„Vzájemná interakce hlasů ve skladbě místy připomínala zamilovaný pár: od neškodného laškování až po smyslný tanec.“

„Monolog pro sólové violoncello připomíná akční malbu: je živelný, organický, bez jasného řádu; rozmáchlé hudební motivy zde suplují gestické tahy na plátně.“

„Interpretace Adriany Antalové a Eugena Procháce učarovala publiku natolik, že po doznění posledního tónu snad ještě deset vteřin vyčkávalo s potleskem.“

Ve středu 15. října se uskutečnil další koncert z plzeňské série Kruh přátel hudby. Představili se Eugen Prochác a Adriana Antalová, jejichž tóny violoncella a harfy naplnily sál Antonína Dvořáka v Domě hudby. Stalo se dobrým zvykem koncertního cyklu obsadit alespoň jednou za sezónu komorní uskupení s harfou, minulý rok to bylo formou koncertu Viléma Veverky a Kateřiny Englichové. Místo hoboje bylo tentokrát na pořadu večera violoncello, které se díky svému dobrosrdečnému tónu ukázalo též jako skvělá partie pro královský nástroj.

Programem, složeným převážně z menších skladeb konce 19. století až druhé poloviny 20. století, provázel doprovodný text z pera Petra Nováka – posluchači se dostal kontext ke každé konkrétní skladbě zvlášť, což je vždy potěšující… První skladba večera patřila Antoniu Vivaldimu, konkrétně jeho Sonátě č. 5 e moll. Zatímco Adriana Antalová se svědomitě ujala partu bassa continua, Eugen Prochác kouzlil se sólem violoncella. Provedl celou skladbu zpaměti, přičemž ani nepotřeboval vidět na nástroj – většinu času měl zavřené oči, snad aby mohl sluch zaujmout popředí jeho vnímání a hudební vyjádření tak mohlo vycházet z nejhlubšího prožitku a pochopení. Hudebník srostl se svým nástrojem až do takové míry, kdy „nádechy“ či zvýšené napětí ve frázování bylo místy zrcadleno i dýcháním skutečným.

Largo se neslo ve vážném duchu, avšak nikdy nezabředlo do přehnaného patosu; hladké tóny violoncella v doprovodu měkkých harfových přiznávek vykreslily ušlechtilou atmosféru gotického chrámu. V druhé větě, Allegru, provedl Eugen Prochác s lehkostí – evidentní např. na úsporné a elegantní technice smyčce – rychlé pasáže, a to včetně vynesení schovaného protihlasu. Rychlé věty někdy svádějí k monotónně technickému provedení, tomu se však duo širokým obloukem vyhnulo: frázování bylo živé s jasným tahem na branku, potenciálně jednotné plochy byly ozvláštňovány echy a dalšími dynamickými prostředky. Melodie byla diferencována změnami intonace od měkkých akcentů, přes tenuto až k jemnému staccatu.

Spodní dynamický vrchol se udál během třetí věty: příjemná pianissimová plocha, znějící jakoby zpovzdálí, v sobě nesla větší napětí, než kdyby jí byla přisouzena dynamika fortissimová. Zvuk violoncella byl chvíli teskný, pak zase konejšivý. Tóny, pro které si Eugen Prochác chodil do vyšších poloh hmatníku, byly doslova hudebními dezerty. Poslední, čtvrtá věta Allegro, byla rychlá, v souladu s půdorysem barokní formy sonata da camera. Eugen Prochác se od začátku s gustem opíral do nástroje, mj. zaujalo odstínění dvojhlasu v rámci jedné melodické linky.

Od baroka jsme se měli přesunout až na samý začátek 20. století, kdy Marcel Tournier zkomponoval Nokturno pro violoncello a harfu, op. 21. Harfa Adriany Antalové se zde ocitla ve svém „přirozeném prostředí“ bohatých rozložených akordů. Tuto barevnou mlhu prosvětloval zvuk violoncella, opojný jako volání Sirény. Eugen Prochác maximálně využíval romantické možnosti agogiky a rubata, ve vrcholech byl však poněkud limitován maximální dynamikou svého nástroje. Vzájemná interakce hlasů ve skladbě místy připomínala zamilovaný pár: od neškodného laškování – vyjádřeného postupným propojováním nesourodých melodických linek – až po smyslný tanec, kdy violoncello objímaly a pak zase na chvíli opouštěly harmonické vlny harfy.

