„Nebyl to žádný feministický výklad. Šlo o příběhy žen z různých konců světa, převážně toho ‚třetího‘, a příběhy se odvíjely od narození dítěte až po smrt člověka.“

„Slovo, hudba a obraz se propojily v sugestivní vjem, který nastoloval otázky a současně i evokoval odpovědi.“

„Gregoriánský chorál sem překvapivě zapadal.“

Koncert, který se konal v kostele sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí v pátek 6. června byl zcela jiný, než je obvyklé. Soubor Tiburtina Ensemble, který zpíval středověký repertoár, doplnila belgická fotografka Lieve Blancquaert příběhy a dokumentárními fotografiemi na téma Ecce femina (Příběh ženy). Ten se odvíjel od narození až po smrt, podbarvený vokálními středověkými skladbami, které zněly z kůru.

Před oltářem projektor s mikrofonem a na boku oltáře plátno. Před publikum si stoupla světlovlasá žena středních let v černém a začala vyprávět do mikrofonu. Vyprávěla libozvučnou angličtinou, přeložený text do češtiny mělo publikum k dispozici, ale i bez něho byl večer vypovídající. Název Ecce femina už napovídal, oč půjde. Ale nebyl to žádný feministický výklad. Šlo o příběhy žen z různých konců světa, převážně toho „třetího“, a příběhy se odvíjely od narození dítěte, tedy skutečných porodů, až po smrt člověka. Fotografka a dokumentaristka Lieve Blancquaert promítala ke svému vyprávění fotografie, které zaujaly nejen svým tématem, ale především neobvyklými kompozicemi, souvislostmi a poetičností, to i v tématech nepoetických. Vždy se slovo, hudba a obraz propojily v sugestivní vjem, který nastoloval otázky a současně i evokoval odpovědi. A hudba se prolínala textem a sdělovala, že to vše je tu již odedávna, a neexistuje nic, co by se nás přímo nedotýkalo.

1. téma – Narození. Dítě, které se poprvé nadechne a zakřičí. Rodí se svobodné a rovné ve svých právech… ale zde to bylo vše relativizováno. Fotky ze Západního Bengálska byly mnohdy půvabné, ale většinou zdrcující. Utrpení při porodech i štěstí matek, které právě porodily, ale které mnohdy nevěděly, co dál… Na text navázal zpěv. Lidová kolébavka z Hrozenkova Huli, beli, usni začala z tichého piana osamoceným sopránem, ke kterému se brzy přidaly další hlasy. Půvabné a prosté a přirozené, stejně jako proces zrození. Podpořené gregoriánským chorálem, který sem v podání Tiburtina Ensemble překvapivě zapadal: Offertorium Exulta satis. Následovala Antiphona Ecce, virgo concipiet na text z Izajáše se vznášela v chrámu v klidné, vyrovnané a odevzdané lince a cappella, doprovázená fotografiemi právě narozených a jako kokony zavinutých neviňátek i dětí právě narozených, položených na prsou vyčerpaných matek. Poté Cantio Ave dei genitrix. Svižnější, ale stejně vyrovnané, k fotografiím matek, přemožených láskou a odpovědností k malému tvorečku, který je jejich součástí.

2. téma – Panenství. A s ním překvapivě související text, ponurý a smutný. Ženská obřízka. Týká se údajně tří set milionů dívek. Hranice mezi Keňou a Tanzánií, budova školy, která se po „dobu řezání“ stává útočištěm dívek, které se zde skrývají před krutým rituálem. Děvčátka od deseti let a starší se svěřují se svými příběhy. A se strachem, co bude dál. Silné a smutné. A výpovědi dívek zde se skrývajících. Jejich strach, představy, sny, narážející na realitu… Zněla Sequence Virgines egregie, nejprve soprán sólo, pak se přidaly další hlasy, měkké, proplétající se, oslavují panenskou čistotu. A Sanctus super Gaude quam magnificat, oslava Pána na výsostech, nejprve osamělý sopránový nářek, pak další dva soprány a pod nimi linka altová, měkká a podmanivá, zklidňující.

3. téma – Sňatek, podkreslené Antifonou Descendi in ortum nucum, podané jasnými soprány, podkreslené sametovými alty. Vokalizace, ozdoby i dynamická vlna proplétajících se hlasů v závěru, na text krále Šalamouna. K tomu fotografie dívek mladičkých, od deseti let výše, v různých prostředích. Nejrůznější zvyky převážně Indie, Pákistánu a dalších východních zemí. Nechyběly ani fotografie z obřích společných svateb v Číně za doby Mao Ce-tunga nebo záběry z opulentních a nevkusných svateb v Las Vegas. Ale také chatrč v blátě a u ní mladičká nevěsta v bílém se starým ženichem a dvěma kozami. Zřejmě svatební dar. To vše podkreslené hudbou na poetické texty. Responsorium Sicut cedrus a Alleluia Que est ista. Jen poslední píseň přiznává realitu a utrpení, které přináší láska. Antiphona Anima mea liquefacta est. Vyprávění písní v souzvuku, ztrácející se do pianissima.

4. téma – Smrt. Vše mezi zrozením a smrtí, to je život. Začíná láskou a ukončuje se rovněž láskyplným dotekem, který je stejně důležitý, jako ten první. Život se ukončuje v kruhu. Obraz těch, kteří klesají pod tíhou života i hříchů byl v Tractu Emitte Spiritum – tropus Suspirant mentes. Vinoucí se pěvecká linie, souznění hlasů, ozdoby i polyfonie, vytvářející atmosféru k fotografiím. Gregoriánský chorál z Čech 15. století. Starší skladba ze 14. století, Ach, homo perpende fragilis – Ach, seculi vana gloria je gregoriánský chorál opět český, stejně jako Antiphona Audivi vocem – Ps. Levabo oculos meos. Prosa Portum in ultimo je z codexu Calixtinus ze Španělska, z 12. století. Dává naději jak uniknout peklu pomocí Ducha svatého a dostat se do Rajské zahrady. Pohled na letící balónky vysoko na nebi, osamělé, vstříc mrakům, evokuje skutečný závěr života. Nocleh života, který zazněl na konci, je lidová píseň z Bělé, plná odevzdanosti a víry.

Večer plný myšlenek, emocí i otázek, které navodily krásné a rozporuplné fotografie, propojené zajímavou hudbou, kterou jen tak neuslyšíme. Gregoriánský chorál není ani v náznaku mainstreamem, ale podvědomě cítíme, že čím dál víc k nám promlouvá a nacházíme k němu cestu. Přinejmenším v potřebě duchovního zastavení a očištění.

foto: facebook Concentus Moraviae