„Na programu bylo šest soudobých kompozic z okruhu Ostravského centra nové hudby.“

„Prague Philharmonia má dobrou zkušenost s interpretací moderny, stejně jako hudby minulých století, v prostorách jak s přirozenou, tak i umělou akustikou.“

„Petr Kotík je autorem celé řady rozsáhlých partitur, zpravidla kalkulujících namísto tradičně pojatého evolučního principu se strukturální setrvačností.“

Hudba mezi dvěma kontinenty, respektive Zásadní Ostrava – New York je název koncertu v Centru současného umění DOX v pražských Holešovicích. Konal se v pátek 21. listopadu a vystoupila na něm Prague Philharmonia pod vedením dvou dirigentů. První polovinu večera řídil Jiří Rožeň, po přestávce jej vystřídal Petr Kotík.

Na programu bylo šest soudobých kompozic z okruhu Ostravského centra nové hudby, jehož všestranně agilní duší je hudební skladatel, dirigent a flétnista Petr Kotík. Jeho umělecká aktivita se výrazně propsala do programu večera. Zrcadlí se v něm jeho pevné ukotvení na obou stranách Atlantiku. 

Zazněla orchestrální díla šesti soudobých skladatelů. Na úvod Summer Work pražského skladatele Petra Bakly, následovala skladba Einmal ist keinmal od Američanky Anny Heflin, na závěr první části večera pod taktovkou Jiřího Rožně ještě skladba No. 30 od původem britského skladatele, tedy Evropana, Kotíkova přítele a souputníka Richarda Ayrese. Druhá část večera byla již zcela v režii Petra Kotíka. Nejprve v roli dirigenta prezentoval svoji vlastní kompozici s názvem Fragment, následně pod jeho taktovkou zazněly ještě dvě americké skladby, nejprve Nonaah for Orchestra od Roscoe Mitchella, na závěr večera pak Sweepers Alvina Luciera. 

Koncert se konal v multifunkčním sále DOX+, což je moderně koncipované auditorium s parametry velmi příznivými pro provozování soudobé hudby. Je v něm totiž dostatek prostoru nejen pro komorní uskupení, ale i pro veliká instrumentální tělesa. Má dostatečnou kapacitu pro 400 návštěvníků a hlavně vhodnou akustiku, která je příznivá jak pro přímý akustický tok od hudebních zdrojů k posluchači, tak i pro tuto cestu zprostředkovanou amplifikací. 

Prague Philharmonia má dobrou zkušenost s interpretací moderny, stejně jako hudby minulých století, v prostorách jak s přirozenou, tak i umělou akustikou. V tomto prostředí se tedy tento večer cítila nepochybně velmi svobodně. Představila se v obsazení smyčců konstantním pro všechny vybrané skladby, dílčími odlišnostmi však, podle tvůrčích záměrů prezentovaných autorů, byly požadavky na další orchestrální skupiny. 

V úvodní Baklově kompozici sehrály smyčce významnou roli. Skladba zapůsobila svým, patrně záměrným, statickým dojmem. V poklidném tempu a v převážně nízké dynamické úrovni však kvůli svému málo invenčnímu materiálu jevila až neúměrně dlouhá.

Poněkud dramatičtěji a rozmanitěji vyzněla skladba z pera Anny Heflin. Autorka zvolila větší obsazení, významnou roli v její partituře zaujímají bicí nástroje a klavír, nevyhýbá se diatonické melodice. Její sklon k motivické zkratce a žánrové vyhraněnosti místy připomíná tvorbu Gustava Mahlera.

Jako pokus o negaci koncertantního principu lze označit NONconcerto pro orchestr, violoncello a vysoký soprán, s lakonickým názvem No. 30 od Richarda Ayrese. Výrazně kontrastní role skladatel přidělil brutálnímu violoncellu mezi koleny slovenského violoncellisty Andreje Gála a naopak subtilnímu vokálnímu projevu Beatriz Gaudêncio Ramos ze Štýrského Hradce. (Rozhovor se sopranistkou čtěte ZDE.) Aby se vymanila z limitů svého jemného hlasu, v exponovaných partiích neváhala použít amplion. Ve skladbě nechybí humor a mimohudební, nejednou i bohatou orchestrací evokované přírodní asociace. Skladatel napsal velmi pečlivě, do detailů vybavenou partituru, skladbě se dostalo adekvátního nastudování, dík za to patří přípravě a vedení Jiřího Rožně. 

Petr Kotík je autorem celé řady rozsáhlých partitur, zpravidla kalkulujících namísto tradičně pojatého evolučního principu se strukturální setrvačností. S pražskými filharmoniky provedl svůj Fragment. Je to dílo téměř půlhodinové, nicméně dle autorova vyjádření jen částí celku koncipovaného na dvojnásobnou dimenzi. Kotíkův orchestr hýří zvukovou barvitostí, což lze označit jako plody suverénně zvládané instrumentační práce. Dlouhé plochy jsou bez širokodechých kantilén, tvořeny krátkými motivky, které lze připodobnit jak k punktualismu poloviny minulého století, tak i ke středověké vokální hoquetové technice. 

Velmi podobně lze charakterizovat i další Kotíkem dirigované dílo, Nonaah amerického skladatele, jazzmana a výtvarníka Roscoe Mitchella, který se na Kotíkův popud rovněž angažuje na festivalu Ostravské dny. Hojný výskyt drobných instrumentálních sól dává jeho skladbě charakter koncertu pro orchestr. Dovede být jemný a citlivý nejen při volbě instrumentáře, ale i při tom, jak popírá tradičně chápaný antagonismus konsonance a disonance.

Stylovou čistotou a jasnou invencí zapůsobila závěrečná skladba tohoto tříhodinového koncertu, Sweepers od Alvina Luciera. Ač z dalekého New Hampshire, i on stál při zrodu Ostravských dnů, i on je svým hudebním myšlením blízký estetice Petra Kotíka. Na první dojem nenápadné glissandové smyčcové vrstvy jeho tvůrčího záměru jsou původcem dojmu kompaktní, sevřené formy. 

Pozitivní vyznění večera je příslibem toho, že z multifunkčního sálu DOX+ a vůbec z celého Centra současného umění v pražských Holešovicích vzniká zásadní, výrazné prostředí živoucí umělecké alternativy našeho hlavního města.

Foto: Ostravské centrum nové hudby / Karel Šuster