„Program byl věnován především Gustavu Mahlerovi a také Richardu Wagnerovi, autorovi, jehož skladby Gustav Mahler uváděl nejraději.“

„Mistrovství světa v hokeji mělo v ten večer na programu zápas Česka s Velkou Británií. Gustav Mahler tomuto lákadlu nemohl konkurovat.“

„Eliška Weissová je uhrančivou majitelkou velkého, hutného a tmavě zabarveného sopránu, kterému Wagnerova hudba svědčí.“

Jihlava má slavnou hudební osobnost, kterou zná celý svět. Prožil tam prvních patnáct let Gustav Mahler, rodák z Kališť u Humpolce. Působil jako šéf operních divadel v Budapešti, Hamburku a Vídni, dokonce i v Metropolitní opeře v New Yorku. Do Jihlavy se nyní vrací prostřednictvím Mezinárodního hudebního festivalu Hudba tisíců. Už třiadvacátým rokem.

Festival Mahler Jihlava – Hudba tisíců začal v sobotu 18. května slavnostním koncertem v Domě kultury. Program byl věnován především Gustavu Mahlerovi a také Richardu Wagnerovi, autorovi, jehož skladby Gustav Mahler tak rád uváděl. Ke spolupráci byla přizvána Filharmonie Hradec Králové a pěvkyně Eliška Weissová, dirigoval Španěl David Gimenéz Carreras. Jména, která by měla zaručit plný sál, nezafungovala. Načasování koncertu pořadatelé v moci neměli, ale neukázalo se  šťastným. Mistrovství světa v hokeji mělo v ten večer na programu zápas Česka s Velkou Británií. Gustav Mahler tomuto lákadlu asi nemohl konkurovat a v sále bylo proto jen něco přes polovinu návštěvníků. Ale ti, co přišli, byli svědky velkolepého programu. 

Celý festival zahájily z balkonu fanfáry žesťové sekce Dechového orchestru TUTTI při ZUŠ Jihlava pod vedením Jana Noska a Františka Křepely. Bylo znát, že mladí hudebníci už mají jistotu jak v nasazení, tak v intonaci a souhře a fanfáry se jim vydařily. 

Poté již byl na jevišti připraven symfonický orchestr Filharmonie Hradec Králové. První skladbou, která zazněla, byla Blumine, původně ze Symfonie č.1 Gustava Mahlera. Autor ji sám z díla vyřadil a od té doby se hraje jen jako samostatný kus. Její charakteristikou je trumpetové sólo podkreslené pizzicatem smyčců. Bravurně se ho zhostil Igor Vasil. Po klenuté melodické frázi, podpořené měkkými lesními rohy, následovalo naříkavé sólo hobojové v podání Markéty Postlerové. Následnou velkou vyklenutou dynamickou plochu dovedly do závěrečného pianissima lehounké a stříbrné housle s koncertní mistryní Chikako Tomita Král. 

Richard Wagner byl představen nejprve Předehrou k opeře Tristan a Isolda, které vévodily housle a zejména skupina violoncell se sólovou jasnou flétnou Vojtěcha Lineka. Poté se melodická část odvíjela v accelerandu do fortissima, aby ji postupně zklidnil hoboj s fagotem, přivádějící ke hloubkám violoncella, až do zklidněného závěru. Zde se ale projevil ve zvuku handicap prostoru, který má divadelní akustiku. V polozaplněném sále zněl orchestr poněkud řídce a nekompaktně. 

Stejný problém poznamenal zvuk orchestru i v další skladbě, kterou byla Isoldina smrt z lásky z Tristana a Isoldy Richarda Wagnera. Chybělo především napětí a hutnost zvuku, přestože orchestr hrál koncentrovaně a soustředěně. Pěvkyně zahájila árii z tlumeného pianissima, postupně se zvedajícího do mohutného forte. Eliška Weissová je uhrančivou majitelkou velkého, hutného a tmavě zabarveného sopránu, kterému Wagnerova hudba svědčí. Celou scénu měla detailně propracovanou a postupně narůstající napětí kulatého a barevného hlasu bylo prodchnuto niterným výrazem a dovedlo ji zase zpět do měkkého piana v závěru. 

