmírně náročné a zároveň obohacující dílo.

Dalším vrcholem budou bezpochyby Poulencovy Dialogy karmelitek – patrně jedna z nejdojemnějších oper 20. století – v režii slavné Barbory Horákové Joly. Ten příběh je neuvěřitelný, hudba jedinečná, téměř osamělá. Poulenc je vždy jen krok od přílišné sladkosti a pokaždé přesně ví, kdy ji utnout. Jeho hudba je zároveň novým jazykem: je krásná, citlivá, dojemná, a přesto s tak krutým závěrem. Pro mě osobně je to jedna z největších oper 20. století.

A samozřejmě Parsifal – tentokrát v inscenaci režiséra Andrease Homokiho a pod taktovkou Markuse Poschnera. To bude mimořádná událost. Jak jsem už zmínil, všechny tyto projekty byly naplánovány ještě před mým příchodem, ale přesto se na ně těším s velkým očekáváním.

V minulosti jste se věnoval práci s mladými lidmi. Plánujete v tom pokračovat i v Praze?

Když člověk přijde do nového města nebo země, je přirozené, že si přináší vlastní nápady. Ale nejdřív musím poznat, co patří k tomuto divadlu, k městu, k lidem. Včera jsem viděl dětský sbor v Carmen a bylo to nesmírně dojemné. Už ale začínáme debatovat o nových možnostech, rád bych například zval mladé lidi na zkoušky. To může být nesmírně inspirující zkušenost.

V Německu mě samotní intendanti orchestrů zvali, abych se podílel na programech pro mládež a rodiny. Něco podobného bych rád rozvinul i tady, ale je třeba myslet na to, že takové projekty se obvykle připravují roky dopředu. Je skvělé, že Státní opera už nyní uvede dětskou operu Kolotoč, určenou dětem a nastudovanou s Kühnovým dětským sborem. Hodně práce je tedy už odvedeno. Zároveň doufám, že mladí lidé v Praze budou cítit, že opera a hudba jsou otevřený svět, do kterého mohou vstoupit.

Pokud se nemýlím, původně jste se chtěl stát učitelem. Co podle vás hudebnímu vzdělávání nejvíce chybí, aby dokázalo přitáhnout mladé lidi?

To je otázka, která otevírá celý vesmír a odpověď by mohla trvat hodiny. Symfonická hudba, opera, tanec, to všechno je úzce spjato s lidskostí a se společností. Sytí duši, tak jako sport sytí tělo. Je zásadní, aby mladí lidé měli možnost hudbu zažít a slyšet. Jenže dnešní svět, plný mobilních telefonů a internetu, soustředění mladší generace příliš nepřeje. Někdy dokonce vidíte i dospělé, jak během představení kontrolují svůj telefon. Někteří umělci si myslí, že bychom měli naše „kulturní diamanty“ zjednodušovat a poslouchání usnadnit. Já ale pevně věřím, že mladí lidé potřebují víc než „easy listening“. Hudba není krátký zážeh, ale hluboký ponor a my jim musíme pomoci pochopit, že obtížnost není překážkou, nýbrž branou k intenzivnějšímu prožitku.

Vím, že tak zvaná vysoká kultura nikdy nepřitáhne tolik lidí jako hokej nebo fotbal – i já jsem velký sportovní fanoušek –, ale když mladí přijdou s ochotou naslouchat, hudba je strhne. Je to společenská výzva: znovu si uvědomit, jak silná a proměňující může hudba být. A právě návštěva orchestrální zkoušky může být skvělým prvním krokem.

Mnozí dirigenti jsou klavíristé či houslisté, ale nikdy jsem se nesetkal s dirigentem pozounistou…

Překvapivě nás je víc, než by se zdálo, například Joseph Bastian nebo Sylvain Cambreling. Jako dítě jsem začínal u klavíru, ale brzy mě přitáhl pozoun. Hrál jsem pět let v Bamberku a jedenáct let v Berlíně. Tam, v jednom z nejlepších orchestrů světa, má pozounista spoustu času pozorovat dirigenta. Byla to pro mě skvělá škola, protože jsem sledoval největší žijící mistry, dirigenty i skladatele a dělal si pečlivé poznámky. Někdy jsem dokonce zmeškal svůj vstup, protože jsem byl příliš zaujatý pozorováním. (smích) Samozřejmě existují díla, kde pozoun zní jen velmi krátce. Třeba v Idomeneovi má pouhých sedmdesát pět vteřin – trochu záleží na tempu dirigenta, ale jde o pohyblivý, osamělý moment v opeře! Naučilo mě to ale přemýšlet o hudbě jako celku, nejen o „hudbě pro pozoun“. Symbolicky tak v Praze začínám Nabuccem, který otevírá orchestr právě pozouny a cimbassem.

