„Suchoňova Burleska nasytila posluchačovo ucho slovenským modernismem.“

„Velkou pochvalu si zasloužil dirigent Tomáš Brauner, jehož jistá gestika a pronikavý koncepční vhled vytáhly z Novákova díla hlavní konstrukční a emoční rysy.“

„Hra Dalibora Karvaye nešetří výrazovou prudkostí ani dravou energičností.“

Slavnostní večer s politicko-kulturním přesahem upomínající na bohatou tradici česko-slovenských vztahů se uskutečnil ve Smetanově síni za přítomnosti skladeb významných představitelů české a slovenské hudby, ale také hlav obou kulturně a historicky spřízněných států. Státní filharmonie Košice zavítala 4. listopadu do tuzemských končin, aby pražskému publiku odprezentovala svůj interpretační postoj ke skladatelským klenotům hudby 19. a 20. století. Díla Vítězslava Nováka, Eugena Suchoně a Josefa Suka zněla v podání slovenských hráčů neobyčejně svěže, dynamicky a přímočaře. Nechyběly ani mistrné hráčské výkony, na jejichž špici se obzvláště vyjímal slovenský houslista Dalibor Karvay.

Vítězslav Novák a Josef Suk. Zakladatelská dvojice české moderní hudby, inspirovaná kompozičně nevyčerpatelným a historicky neopomenutelným odkazem Antonína Dvořáka, významně obohatila kapitál tuzemské hudební kultury nikoli pouze svou ochotou vkročit do zpěněných a nebezpečně se vlnících peřejí rané moderny, která na počátku dvacátého století s hrozivou jistotou prolamovala hranice tonálního uvažování, ale zejména svou osobitě vymodelovanou hudební řečí kombinující dvořákovsky hravou melodickou kantilénu se schopností vkusně syntetizovat rozmanité hudebních styly a slohy. V souladu s takto vykolíkovaným estetickým teritoriem zkomponovali Vítězslav Novák a Josef Suk do svých vrcholných symfonických skladeb dodnes uhrančivý mix osobité melodické invence a tektonické vynalézavosti: zatímco Novákův orchestrálně objemný monument V Tatrách propojil pozdně romantickou monumentalitu s debussyovsky impresionistickou zkratkovitostí, tak typicky intimní témbrová perleť Sukovy symfonické skici Praga spojila pichlavý a mírně disonantní expresionismus se smetanovsky historizující výpravností.

Když k Vítězslavu Novákovi a Josefu Sukovi připojíme ještě Eugena Suchoně, určující postavu slovenské hudební moderny, začíná se nám dramaturgický plán Státní filharmonie Košice sjednocovat do jednoho soudržného celku, vyprávějícího poutavý příběh česko-slovenských vztahů. Eugen Suchoň studoval ve třicátých letech v Praze na mistrovské škole u Vítězslava Nováka, kde si vytříbil své znalosti z hudební teorie, skladby a kontrapunktu. U Nováka, vášnivého horolezce a milovníka slovenských přírodních krás, se však Suchoň nenaučil jen skladatelskému řemeslu, ale nasál rovněž něco z raně modernistických postupů, které následně, podobně jako s expresionismem koketující Josef Suk, rozvinul ve svébytný a s nastupující avantgardou se osobitě vyrovnávající kompoziční jazyk.

Chytře koncipovaná dramaturgie úterního koncertu tak návštěvníkům poodhalila, že Novák, Suk a Suchoň se po dlouhou dobu pohybovali po spřízněných životních a kariérních stezkách, s nimiž lze zacházet jako s určitými symboly pevné provázanosti kulturních tradic slovenského a českého národa. Nakonec ani volba místa konání slavnostního koncertu nebyla dílem náhody. Obecní dům sehrával důležitou roli v národní emancipaci a v jeho interiérech byla 28. října 1918 vyhlášena samostatnost Československa.  Nebude proto velkým přeháněním, když prohlásíme, že zvolená trojkombinace význačných plodů českých a slovenských hudebních dějin, jakož i cílený výběr místa, představovalo skvělé připomenutí vzájemných vazeb obou národností, jejichž přirozená spřízněnost dalece přesahuje toliko diplomatickou a ekonomickou spolupráci.

Po krátkých a státnicky důstojných proslovech prezidentů Petra Pavla a Petera Pellegriniho se ve Smetanově síni rozezněly úvodní takty Novákovy symfonické básně V Tatrách. Z rozostřeného, témbrově mírně šeravého horizontu táhlých smyčců, jež se pokradmu plížily v mírném, ale tektonicky účelném pianu, se postupně začaly rýsovat siluety hlavního tématu neseného jistými a dynamicky pěkně klenutými dechy, jejichž jistý tón a výrazová preciznost dodaly expozici Novákovy skladby vznešený a trochu i tajemný étos. Následné zklidnění, v němž byl okázalý zvuk plného orchestru, připomínajícího majestátnost a nevypočitatelnost tatranských vrcholů, plynule vystřídán impresionistickou paletou zvukových skvrn, orchestr provedl s jiskřivou rozverností a místy až dvořákovskou naivitou, jež ani na okamžik nesklouzávala k povrchním stylizacím či pomíjivým banalitám, rochnícím se v příjemných a umělecky podřadných efektech. Právě tato intence k celku, která ovšem neopomíjela Novákův geniální a takřka ravelovský cit pro práci s nejjemnějšími zvukově barevnými odrůdami, byla dozajista hodnotovou dominantou novákovského čísla, jež spolehlivě zastínila občasná intonační zaškobrtnutí či mírnější váhání v nebezpečných sólových nástupech. Velkou pochvalu si zde zasloužil dirigent Tomáš Brauner, jehož jistá gestika a pronikavý koncepční vhled vytáhly z Novákova díla hlavní konstrukční a emoční rysy.