Po přestávce opět přišla na pořad hudba Richarda Wagnera, která byla vrcholem koncertu. Byly to Wesendonck-Lieder, tedy písně na slova básnířky Mathildy Wesendonckové, ženy, která skladatele okouzlila. Pět písní tvoří celek, který je naplněný touhou a sněním. První píseň Der Engel – Anděl, začíná ve spodní poloze, kterou zahájila pěvkyně hlubokými tajuplnými tóny, aby se postupně dostala do vyjasněných poloh, podpořených sólovým hobojem a v závěru houslovým sólem. Druhou písní byla Stehe still! – Stůj tiše, zahájená vzruchem v orchestru a hlasovým portamentem spolu se sólovým violoncellem. Z měkkého pianissima, které se v sále překvapivě dobře neslo, postupně zvuk narůstal, aby spolu s hobojovým sólem zase dospěl do společného pianissima. Třetí písní bylo Im Treibhaus – Ve skleníku, kterou zahájily hluboké smyčcové nástroje, na které navázaly housle, vzpínající se do výšek. Hlas postupoval z pianissima a narůstal postupně se sólovou violou, přidaly se smyčce i dřevěné dechové nástroje a hlas pěvkyně se odvíjel v procítěném narůstajícím crescendu s barevným kulatým témbrem. Sólová viola a následné měkké lesní rohy podpořily pěvkyni, aby předaly následně melodii smyčcům. Čtvrtou písní byly Schmerzen – Bolesti, hlas se nesl pevně na polštáři velebného zvuku celého orchestru do fortissima, které ukončily jasné fanfáry trubky. Poslední, pátou písní byly Träume – Sny, zahájené lehkým rytmem smyčců ve třídobém rytmu. Hlas se lehce odvíjel z pianissima v napětí, které se zvyšovalo v accelerandu. Ale melodie zde postupně utichá, podpořena intonačně přesnými, měkkými a přesto lesklými lesními rohy… Pěvkyni odměnilo publikum ovacemi. Vysloužila si je především krásou hutného mohutného hlasu, který dokázala krotit do něžných, nosných pian, a písním vdechla vroucnost a niterný výraz. 

Závěr koncertu patřil opět Gustavu Mahlerovi. Tentokrát zaznělo jeho Adagio ze Symfonie č.10 fis moll. Jde o vrcholné autorovo dílo, část ze symfonie, kterou již nedopsal. Je prodchnuté klidnou silou emocionality, tvořené krásou tónů a naléhavostí dlouhých frází. Tah celého večera se zde však bohužel hudebníkům filharmonie už nepodařil udržet. Právě u této skladby povadlo nejen napětí, ale občas i intonace, především u houslí, které ztrácely lesk. Situaci zachraňovaly dechové nástroje, povedl se sólový vstup koncertního violoncella Matouše Mikoláška, krásně měkce zněl lesní roh Libora van der Boom, spolu se sólovým hobojem Markéty Postlerové. Dirigent David Gimenéz Carreras se snažil o dynamické vlny a o napětí v dlouhých frázích, ale i on působil velmi akademicky a unaveně.

V programu stálo, že je synovcem slavného tenoristy José Carrerase, že tedy pochází z hudebnické rodiny, ale jeho vedení orchestru a výraz postrádaly inspirativnost a energii. Nicméně – i přes závěrečnou viditelnou únavu dovedl orchestr v programu ke zdárnému konci a obecenstvo, které projevilo svoji lásku k hudbě už tím, že přišlo a nedalo přednost televizi a hlavnímu zápasu mistrovství světa v hokeji, dalo najevo nadšení z celkově povedeného zahájení festivalu Hudba tisíců. Přejme festivalovému týmu, ať ty tisíce nadšených posluchačů skutečně přijdou na další mnohé zajímavé akce, které jsou naplánovány až do 22. září 2024.

Foto: Jakub Koumar