V letech 2004–2011 jste byl generálním hudebním ředitelem v Osnabrücku a natočil kompletní cyklus Foersterových symfonií, za což jste získal cenu Echo Klassik. Jak tento projekt vznikl?

Můj zájem vždy směřoval k zapomenuté hudbě. Jako pozounista jsem často hrál sóla a komorní literaturu od úplně neznámých skladatelů. U Foerstera jsem cítil, že za jeho jménem se skrývá něco mimořádného, a proto chtěl jsem zjistit, kdo to je a co složil. Kontaktoval jsem vydavatele, požádal o partitury a v Osnabrücku jsme za podpory místní banky dostali příležitost projekt realizovat.

Když jsem partitury otevřel, okamžitě mě přesvědčila jejich kvalita: měly jedinečný hlas a obrovskou hudební sílu. Jeho symfonie sice nejsou hrány tak často jako Dvořákova Osmá, Devátá či Šestá, ale hudebně jim jsou rovnocenné. Rozhodl jsem se natočit celý cyklus. Byla to má vlastní iniciativa a velká radost, zároveň zajímavé propojení s českým prostředím.

Musím dodat, že mít k dispozici tak vynikající hudebníky, kteří hrají srdcem a na vysoké úrovni, jak je tomu u vás, je opravdový dar. Pro mě je důležitá jak hudební preciznost, tak upřímný výraz. Když mladí hudebníci pochopí, že hudba není o politice nebo póze, ale o opravdové vášni, potom ta, kterou vytvářejí, může oslovit opravdu každého.

Rád bych se vás zeptal jako experta na současnou hudbu: Proč dnes tak málo skladatelů píše opery na současná či aktuální témata?

To opravdu nevím. Když mluvím se skladateli, ptám se jich: Proč nenapíšete třeba sci-fi operu nebo operu v komiksovém formátu? Proč dnešní opery nezobrazují události z aktuálního života, například lockdown? Letos Státní opera uvedla Leara od současného skladatele Ariberta Reimanna. (Reflexe ZDE.) Je to skvělé dílo, v němž je hudba jedinečná a jasná, ale i ono je založeno na dávném příběhu. Nejsem skladatel, ale dokážu si představit, že nalézt vokální linky pro současný děj může být obtížné.

V moderní opeře je často těžké pochopit text a děj a pokud posluchač ztratí nit, ztrácí i spojení s hudbou. Možná potřebujeme nové způsoby psaní vokálních linek nebo strukturování děje. Měl jsem velmi pozitivní zkušenost s Pascalem Dusapinem a jeho současnou operou Perelà, kterou jsem dirigoval před několika lety v Lucernu – hudba i zpěvní linie byly moderní a děj, založený na románu z roku 1911, velmi poutavý. Její úspěch spočíval v symbolickém příběhu, plném filozofických otázek o lidské existenci, který přinášel řadu inspirativních myšlenek.

Skladatelé a libretisté by měli usilovat o něco nového. Neměli bychom stále opakovat řecké tragédie – vždyť už tak výjimečné opery, jako jsou Idomeneo nebo Elektra, přece máme. Hudba dneška by měla hledat svůj vlastní hlas a svůj vlastní příběh.

Jak se vracíte z těch operních sfér zpět na zem? Jak si čistíte hlavu, když je toho příliš?

Moje rodina je mým skvělým útočištěm – máme čtyři děti ve věku od devíti do šestnácti let, což mi opravdu pomáhá zůstat nohama na zemi. V malém městě Nieder-Olm, kde žijeme, si rád hraju na zahradníka a pěstuju ovocné stromy, protože práce se zeminou je nesmírně uklidňující. Loni jsem začal častěji hrát na pozoun; v lednu jsme s mým starým souborem uspořádali benefiční koncert. A samozřejmě hodně čtu. To všechno mi pomáhá načerpat energii a vrátit se zpět na zem.

Kdybyste mohl pozvat jakéhokoli skladatele – z minulosti či současnosti – na sklenku vína, kdo by to byl, o čem byste mluvili? Jaké víno byste si s ním vypil?

Dokázal bych vyjmenovat deset či patnáct skladatelů, se kterými bych si rád popovídal, ale vybrat jen jednoho je nemožné. Dovolte mi tedy alespoň tři: prvním by byl Maurice Ravel, ke kterému bych nalil rulandské šedé z Nieder-Olmu, a druhým Anton Bruckner, který by ale pravděpodobně upřednostnil pivo nebo španělské červené víno. Oba komponovali mimořádným způsobem a byli opravdu jedinečné osobnosti, žijící ve vlastních světech mimo ostatní. Třetím by byl Dmitrij Šostakovič. Jeho hudba je neuvěřitelně mnohovrstevnatá; skládal za obtížných okolností tak, aby mohla hudba při každém provedení nést jiný význam. Nikdy jsem nepotkal hudebníka, který by vůči Šostakovičovi zůstal lhostejný. S ním bych jen sednul a tiše vykouřil cigaretu…