„Neobyčejnou kvalitou koncertu byla schopnost spojit hudební krásu s duchovní hloubkou.“

„Zpěvačky volily frázování s ohledem na akustiku.“

„Vynikla tak nejen srozumitelnost, ale i jemná práce s významovými akcenty, které podtrhovaly duchovní obsah zpěvů.“

V pondělí 22. září se v Hlučíně v rámci Svatováclavského hudebního festivalu odehrál nevšední zážitek, který posluchače přenesl hluboko k duchovním kořenům. Kostel sv. Jana Křtitele se stal svědkem hudební pouti do středověké Prahy prostřednictvím programu Srdce Evropy – Gregoriánský chorál a raný vícehlas ve středověké Praze, který přednesl ženský vokální soubor Tiburtina Ensemble pod vedením Barbory Kabátkové. 

Interpretace staré hudby není zrovna snadný úkol, vyžaduje nejen znalost starých rukopisů a přesné pochopení jejich hudebního kontextu, ale i schopnost vdechnout zápisu život, dodat mu výraz a vnitřní přesvědčivost. Tiburtina Ensemble tvořený soprány (Ivana Bilej Brouková, Hana Blažíková, Tereza Böhmová, Barbora Kabátková) a alty (Daniela Čermáková, Anna Chladimová Havlíková, Kamila Mazalová), je v tomto směru souborem neobyčejným. Dokáže spojit badatelskou preciznost s emocionálně strhujícím dojmem. 

Repertoár večera čerpal z rukopisných pramenů z 11. – 14. století. Tyto hudební památky představují nejen vzácné doklady tehdejší liturgické praxe, ale i ukázku poněkud konzervativnější palety děl, která se v Praze provozovala, i když v Evropě už přicházelo další období vícehlasu. Koncertní prostor při uvedení takového repertoáru často sehrává klíčovou roli. Dozvuk, typický pro chrámovou architekturu, zpěvům nejen prospěl, ale i utvářel výslednou podobu. Chorál v takovém prostoru nezní jako izolovaná linie, nýbrž se proměňuje v proud, který posluchače obklopuje ze všech stran a vzniká tak pocit nekonečného kontinua. Bylo patrné, že soubor s tímto faktorem pracuje. Zpěvačky volily frázování s ohledem na akustiku, pečlivě vyvažovaly délku tónů a dynamiku tak, aby výsledný zvuk nebyl „rozmazaný“, ale měl jasné obrysy. Společně tak nalezly rovnováhu mezi akustickou přirozeností a artikulační přesností a vytvořily zvukově kompaktní, ale zároveň barevně specifický celek. Soprány nesly melodickou linku s jasným a čistým tónem, zatímco alty dodávaly tělu zvuku hloubku a temnější odstíny. O čistotě intonace není u Tiburtina Ensemble potřeba diskutovat, posluchači však mohli ocenit také schopnost spojit technickou dokonalost s výrazovou proměnlivostí. Například ve zpěvu Sanctus super Gaude, quam magnificat soprány stoupaly k jiskřivým výškám, aniž by ztratily průzračnost, zatímco alty ukotvovaly harmonii tak, že posluchač mohl téměř fyzicky vnímat vertikální architekturu zvuku. Gregoriánský chorál zazněl s důrazem na textovou srozumitelnost a přirozený tok melodie. Zpěvačky vnímaly text nejen jako fonetický materiál, ale jako nositele duchovního obsahu. Každé slovo mělo svůj význam a prostupovalo skrze hudbu jako modlitba. Raný vícehlas pak působil jako zvukový rozkvět. Jakmile se hlasy začaly vzájemně prolínat, prostor se naplnil novou hloubkou a barvou. V závěrečném motetu Veni, sancte Spiritus a jeho polyfonní textuře, střídání rytmických vzorců a vrstvení hlasů zpěvačky ukázaly znamenitou schopnost udržet hudební přesnost a přehlednost i při složitém vedení hlasů.

Neobyčejnou kvalitou koncertu byla už naznačená schopnost spojit hudební krásu s duchovní hloubkou. Nešlo pouze o estetický prožitek, hudba měla meditativní, rozjímavý účinek. Posluchači měli pocit, že se ocitli uprostřed ceremonie, v níž čas plyne jinak – pomaleji, soustředěněji a s důrazem na bezprostřední okamžik. Tiburtina Ensemble dokázal tento vjem přenést s jemností a pokorou. Pro někoho „starobylé zpěvy“ v jejich pojetí nepůsobily muzeálně, nýbrž jako stále oslovující hudba. 

Za zmínku stojí citlivě zvolené obsazení jednotlivých částí. Ne vždy zazníval celý soubor, posluchači měli možnost slyšet také vybraná obsazení, kde mohli intenzivněji vnímat jednotlivé hlasové linie a jemné barevné nuance. Střídání celého ansámblu a s menšími sestavami dodávalo koncertu plasticitu a dramatičnost, aniž by se vytratila jednota a hudební tok. Mezi výrazné stránky večera patřila precizní deklamace a artikulace latinských textů. Návštěvníci sice obdrželi připravené texty i překlady jednotlivých zpěvů, avšak díky pečlivé a jasné výslovnosti by jejich porozumění obstálo i bez nich. Soubor kladl důraz na to, aby každá slabika byla jasně slyšitelná a aby text neztratil svou naléhavost. Zpěvačky dokázaly propojit melodickou linku s přirozeným rytmem slova a posluchač měl pocit, že hudba vyrůstá přímo z textu, nikoli že mu byla dodatečně přizpůsobena. Vynikla tak nejen srozumitelnost, ale i práce s významovými akcenty, které podtrhovaly duchovní obsah zpěvů. Díky tomu se slova nestávala pouze kulisou či výplní, ale živým nositelem poselství, které i po staletích působí svou bezprostředností a nadčasovou krásou. 

Koncert Srdce Evropy v Hlučíně byl nejen hudební událostí, ale i kulturním poselstvím. Připomněl, že Praha byla již ve středověku skutečným srdcem Evropy, kde se potkávaly různé hudební tradice a kde vznikala tvorba nevšední hodnoty. Výkon souboru Tiburtina Ensemble ukázal, že interpretace staré hudby může být nejen historicky poučená, ale i emocionálně silná a posluchačsky přístupná. Spojení precizní práce s dochovanými prameny, dokonalé pěvecké techniky a citlivého vztahu k prostoru vytvořilo celek, který se zapisuje do vědomí publika jako mimořádná zkušenost a nevšední hudební setkání. 

Foto: Ivan Korč / Svatováclavský hudební festival