„Jediným konkrétním předmětem byl papiňák, který sehrál důležitou roli v Russolově zkoumání světa zvuků.“

„Komediální prvky a absurdní dialogy či situace v celé opeře mile překvapovaly.“

„Radostová jako jediná zpívala na otevřený vokál květnaté melodie na tonálním základu, což při většině jejích výstupů působilo vtipně v kombinaci s ruchy z nástrojů intonarumori.“

Divadlo loutek Ostrava se 28. června ve večerních hodinách rozeznělo ruchy, hluky, skřípěním a skříkáním. Festival Dny nové opery Ostrava vzdal operou Hořký konec Russolův poctu italskému futuristovi Luigimu Russolovi a českému filozofovi, teoretikovi umění a také opernímu kritikovi Petru Rezkovi, autorovi libreta. Světová premiéra ve čtyřech obrazech v režii Petra Odo Macháčka obecenstvo přimněla k zamyšlení, zájmu i rozesmání.

Za hudební koncepcí díla stál soubor Opening Performance Orchestra, který dlouhodobě rozvíjí tzv. fraction music, jejíž tvůrčí směřování lze shrnout heslem „no melody, no rhythm, no harmony“. Představení úspornými prostředky a nenásilnou formou zpracovalo hlavní téma celé opery, kterým bylo Russolovo svérázné hledání pravdivosti v hudbě.

Při vstupu do sálu Divadla loutek Ostrava v přítmí čekaly dvě postavy se slunečními brýlemi v dlouhých černých kožených kabátech. Kostýmy všech postav musely nejednoho diváka podněcovat ke vzpomínce na výpravu ikonického sci-fi snímku Matrix, což je zajímavý tah vzhledem k tomu, že v obou dílech figurují ústřední motivy rozlišování mezi iluzorním světem nápodoby a skutečností. Scéna byla zařízena velmi úsporně – pár nekonkretizovaných kulis sestávajících z různě velkých beden. Jediným konkrétním předmětem byl papiňák, který sehrál důležitou roli v Russolově zkoumání světa zvuků. Operní obrazy představovaly jednotlivé dny, kdy skladatel Russolo se svým kocourem Giacomem hledali vytoužený božský hluk. Vzniklé situace při zkoumání Papinova hrnce, v La Scale či ve vídeňském Musikvereinu přinášely překvapivé momenty plné komediálních a absurdních prvků, ale také filozofické úvahy o autenticitě a upřímnosti v hudbě.

Úvodní předehru tvořily ruchy nástrojů intonarumori, které připomínaly zvuky zahradních sekaček a startování motorek. Samotné nástroje a muzikanti byli součástí scény a ač neinteragovali s postavami děje, pohybovali se v určitých chvílích svobodně po pódiu. Jejich role tedy nebyla omezena pouze na zvukový doprovod. Jednotlivých intonarumori se ujali Luciano Chessa, Anna Clementi, Werner Durand a Jan Kolář. Postava Georgetty v podání Lucie Zachovalové provázela celé představení jako vypravěčka. Po dynamicky bohatém vývoji předehry s gradačním průběhem zapůsobilo následující ticho velkým účinkem, všechna pozornost směřovala právě k postavě Georgetty v bílém plášti, která začala publikum uvádět do atmosféry. Z jejího výrazného vystupování byla cítit nadsázka ať už díky opakovaným průpovídkám, kdy sebe samu v každém dni představila jako krásnou a inteligentní pomocnici v domácnosti, především však ve chvílích, kdy na sebe přebírala roli vypravěčky, jež svými nadbytečnými komentáři pouze opakovala, co se na pódiu děje a říká. Tím zesílila účinek roztomilé komičnosti.

V průběhu celé opery zkoumali Russolo a kocour Giacomo v podání Miroslava Paulíčka a Petra Ference Papinův hrnec, hudbu Ludwiga van Beethovena ve Wellingtonově vítězství či iluze konkrétních zvuků v Rossiniho opeře, božský hluk ale nenalezli. Russolova postava působila během celého představení záměrně prkenně a s vášnivým zaujetím zároveň otevírala otázky, které opera svým průběhem citlivě zodpovídala. Petr Ferenc přesvědčivě pohybově a výrazově ztvárnil líného a hravého kocoura, který byl hlavním katalyzátorem vtipných situací. Komediální prvky a absurdní dialogy či situace v celé opeře mile překvapovaly. Přestože všechny tři hlavní postavy místo zpěvu pracovaly s mluveným slovem, často repetitivním, výsledné znění nápadně odkazovalo ke stavbě tradiční opery. Řazení jednotlivých vět a gradační plochy s dynamickou výstavbou směřovaly až k vrcholům, kdy se postupně překřikovalo více postav za stále většího lomozu doprovodných nástrojů, připomínaly jednotlivá operní sóla, duety a tercety. Během všech čtyřech dnů se na pódiu objevovala také postava anděla, kterého ztvárnila sopranistka v bílém plášti Pavla Radostová. Anděl se na scéně zjevil vždy před usnutím Russola, v závěru celé opery jej pak doprovodil na ona místa, když usnul nadobro. Radostová jako jediná zpívala na otevřený vokál květnaté melodie na tonálním základu, což při většině jejích výstupů působilo vtipně v kombinaci s ruchy z nástrojů intonarumori nebo s partem klavíru v podání Miroslava Beinhauera, který v závěru představení citoval několik drobných klasických kousků klavírní literatury a se zpěvem nesouvisel.

Luigi Russolo v manifestu Umění hluku mluví o zdroji potěšení, kterým může být právě hluk neuspořádaný a nepravidelný jako sám život. Nelze se ale spolehnout na reprodukovanou napodobeninu, důležitý je podle něj akustický požitek hlukových kombinací. Opera Hořký konec Russolův autorovy myšlenky zábavným způsobem zapracovává do samotného děje a ve výsledku je, nutno říci, i potvrzuje.

Foto: Ostravské centrum nové hudby