„Johann Sebastian Bach nebyl během svého života nejslavnějším z Bachů.“ 

„Moteto Jesu, meine Freude mělo být zlatým hřebem večera, spíše však naplno odhalilo slabiny německého souboru.“  

„Programu i souboru by patrně lépe slušel trochu komornější akustický prostor.“

První koncert letošního mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby nabídl ve čtvrtek 17. července v kostele Emauzského kláštera program sestavený z děl velké hudební rodiny, do které se narodil jeden z největších géniů Johann Sebastian Bach. Komorní provedení motet ze sedmnáctého a osmnáctého století obstarali členové souboru Ensemble Polyharmonique pod vedením kontratenoristy Alexandra Schneidera. Vyprodaný kostel aplaudoval hodinovému představení, které lze navzdory nejednomu interpretačnímu otazníku označit za zajímavý a důstojný začátek dalšího ročníku. 

Johann Sebastian Bach v roce 1735 napsal „stručné“ pojednání o původu svého rodu. Vzhledem k jeho vyhlášené důslednosti nikoho patrně nepřekvapí fakt, že dokument čítá třiapadesát číslovaných položek, přičemž hudebníků je zde zmíněno ještě více. Dnes víme, že jich bylo kolem osmdesáti, ovšem jejich díla jsou mnohdy ztracena a zapomenuta. U dalších se dochovala právě díky péči největšího z Bachů Johanna Sebastiana, který rozšířil sbírky svého otce a předal je svému synovi Carlu Philippu Emanuelovi, jenž je utřídil a sbírku nazval Altbachisches Archiv. Mimochodem, možná by mnohé čtenáře překvapilo, že v polovině 18. století, kdy J. S. Bach umřel, nebyla jeho hudba zdaleka tak uznávaná jako dnes. Když se tehdy vyslovilo spojení „Bachova hudba“, měl autor výroku na mysli nejspíš některého ze synů dnes tak ctěného velikána. 

Ensemble Polyharmonique představil duchovní hudbu rodiny Bachů v šestičlenném složení, se dvěma soprány a dvěma tenory, basem a kontratenorem Alexandrem Schneiderem (rozhovor čtěte ZDE), který soubor řídil. Basso continuo obstaral dle dobré německé tradice pouze varhanní pozitiv a G violon, tedy velká šestistrunná viola da gamba, rozlohou mezi violoncellem a kontrabasem, která je schopná obsáhnout všechny polohy basového doprovodu, a to i tehdy, když je nejnižším hlasem třeba alt. Absence loutny či theorby odpovídá duchovní povaze koncertu, čistý zvuk basové skupiny nechává navíc vyniknout slovu, které je pro luteránskou hudbu klíčovým atributem. 

Hned po několika minutách, když si ucho zvyklo na zvuk v poměrně dlouhé akustice, bylo zřejmé, že ansámbl frázuje a dýchá spolu a že mu umělecký vedoucí dává zajímavé interpretační podněty. Většina německých profesionálních souborů nemá s interpretací staré německé hudby větší problémy. Je to podobné, jako když se u nás sejdou zpěváci odchovaní v dětských sborech a mají si zazpívat třeba Uherkovu či Lukášovu úpravu lidové písně. Německé chlapecké sbory produkují každý rok desítky až stovky mladých zpěváků, pro které je šestihlasý Schütz či Buxtehude naprosto samozřejmou sazbou. Zpívají to od mala, znají se mezi sebou a pokud vypadne bas, jak se to stalo před včerejším koncertem, není problém sehnat rychle náhradu, která většinu skladeb programu důvěrně zná. 

Koncepce programu přinesla cca pětačtyřicet minut kratších motet Johanna Michaela Bacha (1648–1694), Johanna Christopha Bacha (1642–1703), Heinricha Bacha (1615–1692) a Johanna Ludwiga Bacha (1677–1713), závěrečnou čtvrtinu koncertu pak vyplnilo slavné pětihlasé moteto Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) Jesu, meine Freude. Jednalo se tedy o interpretačně i divácky poměrně náročnou plochu, která byla rozdělena jen dvěma kratšími dvojhlasými invencemi pro varhany. Moteto Jesu, meine Freude mělo být zlatým hřebem večera, jeho pěvecky, formálně i obsahově náročná partitura však naplno odhalila slabiny německého souboru. Z předchozích skladeb nejvíce upoutalo v benátském stylu koncipované Kyrie Heinricha Bacha a překrásná chorální skladba Johanna Christopha Bacha Es ist nun aus mit meinem Leben.

