„Následovalo uvedení ohlášené skladby Bonrepos für Orgel, která nově vznikla přímo na objednávku festivalu a zazněla ve světové premiéře.“

„Jiří Vodička provedl posluchače všemi záludnostmi skladby s technickou brilancí a jistotou.“

„Zpěvná melodie houslí v doprovodu varhan byla příjemným zakončením koncertu i letošního ročníku festivalu.“

Letošní „půlkulatý“, patnáctý ročník mezinárodního festivalu Hudební léto Kuks se v sobotu 17. srpna dočkal svého finále. Stejně jako předchozí koncerty i tento závěrečný se konal v prostoru kostela Nejsvětější Trojice, který tvoří dominantu tamního barokního hospitálu. Protagonisty koncertu byli houslový virtuos, koncertní mistr České filharmonie a pedagog Jiří Vodička a švýcarský varhaník Dieter Hubov. Jedním z očekávaných momentů koncertu byla premiéra nově napsané skladby z pera švýcarského skladatele Frédérica Bolliho na téma šporkovské árie Bon repos.

Zatímco Jiřího Vodičku v našich končinách jistě není třeba dlouze představovat (stručně je uvedeno například ZDE), sluší se alespoň krátce uvést Dietera Hubova. Tento švýcarský varhaník studoval na několika vysokých hudebních školách (Regensburg, Freiburg, Lucern, Curych) a nyní působí jako chrámový hudebník a sbormistr ve farnosti sv. Martina ve městě Arbon, ležícím na břehu Bodamského jezera. Na tamní hudební škole také vyučuje hru na klavír a varhany, ovšem jeho hudební aktivity se neomezují pouze na toto působiště. Aktivně se účastní také mezinárodních festivalů a soutěží, spolupracuje s ostatními hudebníky a jeho koncertní repertoár dokumentují četné nahrávky.

Na tištěných programech koncertu bylo uvedeno devět skladeb, organizovaných (s jednou výjimkou) tak, aby se střídaly sólové varhany se sólovými houslemi; společná skladba zazněla na závěr. Vzhledem k tomuto uspořádání bylo pro účinkování Jiřího Vodičky připraveno místo uprostřed před lavicemi. Trochu nezvykle zde byla připravena také židle, ale jak během svého úvodního slova vysvětlil dramaturg a ředitel festivalu Vít Havlíček, houslista si v den koncertu poranil kotník, a nemohl tedy při hře stát. Nutno ocenit, že i přes diskomfort, znatelný hlavně při chůzi, se Jiří Vodička k situaci postavil s nadhledem a nebylo znát, že by se tato okolnost podepisovala na samotném uměleckém výkonu.

Na začátek koncertu byly zařazeny dvě skladby Johanna Sebastiana Bacha, přičemž první tóny patřily varhanní Fantasii G dur, BWV 572. Zvukově úsporná registrace varhan v úvodní části skladby vlastně spíše přispěla k zaměření pozornosti publika na hudební dění a zároveň připravila prostor pro rozvinutí barev nástroje v částech následujících.

Druhou Bachovou skladbou byla Partita č. 3 E dur, BWV 1006 pro housle sólo. Jiří Vodička předvedl skladbu s citem pro každou z jejích částí, přičemž zvláště podmanivá byla Gavotte en Rondeau. Obdivuhodná byla také Vodičkova práce s dynamikou, které se obzvlášť v tišších pasážích věnoval velmi pečlivě. Hojně využívané dvojhmaty zněly v jeho podání čistě a publikum poslouchalo se zájmem a zaujetím.

Další varhanní skladbou byla Sonáta D dur, op. 65: č. 5 pro varhany od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a po ní zahrál opět Jiří Vodička Fantasii na téma z Donizettiho opery Lucia di Lammermoor, op. 46 pro housle sólo od Léona de Saint-Lubina.

Následovalo uvedení ohlášené skladby Bonrepos für Orgel, která nově vznikla přímo na objednávku festivalu a zazněla ve světové premiéře. Předlohou či tématem skladby se stala šporkovská árie Bon Repos (také Bonreposká árie). Svým titulem odkazuje ke stejnojmennému loveckému zámečku, který si hrabě Špork nechal vystavět na svém panství nedaleko Lysé nad Labem. Uvedenou skladbu pro varhany napsal švýcarský skladatel Frédéric Bolli, který se komponování zpočátku věnoval jako samouk, později navštěvoval lekce kompozice u curyšského skladatele Rolfa Urse Ringgera a své skladatelské vzdělání završil studijním pobytem u anglického skladatele Ivana Moodyho v Lisabonu. Třebaže jde o dílo nově vytvořené, současné, nutno poznamenat, že v řadě s ostatními, klasickými skladbami koncertu působilo přirozeně, což vypovídá o Bolliho respektu k původní hudební myšlence a také o interpretačním citu varhaníka.

Dalším číslem v podání Jiřího Vodičky bylo Paganiniho Capriccio č. 24 pro housle sólo. Jedna z nejznámějších, ale také nejobtížnějších Paganiniho koncertních etud prověří v jedenácti variacích technickou zručnost hráče. Jiří Vodička provedl posluchače všemi záludnostmi skladby s technickou brilancí a jistotou.

Následovaly dvě varhanní skladby, během kterých měl houslista dostatek času k přemístění na kůr. V závěru koncertu totiž – jak bylo řečeno – měly zaznít oba nástroje společně. První ze skladeb byla lyrická, meditativní a až intimně zahraná Chant du soir op. 92: č. 1 z pera italského skladatele, varhaníka a klavíristy Marca Enrica Bossiho, po níž následovala pro změnu dramatická Toccata h moll pro varhany. Tu napsal francouzský varhaník a skladatel Eugéne Gigout a jde o jednu z jeho nejznámějších skladeb, která odráží jeho vynikající improvizační schopnosti a dovednost mistrného využití ozdob a figurací. Dieter Hubov vystihl náladu skladby neméně mistrným způsobem.

Poslední skladbou uvedenou v programech koncertu byla Après un rêve v úpravě pro housle a varhany, kterou napsal francouzský skladatel, klavírista a varhaník Gabriel Fauré a návštěvníkům tak bylo po sólových vystoupeních obou nástrojů dopřáno zaposlouchat se také do jejich souzvuku, což byl zážitek výjimečný a povznášející.

Jako přídavek zahráli Jiří Vodička a Dieter Hubov Paganiniho Cantabile. Zpěvná melodie houslí v doprovodu varhan byla příjemným zakončením koncertu i letošního ročníku festivalu Hudební léto Kuks. Oběma hudebníkům byl poté odměnou dlouhý a srdečný potlesk ve stoje. Pocit z hřejivým sluncem ještě prozářeného večera po skončení koncertu byl zcela v souladu s hudebními zážitky které posluchačům připravili organizátoři i samotní umělci.

Foto: Miloš Šálek