„Gilbert Varga dokázal z Janáčkovy filharmonie vydobýt to, co skladba potřebovala: odstup i groove, přesnost i plasticitu.“

„Houslistka světového renomé Karen Gomyo do interpretace vnesla klid a vyrovnanost, která pramenila z hlubokého vnitřního přesvědčení.“

„V Ostravě zněly nejen tóny, ale i otázky. O tom, jak uchovat paměť, jak překonat ideologii a jak tančit dál, třeba i v rytmu, který se nám zpočátku zdál cizí.“

Závěrečný koncert sezony 2024/25 se v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava proměnil v rozjímání o identitě, paměti a pohybu v čase. Ve čtvrtek 22. a v pátek 23. května rozehráli hudebníci na pódiu sálu Vesmír příběh, který se organicky vinul od Dvořákova Houslového koncertu přes orchestrální glosu Johna Adamse The Chairman Dances až k Tancům z Galanty Zoltána Kodályho. V této promyšleně dramaturgicky zvolené trojici děl se ukrýval hlubší obsah: živý rytmus lidské zkušenosti, hudba jako smíření rozdílností a tichá otázka v podtextu. Existuje rytmus, který nás všechny spojuje? Dirigoval Gilbert Varga, Karen Gomyo hrála part sólových houslí.

Večer otevřel Antonín Dvořák a jeho Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53, dílo notoricky známé, často hrané a také interpretačně náročné jak po technické, tak po výrazové stránce. Houslistka světového renomé Karen Gomyo (rozhovor čtěte ZDE) do interpretace vnesla klid a vyrovnanost, která nepramenila z odstupu, ale z hlubokého vnitřního přesvědčení. Její tón byl sametový, nikdy ostentativní, a přesto každá fráze nesla naléhavou výpověď. V dlouhých obloucích frází její hra nabízela rozhled z výšky, aniž by ztrácela detail.

Gomyo se vyhýbá manýře i patosu. První větě Allegro ma non troppo vtiskla vypravěčskou kvalitu, housle se stávaly lidským hlasem, který neprosí ani neobviňuje, jen konstatuje. Druhá věta, Adagio ma non troppo, zazněla jako vzpomínka na dětství: elegantní, smířená, ale nikdy sentimentální. Finále? Allegro giocoso ma non troppo, tanec, ovšem tanec radostný, nikoli triumfální. Její interpretace byla poctou folklóru, ne jeho stylizací. Vzácné také bylo pozorovat přirozenou komunikaci se zkušeným dirigentem Gilbertem Vargou, jehož gesto vyzařovalo eleganci a přirozenou autoritu. Občas se zdálo, že prostor pro vedení orchestru nechává i samotné houslistce – především skrze kontakt se sekcí prvních houslí.

Co působilo mírně nevyrovnaně, byl zvuk orchestru v některých pasážích doprovodu. Akustika sálu Vesmír je pro housle sice příjemná, ale housle neznějí vždy průrazně. Ačkoliv sólistka nebyla nikdy přehlušena doprovodem, v některých okamžicích orchestrální sekce nereagovaly dostatečně citlivě na jednotlivé dynamické proměny. Výsledný zvuk pak občas postrádal kompaktnost, kterou si tato skladba zaslouží.

Po přestávce nastal výrazný dramaturgický střih – do prostoru vstoupil John Adams se svou minimalistickou skladbou The Chairman Dances. Tento „taneční akt“ původně zamýšlený pro Adamsovu operu Nixon in China nese silně ironický i politický podtext. Scénář: Mao Ce-tung tančí foxtrot s Madame Mao. Hudba: surreální, repetitivní, rytmická, plná podivného odstupu. Tanec jako únik z ideologie? Nebo jako akt absurdního smíření?

Adamsova hudba klade nároky – rytmické, interpretační a co do barevnosti zvuku balanční. Gilbert Varga dokázal z Janáčkovy filharmonie vydobýt to, co skladba potřebovala: odstup i groove, přesnost i plasticitu. Orchestr tančil, ne v tradičním slova smyslu, ale v polorytmu ironie, s úsměvem, ale bez karikatury. Rytmická mašinérie, která se nikdy nevymkla kontrole, a přesto dýchala. Varga zachoval čistotu i smyslnost Adamsovy partitury – důležité atributy, které často balancují na hraně suché struktury. Zvláštní poděkování patřilo pianistce Radaně Foltýnové, jejíž klavírní part vyžadoval preciznost, soustředění i rytmickou jistotu, stejně jako hráčům na bicí nástroje, jejichž práce byla fundamentem celé skladby.

Závěr večera patřil Kodályho Tancům z Galanty. Působily téměř jako návrat domů. Kodály zde transformuje slovenské a maďarské lidové motivy do orchestrální podoby, která již dávno překračuje rámec folklóru. Je to tanec kořenů, tanec země, ale i tanec moderní identity. Janáčkova filharmonie zde zářila: výtečná sóla klarinetu Daniela Svobody, hoboje Dušana Foltýna, flétny Šárky Adamíkové a lesního rohu Jindřicha Molingera přinesla barvu a vitalitu, zatímco smyčce nabídly artikulaci plnou energie a švihu. Dirigent Varga zde rozvinul frázování s vytříbeným citem pro kontrast, od melancholie po euforii.

Ve spojení s Adamsovou ironií a Dvořákovou srdečností vznikl večer, který se pohyboval na poli paměti a identity. Každá skladba k tomuto tématu přistupovala jiným jazykem: Dvořák skrze vřelost osobní vzpomínky, Adams prostřednictvím kritického nadhledu, Kodály pomocí návratu k hlubším kulturním vrstvám. Přesto se mezi nimi utvářela nit spojující – tichá otázka po rytmu, který může být společný. Možná jde o rytmus, který nevzniká z jednoty, ale z porozumění rozdílům; z dialogu mezi emocí a strukturou, mezi intimitou a rolí, mezi minulostí a tím, co teprve přijde. V Ostravě tak zněly nejen tóny, ale i otázky. O tom, jak uchovat paměť, jak překonat ideologii a jak tančit dál, třeba i v rytmu, který se nám zpočátku zdál cizí.

Bezmála dvě stě koncertů a sto tisíc posluchačů. Poděkováním členům orchestru, celému tvůrčímu týmu i věrným posluchačům se ředitel filharmonie Mgr. Jan Žemla rozloučil s úspěšnou sezonou 2024/25 Janáčkovy filharmonie Ostrava. Ta se uzavřela večerem, který shrnul to podstatné: hledání rovnováhy mezi klasikou a novostí, mezi virtuozitou a sdělením, mezi otevřeností a identitou. Byla to sezona, která si kladla otázky bez laciných odpovědí, právě v tom spočívala její hodnota. Závěrečný koncert to shrnul s noblesou. Byl to večer, který netvrdil, ale ptal se.

foto: Janáčkova filharmonie Ostrava, Petr Hrubeš