„Inscenace dílo rozmetává na střípky tak, že divák neví, zda sleduje Offenbachovu operu, newyorské psychedelické kabaretní pásmo nebo vánoční grotesku.“

„Offenbachova jemná a rafinovaná ironie je ovšem posunuta do roviny grotesky, která místy hraničí s vulgaritou.“

„Inscenace trpí nelogičnostmi, významově nevyloženými kroky a přemírou scénického balastu. Sebelepší pěvecké výkony však nedokážou přehlušit fakt, že stojí uprostřed inscenace, která jim spíše překáží.“

Uchopit precizně vystavěné dílo pohybující se na hranici mezi snem a realitou, láskou a uměním, komedií a tragédií – a rozmetat jej na střípky tak, že divák neví, zda sleduje Offenbachovu operu, newyorské psychedelické kabaretní pásmo nebo vánoční grotesku. Takový dojem zanechává nová berlínská inscenace Hoffmannových povídek ve Státní opeře Unter den Linden (koprodukce s MusikTheater an der Wien a Teatrem Wielkim ve Varšavě). Výsledek je na hony vzdálen tomu, co činí Offenbachovo dílo jedním z vrcholů operní literatury 19. století.

Hoffmannovy povídky jsou poslední, nedokončená opéra fantastique Jacquese Offenbacha, který zemřel půl roku před premiérou. Do té doby měl rozpracovaná čtyři dějství, páté zůstalo nenapsané. Aby bylo možné premiéru v pařížské Opéra Comique 10. února 1881 uskutečnit, byl dokončením partitury pověřen skladatel Ernest Guiraud.

Následně opera prošla mnoha úpravami a dnes existuje v několika verzích. Většina režisérů však zachovává strukturu, kterou libretisté Jules Barbier a Michel Carré vystavěli kolem Hoffmannova vyprávění v berlínské vinárně Lutter & Wegner. V původním příběhu Hoffmann líčí svá formativní setkání se třemi ženami – mechanickou loutkou Olympií, smrtelně nemocnou Antonií a svůdnou kurtizánou Giuliettou. Tyto tři postavy, ač navzájem odlišné, jsou variacemi téže ideje: představují různé aspekty umění – úsilí o dokonalost, oddanost tvorbě a smyslné vábení. Hoffmann o všechny postupně přichází.

Berlínská verze vychází z edice Michaela Kaye a Jeana-Christopha Kecka a vznikla ve spolupráci režisérky Lydie Steier, dramaturga Maurice Lenharda a dirigenta Bertranda de Billyho – který se jako by se nedokázal rozhodnout mezi recitativní a dialogovou verzí. Jejich pojetí nevychází z Hoffmannovy mysli, ale z jakéhosi nadpozemského tribunálu. 

Hoffmann zde není tragikomickým básníkem zmítaným mezi ženami a alkoholem, ale obětí vlastních démonů v doslovném smyslu – jeho příběh interpretují jiné postavy a jeho vlastní perspektiva mizí. Hned v úvodu umírá a celý příběh se mění v surrealistickou „očistcovou“ revue, v níž o jeho duši soupeří andělská Múza a Ďábel ve čtyřnásobném provedení (Lindorf, Coppélius, Doktor Miracle, Dapertutto). Divák přitom často tápe, co má která jevištní akce – mnohdy jdoucí přímo proti textu – znamenat.

New York 80. let, pohled na Brooklynský most (scénografie Momme Hinrichs). Z podniku, nad jehož vstupem svítí reklama na vystoupení sexy umělkyně Stelly v kuse „Prima Donna“ (jinak v inscenaci Stella nevystupuje), se jako opilý životní ztroskotanec vypotácí postarší Hoffmann (Pene Pati), kolabuje a umírá v zaplivané uličce mezi lidskými troskami. Jeho přítel Nicklausse (Ema Nikolovska) se snáší dolů na obláčku a coby anděl-Amor je mu průvodcem na onom světě. 

Ocitáme se v baru „Purgatory“ (očistec), v zeleném absintovém oparu, který se opakovaně spouští a zvedá a který nahrazuje legendární berlínskou vinárnu. Stává se hlavní stanicí celého putování. Hoffmann zde, povzbuzován bizarními postavami, začíná své vyprávění. Offenbachova jemná a rafinovaná ironie je ovšem posunuta do roviny grotesky, která místy hraničí s vulgaritou. Součástí kostýmů ďábelských postav jsou realisticky modelované obří pohlavní údy (kostýmy Ursula Kudrna), což je zbytečně samoúčelné a po chvíli únavné.

Děj Olympiina jednání se přesouvá do 40. let 20. století – do obří newyorské vánoční nákupní galerie, kde nechybí opilý Santa Claus (Ya-Chung Huang jako převlečený Cochenille). Hlavním prodejním hitem je panenka Olympia. Hoffmann pozoruje sám sebe jako náctiletého chlapce (němá role) při své první milostné zkušenosti (s Olympií), která pro něj končí zahanbující epizodou. Režisérka Steier redukuje umělou Olympii (Nina Minasyan) na statický symbol, kolem něhož se všechno přehnaně hemží, až pointa v tom mumraji zaniká. Proč se tato scéna odehrává v obchodním domě, když hosté Spalanzaniho (Florian Hoffmann) mají být pozváni na večeři, zůstává nejasné.