S nástupem Burlesky pro housle a orchestr Eugena Suchoně se orchestřiště stalo dějištěm posluchačsky zábavného dialogu mezi sólistou Daliborem Karvayem (rozhovor u příležitosti reflektované akce čtěte ZDE) a symfonickým tělesem. Pokud Novákova skladba pracovala zejména s pastelově sytými a valérově odstupňovanými zvukovými barvami, referujícími o skladatelových mistrných instrumentačních dovednostech, tak Suchoňovo koncertantní dílo posluchače zavalilo ostrými rytmickými hroty a radikálně exponovanou expresí vstupující do demokratického dialogu s občasnými záchvěvy melancholie a baladické nostalgie. Skladba započala tvrdě sekanými rytmy ve smyčcové a dechové sekci, k nimž se vzápětí připojila úderná a co do pregnance jednotlivých akcentů vypointovaná hra Dalibora Karvaye, nešetřící ani výrazovou prudkostí, ani dravou energičností. Podmanivý zápas mezi jednotlivými rytmickými plochami, zkonkrétněnými údernými protipohyby bodavě akcentovaných bicích a žesťů, rozezněla Státní filharmonie Košice technicky zdatně a na profesionální úrovni. A třebaže se někdy zdálo, že dílu chybí kýžená vnitřní pulzace a cílevědomější propojování partikulárních rytmických a motivických oddílů, byl celkový dojem ze Suchoňovy kompozice velice příznivý. Východoslovenští hráči tím pražskému publiku přesvědčivě ukázali, že jsou schopni ukočírovat i takto stylově sveřepou a co do provedení komplikovanou skladbu, jež muzikanty nešetří ani řemeslnými nároky, ani typicky modernistickou ostrostí výrazu.

Poslední položkou v koncertní trojčlence byla symfonická báseň Praga Josefa Suka. Podobně jako Novákova symfonická báseň rozechvěla ducha slovenské horské krajiny a Suchoňova Burleska nasytila posluchačovo ucho slovenským modernismem, tak Sukův historicko-symfonický obraz hudebně zvnitřnil dějinný aspekt českého hlavního města. Josef Suk složil skladbu v roce 1904, tedy ani ne dva roky před svým vrcholným dílem Asrael, jehož strukturní fazóna se už začíná zbavovat posledních zbytků mahlerovsky romantizující moderny, přičemž kráčí vstříc rozostřenému obzoru hudební avantgardy. V symfonické básni Praga Suk anticipoval mnohé z asraelovské poetiky, ale slohově zůstal věrný smetanovskému romantismu. Počátek kompozice skladatel zasadil do šedavého oparu hlubokých violoncell a kontrabasů, ze kterých pomalu rostlo hlavní téma inspirované husitským chorálem Ktož jsú boží bojovníci. Košická filharmonie trpělivě opracovávala každou tematickou variaci a každý motivický obrat, přičemž nezapomínala ani na nutné rozlišování samostatných výrazových poloh, pro něž našla ten správný dynamický a gradační klíč. Dirigent Tomáš Brauner v témbrově nákladné kompozici zodpovědně obsluhoval veškeré základní expresivní fazety vykazující romanticky rozpínavé melodické oblouky ve smyčcích, bodově rozdrobené dechové segmenty a motivicky konstrukčně sepnuté struktury motivických vztahů. Celá Sukova skladba tím získala technicky poctivě vytepaný tvar, jemuž kromě občasné absence svědomitější souhry mezi jednotlivými nástrojovými skupinami nechyběla ani interpretační přesvědčivost, ani očekávaná dynamická kompaktnost.

Rozezněním Novákových, Suchoňových a Sukových kompozic v perspektivě Státní filharmonie Košice byl skvostně naplněn účel celého koncertního večera. Za přítomnosti Petra Pavla, Petera Pellegriniho a dalších špiček politické reprezentace tak celá akce neměla jen kulturně-umělecký, ale také politický a společenský smysl. V současnosti, kdy veřejný diskurz má tendenci přehlížet vliv kultury na vývoj společnosti, by tato událost neměla být vnímána pouze jako formální setkání politické elity, ale především jako politicko-etický apel na větší citlivost společnosti k humanistickému významu umění, na které budou ekonomické a finanční ukazatele vždy krátké.

foto: Dorota Holubová