„Nápaditý překlad plný krásných českých slov, od těch zastaralých, až po ta domácká, včetně perfektně vtipných větných hříček, vytvořil Ondřej Hýbl.“

„Pěveckým účinkujícím se podařilo diváky pobavit obdobným způsobem jako činohercům, ačkoli bylo zajímavé pozorovat rozdíly v jejich hereckých výrazových prostředcích, které spočívaly například v pevnosti gest a jejich nataktování.“

„Z pěveckých výkonů dominovala jednoznačně sopranistka Lucie Kašpárková s darem příjemně tmavé barvy hlasu doplněným o zvládnutou pěveckou techniku, která ji umožňovala plasticky pracovat s hlasem.“

Reprízy děl představení Tři tváře japonské komedie naladily v páteční podvečer 11. dubna návštěvníky brněnského klubu Leitnerka. Své komediální talenty představili herci a operní pěvci Divadla kjógen, souboru Ensemble Opera Diversa a Divadla Líšeň, kteří odehráli pět krátkých zábavně vypointovaných příběhů inspirovaných, jak název napovídá, japonskou divadelní formou kjógen.

„Je nám už přes šedesát, ale pořád máme mladou duši.“ Tak se prezentuje klub Leitnerka na Starém Brně, útočiště pro nejrůznější alternativní kulturní akce pro nejrůznější věkové kategorie. Jednou z takových akcí bylo páteční představení Tři tváře japonské komedie k poctě dramatika Huberta Krejčího, známého nejen pro svůj výnos: „Smrt divadlu!“, ale i pro svoji netypickou zálibu v rozvíjení divadelní tradice japonských samurajských frašek, jejichž inspirace proplétala všechny tři výstupy večera, tedy Divadla kjógen, Ensemblu Opera Diversa a Divadla Líšeň. Kjógen bychom mohli prakticky přirovnat k opernímu intermezzu, neboť se jedná původně o komický výstup vložený mezi dvě vážné části, v tomto případě mezi části japonského divadlo nó. Od počátku století je dokonce tato forma japonského divadla zapsána na seznamu nehmotného dědictví UNESCO.

V témže roce 2001 vzniklo i Divadlo kjógen, které je zároveň jediným evropským divadelním souborem, který se věnuje tomuto žánru v rodném jazyce. V roce 2016 získalo dokonce mimořádné ocenění od tokijské univerzity Hosei. Páteční večer uvedlo v Leitnerce hrou Susugigawa (Velké prádlo), režírovanou Motohiko Šigejama, o uzurpátorské manželce a tchýni, které buzerují muže všemožnými pokyny, až mu nakonec sepíší celý seznam povinností od rána do večera. Slibují mu, že nic jiného dělat nemusí, což se jim ale nevyplácí v momentu, kdy manželka skočí do vody pro kimono a začne se topit, a tchýně ho prosí, aby ji zachránil. V rolích excelovali Karel Šmerek, Honza Mareš a Tomáš Pavčík s bravurní hereckou technikou. Ještě komičtější ráz hře dodávala pocitově strojová intonace řeči s velmi prodlouženými vokály. Nápaditý překlad plný krásných českých slov, od těch zastaralých, až po ta domácká, včetně perfektně vtipných větných hříček, vytvořil Ondřej Hýbl. Hru korunovaly věty typu: „V světě chodí rozmanité štěkny.“, „Tajtrlíka s roztěkanou myslí kloudný nápad nenavštíví.“ A další syntakticko-slovotvorné perly.

Ve spolupráci „dvorního“ skladatele Ondřeje Kyase a libretisty Pavla Drábka souboru Opera Diversa vznikly již téměř před dvaceti lety čtyři Manželské miniopery. „Libreta minioper Loupežnická nevěsta a Zpívající ženich vycházejí z japonských frašek kjógen, libreto Muže a ženy v loďce vychází z příběhu japonského umění rakugo. Podle autora však nejsou libreta „žádná exotika“ – jakkoli jsou původem z Japonska, na samotných příbězích nic japonského není a jsou zasazené do českých končin.“ (z webu operadiversa.cz). Čtvrtou operou je Listonoš, která však v rámci představení 11. dubna 2025 nebyla provedena. Minimalistickou, leč maximálně nápaditou a dostačující režii zvolila Kateřina Křivánková, která rovněž s ansámblem dlouhodobě spolupracuje. Základními rekvizitami se pro miniopery staly lůžko s matrací futon, lampa, cedule s nápisy ulic a míst a pár dalších drobností, jako například dětská pistole, kelímek s nudlemi nebo cestovní taška.

Pěveckým účinkujícím se podařilo diváky pobavit obdobným způsobem jako činohercům, ačkoli bylo zajímavé pozorovat rozdíly v jejich hereckých výrazových prostředcích, které spočívaly například v pevnosti gest a jejich nataktování. Z pěveckých výkonů dominovala jednoznačně sopranistka Lucie Kašpárková s darem příjemně tmavé barvy hlasu doplněným o zvládnutou pěveckou techniku, která ji umožňovala plasticky pracovat s hlasem. Také herecky pestře a účinně, avšak za použití minimálních prostředků dokázala ztvárnit různé ženské pózy, odvážnou Nevěstu, kterou pak vášnivě uchvátí Básník představující romantický protipól jejího novopečeného manžílka, a nakonec tichou, leč oddanou a loajální Ženu znuděného Manžela. Barytonista Aleš Janiga ve svých metamorfózách Loupežníka, Básníka a Manžela zaujal především spíše hereckou akcí, stejně jako jeho kolega tenorista Jakub Tuček v roli nevýrazného a milostně neschopného Ženicha. Dílka šmrncovně díky tečkovanému a synkopovanému rytmu doplňovalo líbivou hrou kvarteto v obsazení Jana Bělohlávka (housle, hudební nastudování), Lubora Pokludy (klarinet), Davida Křivského (viola) a Jany Zmeškalové (fagot).

Závěr večera patřil hře Jezevec na borovici aneb japonsko-líšeňská fraška o požitku z hrůzy, jejíž scénář obstarala Pavla Dombrovská z experimentálního Divadla Líšeň na motivy hry Huberta Krejčího. V roli vykutáleného vesničana, jenž vášnivě prahne po strašidelných zážitcích se představil Štěpán Vémola. Partnerem se mu stal jezevec Luděk Vémola. Fascinující bylo pozorovat jejich kontrastující intonaci řeči, zatímco Štěpán Vémola mluvil obdobným způsobem jako herci z prvního představení, protahoval vokály, doplňoval své repliky, které absolutně porušovaly běžný spád české věty, neustálými zvuky s japonským nádechem, Luděk Vémola vedl repliky tak, jak je nám Čechům přirozené. Na hudební trakač je doprovázela sama Pavla Dombrovská alias zakletý pradědeček jezevec. A aby to bylo, jak se patří, experimentální, hráli v kostýmech ze starého papíru, které připravila Marika Toman-Bumbálková.

Foto/zdroj: Opera Diversa