Pozoruhodnou skladbu si vybrala Adriana Antalová pro své sólové vystoupení: byla jí soudobá kompozice z roku 2017 od slovenského skladatele Milana Nováka: Rondo o dětských láskách pro sólovou harfu. Skladba působí na jednu stranu impresionisticky, až pohádkově; je tu však i deklarovaný moment vzpomínkový, tj. moment, kdy se ocitáme v krajinách zamlžených obrazů vyvstávajících z hlubin vědomí, kde můžeme být konfrontování jak s idealizovanými výjevy, tak ale i s výjevy groteskními. Nemohl jsem se zbavit představy Trnkovy Zahrady a okrových tónů snových krajin. Nejpřesvědčivěji působily zadumanější části skladby, které Adrianě Antalové dovolovaly větší agogickou svobodu, tj. více „vyprávět“ – aniž by byl narušen tep.

Poté dostal prostor pro sólo i Eugen Prochác. Vybral si též (takřka) soudobou skladbu: Monolog pro sólové violoncello Ilji Zeljenky z roku 1983. Je to skladba připomínající akční malbu: je živelná, organická, bez jasného řádu; rozmáchlé hudební motivy zde suplují gestické tahy na plátně. Pracuje též s hluky ve formě ťukání, plácání či tření na korpusu nástroje. Interpretace Eugena Procháce byla nezaměnitelná a naprosto sebevědomá. Jednotlivá hudební gesta či textury byly provedeny a vzájemně propojeny tak, že se podařilo takřka nemožné: z nesourodého vytvořit jednolité. Do bezpečí salónů 19. století nás pak přeneslo Scherzo, op. 12 od Daniëla van Goense. S částmi vyplněnými rafinovanou citovostí kontrastovalo bleskurychlé téma hned ze začátku skladby, což učinilo z provedení značný technický úkol, se kterým si duo v pořádku poradilo.

Po přestávce se posluchačům dostalo minimalismu Arvo Pärta. Konkrétně zazněla skladba Spiegel im Spiegel, v překladu Zrcadlo v zrcadle. Název přímo odkazuje na formu skladby, kdy sekvence stoupání a klesání melodie vytváří osově souměrný obrazec, a to v několika rovinách. Skladba je původně psaná pro housle a klavír. Pokud nám přijde toto obsazení „přeexponované“ z pohledu výšek i napětí, je harfa a violoncello dobrou alternativou. Je však třeba podotknout, že harfa byla v tomto případě nucena kompenzovat svou vlastní přirozenost, totiž strmou křivku oslabení tónu (decay), zatímco violoncello ve výškách postrádalo onu světlost houslového obsazení. Na oplátku velmi příjemně vyzněl perkusivní motiv v „návratovém tématu“ u harfy; u violoncella pak plně rezonovaly hlubší tóny melodie ke konci skladby. Interpretace Adriany Antalové a Eugena Procháce, vyplněná nábožným klidem, učarovala publiku natolik, že po doznění posledního tónu snad ještě deset vteřin vyčkávalo s potleskem.

Druhou skladbou Milana Nováka toho večera bylo Canto Amoroso. Onoho večera zajisté nejvyváženější skladba pro dané duo, kdy se z obou staly rovnocenní partneři. Byla radost pozorovat vzájemné naslouchání si, střídání se vedení dialogu či souhlasné souhry, společné dynamiky a podobně. Ne, že by se tak nedělo po celou dobu večera, avšak teprve tato skladba umožnila těmto kvalitám se naplno projevit. Následovala „španělská trojice“ skladeb, totiž Maurice Ravel: Habanera, Manuel de Falla: Pantomima, a nakonec Enrique Granados: Španělský tanec. Snad nejvíce zaujalo třetí jmenované číslo, které kontrastovalo silně rytmické části a rychlé figurace v obou nástrojích s vroucnou a dobrosrdečnou melodií violoncella.

Duo se po završení základní části programu nenechalo s přídavkem dvakrát prosit a uvedlo Labuť od Camilla Saint-Saënse, slovy Eugena Procháce „jednu z nejkrásnějších melodií vůbec“. A nelze než souhlasit – po několika minutách hudebního balzámu na duši následoval už jen neutuchající potlesk.

Foto: Jan Růžička