„Eliška Holá provedla klasicistní skladbu Sophie Corri Dussek s působivým subtilním úvodem, precizní technikou i výrazem.“

„Linda Čížková ve skladbě Pearl Chertok Ten past Two perfektně zdůrazňovala jazzové synkopy a užívala si frázování.“

„Virtuózní výraz i bezchybná technika Karolíny Matysové se se stylem Marcela Gradjanyho v The Colorado Trail výtečně protkala.“

Letošní 13. ročník festivalu Hudba v srdci Prahy pokračoval ve středu 26. listopadu v Koncertním sále Pražské konzervatoře koncertem, který představil studentky harfové hry ze třídy Kateřiny Englichové a také duo Englichové s hobojistou Vilémem Veverkou.

Harfistka Kateřina Englichová jako pedagožka Pražské konzervatoře připravila se svými studentkami první část koncertu k představení dosavadních studijních výsledků a nastudovaly kontrastní skladby různých stylových období. Vilém Veverka přivítal návštěvníky, aby představil současnou hudbu, psanou přímo pro duo Englichová-Veverka současnými skladateli, proto večer nesl název „Hudba dnes“.

Večer zahajovala nejmladší studentka 1. ročníku Eliška Holá, která přednesla Sonátu c moll Sophie Corri Dussek (1775–1831) pečlivě a suverénně. Skotská autorka italského původu byla nadanou pěvkyní, klavíristkou a harfistkou, jejím prvním manželem byl český klavírista Jan Ladislav Dusík. Se Sophiiným otcem založil vydavatelství, kde byla tato sonáta pro harfu publikována v roce 1794. Velmi talentovaná Corri byla ve své době uznávanou umělkyní. Eliška Holá provedla klasicistní skladbu Sophie Corri Dussek výborně, s působivým subtilním úvodem, precizní technikou i výrazem a budila nadšení vyzrálým projevem. 

Ve druhé skladbě Carlose Salzeda (1885–1961) Chanson de la Nuit z r. 1938 uvedla pozoruhodně jemnou a perlivou chromatiku, výtečně odstíněnou dynamiku a vysoké nároky skladby zvládala s naprostou jistotou. Carlos Salzeda určoval nové směry harfové hry, technické i estetické a věnoval se také designem nástroje; patřil k průkopníkům ovlivňujícím další generace skladatelů i harfistů. Jeho zásluhou bylo založení harfového oboru na Curtisově Institutu ve Filadelfii, které vystudovala právě Kateřina Englichová, a absolutorium prestižní školy jí přináší nejen koncertní úspěchy doslova po celém světě, ale také možnost předávat své znalosti a zkušenosti studentům Pražské konzervatoře. 

Jako další se představila Linda Čížková ze 2. ročníku, opět se dvěma skladbami různých období. Francouzský skladatel Jean-Baptiste Cardon (1760–1803) působil nejprve ve Versailles na dvoře Ludvíka XVI., krátce po svatbě v roce 1780 se ale rozhodl pro Sankt Petěrburk, kde se dobře uvedl na dvoře Kateřiny Veliké a posléze i jejího nástupce Pavla I. Dceru cara Pavla vyučoval hře na harfu a jeho dílo bylo ceněno jako virtuózní a technicky náročné. Na tomto koncertu zazněla od Cardona Sonáta f moll, v 1. větě Allegro ma non troppo v hezkém rytmu s pěknými virtuózními běhy a melodií, kterou harfistka barevně ozvláštnila také pečlivě odstiňovanou dynamikou. Rondo 2. věty nabídlo stříbřité, hravě podané sekvence, stylově v rondové formě dobře zvládnuté. Klasicistní skladbu z roku 1786 podala se sympatickou neokázalostí a potěšením. 

