„Myslím, že Soňu Červenou by asi nejvíce potěšil obrovský zájem místního publika.“ 

„Z detailních záběrů videokamery na šéfdirigenta Kaspara Zehndera bylo patrné, jak přesně a citlivě vede svými gesty sólisty i členy doprovodného tělesa.“ 

„Dámě i oběma pánům to pár metrů od labských vod v jejich rolích nadmíru slušelo. Všichni dali do svých výkonů maximum.“

Filharmonie Hradec Králové zahájila ve středu 27. srpna svou 48. koncertní sezonu. Učinila tak velkolepě koncipovaným a široké veřejnosti zdarma přístupným open air koncertem na náplavce na Eliščině nábřeží, který se stal poctou Soně Červené při příležitosti blížícího se 100. výročí jejího narození. Rodina slavné operní pěvkyně byla s městem významně spjata, ona sama Hradec milovala a na místním hřbitově v Pouchově je pochována.  

Přestože na Soňu Červenou v Hradci Králové, stejně jako všude jinde, kde zanechala během své dlouhé a úspěšné kariéry výraznou stopu, lze již více než dva roky jen vzpomínat, nebyl večer na břehu Labe poznamenán smutkem ani přílišnou nostalgií, ale spíše radostí a nadějí. Radostí z pocitu, že výjimečná interpretka našla v rodném městě svého otce a mezi jeho současnými obyvateli zalíbení a že se sem ráda vracela. A nadějí spočívající v naplňování jejího odkazu, k němuž se královéhradecké umělecké instituce hrdě hlásí, ať již jde o zdejší orchestr či o divadlo. Na přední místo Soňa Červená vždy kladla interpretační poctivost a profesionalitu, spolupracovala s předními dirigenty a režiséry a nebála se ani tvůrčího hledání a ohmatávání netradičních forem. To vše z ní učinilo výjimečnou osobnost a na to také chtějí v Hradci i nadále navazovat.

Přívětivých a uznalých slov padlo na její adresu ve středu opravdu mnoho. Od kolegů, kteří měli čest se Soňou Červenou v posledních letech jejího života spolupracovat, od bývalého i současného ředitele orchestru, od primátorky města. Vzpomínalo se na její aktivitu spojenou s instalací varhan do sálu zdejší filharmonie, který byl v průběhu večera slavnostně pokřtěn a od té chvíle nese její jméno a příjmení. Došlo též k představení nové knihy Červená/ní a také nádherné odrůdy růží, vyšlechtěné v Hamburku a převezené do Hradce Králové, kde již byla vysazena, rovněž pojmenované po jubilantce. 

Myslím ale, že Soňu Červenou by asi nejvíce potěšil obrovský zájem místního publika, který středeční koncert vyvolal. Hradec Králové letos slaví 800 let od první písemné zmínky o městě a akcí k tomu výročí připravují radnice i jiní pořadatelé přehršel. Tak hojnou účast veřejnosti na koncertě, jehož podstatnou část tvořila artificiální hudba, lze zaznamenat v regionech jen výjimečně. Ačkoli byl začátek ohlášen na jednadvacátou hodinu, již kolem sedmé večerní začali na protějším břehu řeky usedat první návštěvníci a v osm se prostor pravobřežní náplavky lidmi takřka celý zaplnil. Později příchozím nezbylo než spokojit se s trávníkem nad náplavkou nebo s místem k stání nad orchestrem či na Tyršově mostě. Naštěstí dobře vidět mohli i oni, neboť celý večer byl přenášen díky velkoplošné projekci hned na dvě místa, bezchybnou kvalitu mělo po celou dobu i ozvučení akce.

Na úžasné prostředí samozřejmě vsadili scénáristé a moderátoři večera a využili je dokonale. Ke zmíněnému křtu odrůdy růží posloužila voda z Labe, město nechalo na nábřeží za orchestrem vypnout lampy, které by mohly rušit světelný vjem, a nahradilo je decentním, samozřejmě červeným osvětlením. S light designem umocňujícím posluchačské zážitky má ostatně Filharmonie Hradec Králové dostatek zkušeností například z Hudebního fóra; věřím, že se muzikantům i za těchto podmínek hrálo pod širým nebem dobře. A ještě se musím zmínit o lodičkách a všelijakých jiných plavidlech, brázdících živelně mezi účinkujícími a diváky řeku. Vypadalo to fantasticky, nikterak rušivě, naopak. Člověk si chvílemi mohl připadat jako na karnevalu v Benátkách… Navíc, na rozdíl od únorové Itálie se teplota i pozdě večer pohybovala jen těsně pod příjemnými dvaceti stupni.