Sopranistky Magdalena Harer a Joowon Chung předvedly v rámci ansámblu přesvědčivé výkony, pokud ale měly zazpívat sólově, chyběla jim belcantová lehkost fráze a legata. Oba tenoristé Johannes Gaubitz a Christopher Renz splnili svoje úkoly v rámci ansámblu beze zbytku a přesvědčivě. V sólech a virtuózně laděných částech moteta Jesu, meine Freude však i jim chyběla vokální suverenita a lehkost. Basista Cornelius Uhle, který zaskočil na poslední chvíli, nevyčníval ani v pozitivním ani v negativním smyslu. Podporován basovými instrumenty nikde nezklamal, ale ani výrazně nezazářil. Pěvecky nejslabším článkem ansámblu byl jeho umělecký vedoucí Alexander Schneider. Svým charismatickým projevem sice dával celému koncertu emoční rozměr, nedostatky ve znělosti svého hlasu tím ale nedovedl zakrýt. Nevím, zda to bylo indispozicí, stárnutím hlasu – kontratenoři, jejichž hlas není podpořen hrudní rezonancí, ztrácejí znělost rychleji než klasicky školené hlasy – nebo tím, že mu umělecké vedení koncertu ubíralo možnost koncentrovat se naplno na svou vokální úlohu, jeho hlas každopádně během celého koncertu v podstatě zanikal. Zdálo by se, že to je jen drobnost, která by neměla mít velký vliv na zážitek z koncertu, ale každý, kdo někdy pracoval v ansámblu, potvrdí, že absence znělosti některého z hlasů výrazně ubírá na barevné kvalitě celku. Ostatní se musí podvědomě krotit, zvlášť pokud se jedná o šéfa souboru, a šedý a neznělý alt zužuje a zplošťuje alikvótní spektrum ve společných souzvucích. A protože německé hlasy obvykle nepřekypují barevností, celkový zvuk ansámblu často postrádal onu líbeznost, kterou zažíváme, když se spojí krásné a barevné hlasy.  

Dovolte mi ještě, abych se zastavil u provedení hudebního klenotu Jesu, meine Freude. Johann Sebastian Bach zanechal tímto koncepčně výjimečným a hloubkou přetékajícím motetem milník v dějinách západní liturgické hudby. Jedenáct částí tvoří symetrickou stavbu, na lichých pořadích umístěné chorální nápěvy jsou střídány krátkými motetovými útvary nad texty Listů Římanům apoštola Pavla. Hudební díly se navíc zrcadlí v prostřední pětihlasé fugové kompozici s textem „Vy však nejste tělem, nýbrž jste duší a přebývá ve vás Duch Boží“. První chorální zpracování je totožné s číslem jedenáct, druhé moteto pracuje se stejným materiálem jako část desátá atd. 

Polyfonní a rytmická náročnost díla, jeho stavba na ploše cca osmnácti minut a v neposlední řadě i dramatická obsažnost se stávají velkou interpretační výzvou. Osobně považuji za velmi odvážné provádět pětihlasou skladbu pouze v pětičlenném ansámblu. Délka frází, virtuózní sólové vstupy a intelektuální náročnost dlouhého díla, to vše přímo volá po větším obsazení. Ensemble Polyharmonique měl proti sazbě díla o jednoho tenoristu navíc, takže se oba muži v pětihlasých částech střídali, čtyřhlasé chorály zpívali všichni, což zase velmi poškodilo alt, který byl sám a na rozdíl od basu bez podpory basových nástrojů. Neznělost Schneiderova hlasu pak nejvíce překážela v místech, kde alt přebírá fugové téma, nebo v osmé části, která je psána pro alt, tenor a bas, takže alt zde hraje roli melodie. Protože dílo dobře znám, uměl jsem si altový hlas představit, reálně v prostoru však téměř nebyl slyšet. Drobné rytmické nesrovnalosti a občasná intonační zaváhání souboru pak naplno dokumentovala, že hudba největšího z Bachů dokáže často umělci nastavit velmi přísné zrcadlo. 

Ensemble Polyharmonique rozhodně nezklamal, jeho silná poloha však spočívá ve vokální polyfonii 16. a 17. století, kde na jednotlivé hlasy nejsou ještě kladeny výrazné technické nároky. Výlet do království Johanna Sebastiana Bacha naplno odhalil možnosti a limity hlavně v individuálních dovednostech členů ansámblu.

Jako přídavek zvolili umělci nádherné šestihlasé moteto Heinricha Schütze Selig sind die Toten a z nejistých vod 18. století se tak vrátili tam, kde to mají nejraději. Do hudby na pomezí renesance a baroka. A přinejmenším za toho krásně provedeného Schütze si rozhodně zaslouží obdiv a uznání. Snad by souboru a programu lépe slušela trochu komornější akustika a atmosféra, diváci však byli nakonec za hodinový výlet do Bachovských archívů velmi vděční. Považujme tedy šestadvacáté Letní hudební slavnosti za důstojně zahájené.

foto: Petra Hajská / Letní slavnosti staré hudby