Opět sestupujeme do očistce, pak následuje intimní Antoniino jednání. Vyvýšený pokoj ve stylu tentokrát 60. let stojí nad houslařskou dílnou. Hoffmann nejprve sleduje dění ve své podobě ztroskotance, a jen v části tohoto jednání jako o dvacet let mladší muž. Antonia (Julia Kleiter) je žena, kterou miluje. Těžce nemocná dívka neumírá v závěru vyburcovaná hlasem své zemřelé matky (Natalia Skrycka) vyčerpáním po porušení zákazu zpěvu, jak stojí v originále, ale – zcela nepochopitelně – si v závěru podřeže zápěstí. Scéna působí groteskně. Hoffmann a Antoniin otec Crespel (Bálint Szabó) s houslaři/čerty jen rozpačitě postávají kolem a všemu přihlížejí. Doktor Miracle (Roberto Tagliavini), jedna z nejděsivějších postav celého díla, je zde degradován na přepjatého klauna. To vše oslabuje tragickou podstatu příběhu.

Závěrečné Giuliettino dějství se odehrává bez jakéhokoli náznaku magie. V jakémsi nevěstinci či sexbaru s hosty ve fetišistických kostýmech se Schlemihl (Jatka Mihelač) objevuje rovnou bez kalhot. Nehraje se tu vůbec o tom, že by Giulietta (Sonja Herranen), velmi obdařená žena vamp, měla Hoffmannovi lstivě ukrást stín, respektive odraz v zrcadle…  Hoffmann ji (nikoliv Schlemihla) v afektu probodne. Ďábel/Dapertutto se opět vynoří z dýmu, stejně jako Santa Claus/Piticchinaccio. Giulietta je odvlečena po zemi kamsi do podsvětí a Hoffmann si zapaluje cigaretu.

Opět následuje změna scény. Ve finále se ozývá dojemný sbor a utěšující slova Múzy. Hoffmann stoupá – pomocí tajemné „staré dámy“ (nově přidaná němá postava) a andělské Múzy – ve výtahu kamsi k nebi. Ten uvízne v půli cesty. Hoffmannovi je podána láhev alkoholu a ten si připíjí… Inscenace trpí nelogičnostmi, významově nevyloženými kroky a přemírou scénického balastu. Inscenátoři vytvořili dramaturgicky nesoudržný celek.

Po hudební stránce jsou berlínské Hoffmannovy povídky mdlé. Bertrand de Billy volí pomalá tempa a nevýraznou dynamiku. Hudbě chybí esprit a působí až apaticky. Zvlášť když je jeviště přesyceno obrazem, potřebovala by hudba být protiváhou – nikoli obětí chaosu. Jedinou skutečně konzistentní kvalitu prezentuje sbor (sbormistr Dani Juris).

Samojský tenorista Pene Pati v titulní roli debutuje lyrickým, měkkým tónem a nejlépe mu vycházejí lyrické pasáže. Jeho charisma však naráží na inscenační rámec: berlínský Hoffmann je tragická figura unaveného alkoholika, záměrně nesympatická a mnohdy apatická. V takto „rozdaných kartách“ je Pati herecky dobrý, ale velkého dramatického oblouku nedosahuje. 

Barytonista Roberto Tagliavini je pěvecky výborný, ale jako ďábel ve čtyřech podobách působí spíše komicky než hrozivě. Nina Minasyan je koloraturně jiskřivá Olympia, leč svázaná výtvarně-režijní koncepcí. Julia Kleiter jako Antonia nabízí jemný a čistý projev, který by však potřeboval více poetiky. Výkon Emy Nikolovské jako Nicklausse/Múza je kvalitní, i když kostým popkulturního „andělíčka“ její výraz znevýhodňuje. Sebelepší pěvecké výkony však nedokážou přehlušit fakt, že stojí uprostřed inscenace, která jim spíše překáží.

***

Státní opera Unter den Linden, Berlín, 26. listopadu 2025 (premiéra 16. listopadu 2025)

Hudební nastudování: Bertrand de Billy
Režie: Lydia Steier
Scéna, video: Momme Hinrichs
Kostýmy: Ursula Kudrna
Světelný design: Olaf Freese
Choreografie: Tabatha McFadyen
Sbormistr: Dani Juris
Dramaturgie: Maurice Lenhard, Christoph Lang
Hoffmann: Pene Pati
Olympia: Nina Minasyan
Antonia: Julia Kleiter
Giulietta: Sonja Herranen
Lindorf, Coppélius, Doktor Miracle, Dapertutto: Roberto Tagliavini
La Muse, Nicklausse: Ema Nikolovska
Cochenille, Frantz(ina), Pitichinaccio, Andrès: Andrès: Ya-Chung Huang
Luther: Manuel Winckhler
Hermann: David Oštrek
Nathanaël: Álvaro Diana
Spalanzani: Florian Hoffmann
Crespel: Bálint Szabó
Hlas ze záhrobí: Natalia Skrycka
Schlémil: Jaka Mihelač
Stará dáma: Brigitte Eisenfeld
Staatsopernchor, Staatskapelle Berlin

Foto: Státní opera Berlín / Bernd Uhlig