Snad ještě nikdy jsem nepopisoval tak podrobně podmínky, v nichž se nějaká hudební akce konala. Věřte však, že pro vyznění a komplexní zážitek, který jsem si z královéhradecké náplavky nakonec odnesl, byly klíčové. Ale ani o potěšení z hudby pozorný návštěvník nepřišel. Dostalo se mu porce možná až příliš vrchovaté, připravené s láskou, péčí a pozorností, a provedené natolik profesionálně, že i lidé z onoho obrovského davu, o nichž se dalo soudit, že nepatří – z nejrůznějších důvodů – k pravidelným návštěvníkům koncertů, bedlivě naslouchali a opájeli se výkony pěvců i orchestru. Nikdo nerušil, kouzlo hudby zapůsobilo k radosti všech, kdož ji chtěli vnímat. 

Snad k tomu přispěly i časté detailní záběry videokamery na šéfdirigenta Kaspara Zehndera, z nichž bylo patrné, jak přesně a citlivě vede svými gesty sólisty i členy doprovodného tělesa. Muzikál jako lehký žánr? Možná, ale i ten přece vyžaduje dokonalou souhru. Jako úplně první však zazněly tóny nejoblíbenější skladby Soni Červené, Písničky z mládí Jiřího Červeného a Eduarda Basse v úpravě Martina Kux-Krále. Ujal se jí, pro někoho možná překvapivě, herec Jan Sklenář a byl to geniální tah, jenž hned na začátku programu vytvořil skvělou atmosféru. Směs pokory, respektu, sentimentu a lásky nemohla nezasáhnout.

A pak už se orchestr rozehrál pěkně naplno, předehru k muzikálu Divotvorný hrnec (Finian´s Rainbow) koncipoval Burton Lane jako plnohodnotný melodický kus, který v podání velkého symfonického orchestru udivuje četnými nápady i harmonickou dokonalostí. U vlastního obsahu písní vytvořeného Edgarem Yipselem Harburgem pro dílo, jež Soňu Červenou poprvé na jevišti i díky rozhlasové nahrávce proslavily, pak pochopitelně významnou roli sehrál v Čechách, respektive v Československu, překlad Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Je fascinující, že jejich texty ani po více než sedmdesáti letech nezestárly, že jsou vryty do paměti těch starších a bezprostředně oslovují i mladé. Však si také U nás doma nebo Tam za tou duhou: Už nad mou kolébkou spontánně mnozí návštěvníci tiše zpívali nebo alespoň nenápadně pobrukovali. Na pódiu je prvotřídně svým nosným hlasem interpretovala mezzosopranistka Ester Pavlů – s něhou, rozechvěním i patřičným odhodláním v patřičných intencích ústřední postavy nestárnoucí pohádky pro dospělé.

Obavy autora z amplifikace (ale jak jinak než pomocí mikrofonů by se dal takovýto koncert vlastně uspořádat?) se k jeho spokojenosti nepotvrdily ani ve druhé části večera, věnované opeře Georgese Bizeta Carmen, díla pro uměleckou kariéru Soni Červené osudového a zcela zásadního. Koncertní průřez vedli hradečtí velkoryse – výběr obsáhl předehru, všechny klíčové árie a dueta i mezihry mezi dějstvími a jeho provedení trvalo více než hodinu! Ester Pavlů, jejíž pojetí Carmen bych označil za nenápadně rafinované, nepříliš tlačící na pilu, ale tím více okouzlující a vnitřně extatické, proto rovněž vůči jejím protějškům účinné a zdrcující, doplnili na jevišti zkušení a spolehliví partneři. Tenorista Michal Lehotský dovede stále svým nenapodobitelným způsobem vyjádřit tragickou rozpolcenost Dona Josého, polohy jeho hlasu důsledně oscilují mezi bezprostřední razancí a lyricky ztišeným zoufalstvím. Svatopluka Sema zdobí vedle impozantního zjevu působivě a sebevědomě znějící baryton ideálně naplňující představu o toreadoru Escamillovi. Dámě i oběma pánům to pár metrů od labských vod v jejich rolích nadmíru slušelo. Všichni dali do svých výkonů maximum. Ester Pavlů si pochopitelně i zatančila – a zvládla to velmi dobře. Také orchestr se projevoval jako pozoruhodně sehraná parta, dávající si záležet na každém detailu. Najednou vůbec nevadila přítomnost mikrofonů, možná že i díky nim si posluchači náležitě vychutnali party dechových nástrojů, zejména flétny ve druhé mezihře. Že Kaspar Zehnder nepolevil po celých sedmdesát minut na pozornosti, bylo rovněž více než zřejmé.

Ano, šlo o dlouhý večer; sedět téměř dvě hodiny bez přestávky na lavičce bez opěradla, či dokonce na dece na trávníku, anebo vydržet celou dobu stát, není zrovna pohodlné. Přesto naprostá většina přítomných vydržela až do konce a vynutila si dlouhým potleskem opakování jedné z orchestrálních meziher. Šlo totiž především o setkání s čarokrásnou silou hudby. A jako pocta Soně Červené vše vyznělo velkolepě a zároveň důstojně.

Foto: Anna Bartolotti fotografie