„Rajterovo dílo je občas upozaděno za jeho dirigentskou činností.“

„Dramaturgicky byl večer logicky uspořádán.“

„Orchestr po celou dobu visel pohledem na dirigentovi a bylo patrné, že jsou od roku 2022 již velmi sehraní.“

Jak lépe zahnat strastiplné životní období než hudbou? Čtvrteční večer v olomoucké Redutě patřil skladbám tří skladatelů, kteří se potýkali s tísní způsobenou světovou válkou nebo osobní krizí. Koncert Moravské filharmonie s šéfdirigentem Zsoltem Hamarem a sólistou Vilémem Vlčkem tak 27. listopadu nesl příznačný název Válečná léta – Klasika v černém.

Prvním ze skladatelů s nevlídným životním osudem byl slovenský skladatel a dirigent Ľudovít Rajter (1906–2000). Kromě skladby a dirigování studoval i hru na violoncello. Od r. 1930 navštěvoval kompozici na Hudební akademii Ference Liszta v Budapešti, kde po dvouletém studiu nakonec zůstal až do konce války. Po jejím skončení se vrátil na Slovensko, kde spoluzakládal Slovenskou filharmonii a stal se i jejím prvním šéfdirigentem. Jeho dílo je občas upozaděno za jeho dirigentskou činností.

Kompozice Impressioni rapsodiche pro smyčcový orchestr pochází z pozdního období Rajterovy tvorby a byla napsána až v r. 1995. Jak i sám název napovídá, skladba je koncipovaná jako sled rozmanitých úseků. Melodické pomalé části kontrastují s rychlými rytmickými pasážemi. Rajter v nich využívá různé techniky hry, oblíbené je pizzicato, a výrazně pracuje s dynamikou orchestru. Pokud by posluchač nevěděl, ze kterého období skladba pochází, bez výčitek by ji zařadil k tvorbě devatenáctého století. Orchestr Moravské filharmonie počas celého provedení této kompozice visel pohledem na dirigentovi Zsoltu Hamarovi a bylo patrné, že jsou od roku 2022 již velmi sehraní. Hráči přesně reagovali na jeho gesto, což mělo za výsledek vynikající přednes.

Druhým skladatelem večera byl sovětský skladatel a klavírista polského původu Mieczysław Weinberg (1919–1996). Do Sovětského svazu emigroval v r. 1939, po vypuknutí nacismu se přesunul do Uzbekistánu a na pozvání Šostakoviče se r. 1943 usadil v Moskvě. Dnes je považován za jednoho ze tří nejvýznamnějších sovětských skladatelů společně se Sergejem Prokofjevem a Dmitrijem Šostakovičem. Všichni tři byli označeni za formalisty a jejich dílo se nesmělo uvádět.

Večtvrtek 27. listopadu byl uveden Weinbergův Koncert pro violoncello a orchestr d moll, op. 43, který skladatel komponoval od roku 1948 a během premiéry v lednu 1957 ho hrál spolu s Moskevskou filharmonií věhlasný violoncellista Mstislav Rostropovič. Posluchači v olomoucké Redutě měli možnost vyslechnout dílo v podání Moravské filharmonie společně s mladým českým violoncellistou Vilémem Vlčkem. Vlček začal hrát na violoncello v šesti letech a dnes studuje na Musik-Akademie v Basileji ve třídě profesora Danjula Ishizaky. Hraje na nástroj z dílny neapolského houslaře Lorenza Ventapaneho a jako sólista už vystoupil ve více než třiceti zemích světa. Spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry a také hrál v Kukal Quartetu. V roce 2023 získal Cenu Jiřího Bělohlávka, zvítězil v soutěži Krzystofa Pendereckého v Krakově a na Mezinárodní instrumentální soutěži v Markneukircheunu. O rok později debutoval na festivalu Pražské jaro sólovým recitálem v Anežském klášteře. (Reflexe ZDE.)

Weinbergův koncert má čtyři věty, což u autora není neobvyklé; mimo jiné i jeho Koncert pro housle a orchestr g moll, op. 67 byl napsán o čtyřech větách. Violoncellový koncert přináší v kontrastu k době a místu vzniku příjemné melodie, nápadité harmonické změny a barvité nástrojové dialogy. Do hudby se promítají prvky židovské hudby, nejnápadněji ve druhé větě. Kompozice je koncipována jako sólistický koncert a klade tedy velké nároky na sólistu. Vlček se úkolu zhostil na výbornou. Dílo přednesl s pokorou, citlivě spolupracoval s orchestrem a dokázal, že si všechna ocenění opravdu zaslouží. Zejména v sólových pasážích a v kadenci ve třetí větě si posluchači mohli vychutnat citlivou barevnou hru.

Posledním skladatelem večera byl Ludwig van Beethoven (1770–1827). Na rozdíl od předešlých dvou skladatelů ho neomezovala světová válka, ale osobní krize spojená se zhoršováním sluchu. V době kompozice Symfonie č. 2 D dur, op. 36 pobýval Beethoven v Heilligenstadtu. Toto místo je proslulé hlavně dopisem, jejž zde autor v říjnu roku 1802 psal pod tíhou depresí spojených s narůstající hluchotou a který vešel do dějin jako Heilligenstadtská závěť. Přes pochmurné myšlenky nad svým osudem zde vzniká kompozice radostná a hravá, která měla premiéru již v dubnu 1803. Symfonie má čtyři věty, jak je obvyklé, ale místo menuetu je třetí věta psaná ve formě scherza.

Orchestr dílo přednesl precizně a s klasicistní lehkostí. Vážnost ve tvářích některých hráčů naopak asociovala Beethovenovu podobiznu, přestože dirigent vedle přesného gesta dělal na hráče i různé úsměvné posunky. Ačkoli na koncertě zazněly dvě novější kompozice, většina posluchačů projevovala největší spokojenost právě nad posledním dílem a vesele si pokyvovala do rytmu.

Po skončení koncertu Redutu zaplavil nekončící potlesk. Dramaturgicky byl večer logicky uspořádán: Rajterova kompozice posluchače něžně probudila a připravila na Weinbergův koncert plný dechberoucích vzruchů. Po jeho doznění se ukázalo, že vrcholný klasicismus je na programech právem hojně vyhledávaný a má posluchačům stále co nabídnout.

foto: Moravská filharmonie Olomouc / Šimon Kadula