Kontrastem byla další skladba Pearly Chertok (1918–1981) Ten past Two (Deset minut po druhé) se suity Around the Clock, výbornou ukázkou díly talentované energické skladatelky, která získala vzdělání v oboru hry na harfu rovněž na filadelfském Curtisově institutu právě pod vedením Carlose Salzeda. Zajímavý úvod skladby americké autorky spojuje tradici se soudobými styly a technikou harfové hry, nechybí ani vliv jazzové rytmiky, který vyžaduje od interpreta zcela odlišné cítění. Linda Čížková perfektně zdůrazňovala jazzové synkopy a frázování si rozhodně užívala.

Studentka 3. ročníku Karolína Matysová se ve skladbě Marcela Gradjanyho (1891–1975) The Colorado Trail: Fantasie pro harfu, op. 28, blýskla nádherným pianissimem a působivými glissandy, která její virtuózní technice velmi slušela. Francouzsko-americký autor se velmi angažovaně ujal péče o harfisty a jejich vzdělávání a nadšení i entuziasmus vkládal rovněž do svého díla. Výraz a melodické linky v protipohybu daly znát, že talent mladé harfistky nepochybně vede k budoucím úspěchům. Virtuózní výraz i bezchybná technika Karolíny Matysové se s Gradjanyho stylem výtečně protkala. 

Podobně vzorově přednesla také skladbu mladšího autora Jana Franka Fischera (1921–2006) Etuda č. IV. Allegro Vivo, která vysokými interpretačními nároky harfistce naprosto vyhovovala. Projasněný úvod a jiskrné melodické prvky v arpeggiích zvládla suverénně a efektním závěrem dala najevo svoji radost ze hry. Pro Kateřinu Englichovou, která ji pedagogicky vede k úspěchům, je to bezpochyby nejlepší vizitkou.

Ve druhé části koncertu vystoupila dvojice vynikajících interpretů, kteří spolupracují již dvacet let. Souhra hoboje Viléma Veverky a harfy Kateřiny Englichové je nejen umělecky vytříbená, ale také se krásně barevně snoubí a pro duo často komponují významní čeští skladatelé. Toto propojení považuje Veverka za skutečně autentické, protože úzká spolupráce autora a interpreta může dát hudbě konečný tvar a vyznění jako nejlepší možnou. Z mnoha skladeb, které pro ně za uplynulé dvacetiletí byly napsány, vybrali Vilém Veverka s Kateřinou Englichovou tři, které si přáli uvést na společném večeru „Hudba dnes“ spolu s mladými harfistkami. 

Nejprve představili pestrou skladbu Jiřího Gemrota (1957) Variace na „Pfuy Lied“, pro hoboj a harfu, s níž sklízejí úspěchy doma i v zahraničí. Harfové akordy s tklivým tónem hoboje v úvodu přecházejí ve variacích do dramatických linek hobojových vysokých až disonantních útržků, zklidňovaných harfovými arpeggii. Střídání nálad a stylů končí náhlým vypointovaným souzvukem. Publikum s nadšením přijalo skladbu i jejího autora, kterého duo pozvalo na pódium.

Sylvie Bodorová (1954) patří rovněž k autorům dua Veverka–Englichová a z jejích skladeb zazněl Grido del pastore (Pastýřův pláč) pro hoboj a harfu. Krásný „zpěv“ hoboje zde doprovází jemný tón harfy, přecházející jakoby do vzdálené ozvěny a v působivém souznění se propojují oba nástroje do nádherné melodické linky, vytříbeně zpěvné až do mírného závěru.Poslední vybranou skladbou byla Miniatura pro hoboj a harfu (a beatbox) Petra Wajsara (1978). Jemnou a hravou melodii v hoboji přebírala harfa a souznění obou nástrojů bylo báječné. Petr Wajsar jako třetí interpret se poté připojil na pódiu, aby vytvářel zvuk beatboxu a rytmicky i dynamicky rozvířil tempo i souhru. Jiskřivý rytmus stále rychleji nabýval na dynamice a nekončící stoupající tep celého tria vykouzlil pěknou atmosféru na pódiu i v auditoriu. Zpěvné pasáže hoboje a hladivé harfové melodie přenesly vzrušený vrchol Miniatury do pregnantně efektního závěru.

ilustrační foto: archiv KlasikaPlus.cz