„Hudba nepřekvapí ani nezklame, hezky se poslouchá, potěší, i pobaví.“

„Režie se spokojila s jednoduchým aranžmá postav, aniž by dílo jakkoliv obohatila.“

„Nelze než si přát, aby se opeře dostalo uvedení i v jiných divadlech. Snad se tam potká s větší snahou o atraktivní scénický tvar.“

Svoji světovou premiéru si Hurníkova rodinná opera Porucha na lodi Nautilus odbyla na letním festivalu ve Znojmě. 19. září byla znojemská inscenace uvedena jako regulérní premiéra operního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci na jevišti Malého divadla. Režie Eliška Mervartová, hudební nastudování Zdeněk Červinka.

Libreto k opeře napsal sám skladatel, je veršované, a jak se ostatně u autora dalo očekávat, nepostrádá vtipných slovních obratů i situací.

Děj

Děj je následující: Slavná ponorka Nautilus se chystá v přístavu k další plavbě. Není to ovšem ono plavidlo, jak je známe z Verneových románů, jsme v současnosti a posádku tvoří jen čtyři lidé: Inženýr Smith, učitelka plavání Salma, harpunářka Neda a samozřejmě kapitán Nemo. Cílem výpravy je objasnit původ neznámého tělesa, které bylo objeveno v hlubinách. „Vědecká obec je ve střehu, expedice jedou ze všech směrů. Ale Nautilus takovou rychlostí se pyšní, že budem tam dřív než všichni,“ ujišťuje posádku kapitán.

Salma se k odjezdu dostaví se zpožděním a navíc se svým domácím mazlíčkem, kterým je chobotnička Mantík. Zvířata však na palubu plavidla nesmějí a přes své sympatie k Selmě je kapitán v této věci neoblomný: Salma se musí s Mantíkem rozloučit. Nautilus vyplouvá, zanořuje se. Během dlouhé plavby si Nemo krátí čas hrou na varhany, opakuje však stále dokola pouhé tři akordy. Salma teskní po Mantíkovi, Neda slibuje posádce, že pro zpestření jídelníčku uloví nějaké ryby: „Rybařit ve skafandru není žádná radost, ale splním holt vaši žádost.“ Náhle se rozblikají varovná světla, motor ztrácí otáčky. „Klesáme ke dnu, boříme se do bahna. Voda prosakuje!  Loď je neovladatelná! Běda nám! Ztracen je náš tým, konec všem nadějím!“ Přestávka.

Inženýr Smith zjišťuje příčinu poruchy: „Ucpala se komora balanční a potrubí co vede k ní.“ Padají různé návrhy, jak závadu odstranit. Smithovy pokusy se však nezdařily, Neda hodlá prorazit stěnu harpunou a dostat se tak k postiženému místu. To Nemo samozřejmě nepřipustí: „I když čelíme vážné krizi, násilí je mi bytostně cizí. Vždyť destrukce selže i na pevnině, natož pak v oceánské hlubině!“ Nakonec se o záchranu pokusí plavkyně Salma: „Na techniku nemám hlavu a než Neda paže mám tenčí, zase ale dobře plavu, kouknu na to zvenčí.“ Chráněna skafandrem opouští potopené plavidlo. Po dramatické chvíli kontrolní systémy opět naběhnou, závada je odstraněna. Místo Salmy se však na palubě objeví Mantík. Byl to totiž on, kdo „ucpal balanční komoru a přerušil energetické proudy těmi svými osmi oudy! – Holt chtěl zůstat s paninkou, tak se vsoukal skulinkou!“ Mantík však není jen tak nějaká chobotnice. Usedá k varhanám a svými osmi chapadly ovládne nástroj. Nemo žasne: „To je snad fuga! Teď by měl začít modulovat! To by mne nenapadlo ani ve snu. On snad zvládne i těsnu!“

Plavba může pokračovat. Salma se svěřuje Nedě se svými city ke kapitánovi. Vtom Smith hlásí: „Kapitáne, něco tu je! Lineárně osciluje. Je vzdálený sova míli. A sílí a sílí!“ Je zřejmé, že narazili na objekt, který hledali: „Nemusím si brát brýle, abych viděl, že tohle nevyrobili lidé.“ Náhle se, jako zázrakem, na palubě objeví neznámá bytost. Vydává jakési zvuky, kterým však k údivu všech Mantík rozumí a překládá. Alcor, jak se tato bytost jmenuje, pochází z Vegy a přiletěl vyzvednout svého kamaráda, který přistál na Zemi v roce 1957 a žije na základně NASA v Nevadě. Alcor se však netrefil a skončil v oceánu. „Když ho vezmeme do Nevady, naučí nás vynálezům, o kterých nesnil ani Jules Verne,“ překládá Mantík. Tou nabídkou jsou někteří členové posádky nadšeni: „Díky čtvrté dimenzi, pošlem diesel na penzi, nasadíme pulzní motor, opanujem časoprostor.“ Jinak však smýšlí Salma, rozhodne se zůstat na Zemi. K jejímu překvapení se tak rozhodne i Nemo: „Milá Salmo, já lítání nemám v plánu. Vždyť jsem dítě oceánu, co bych dělal v raketoplánu? Jsem lákán vesmírnou odysseou, mám ale srdce i rozum a zůstanu tu s Tebou. Koupíme si hausbóta, tam se ti hlava nemotá.“ Vše tedy končí happyendem, Smith a Neda odlétají s Alcorem vstříc novým zážitkům, Salma konečně spočine v náruči kapitána Nema (i se svou milovanou chobotničkou).

Komentář

Hudba nepřekvapí ani nezklame, hezky se poslouchá, potěší, i pobaví. Komorní orchestr hrál pod vedením dirigenta Zdeňka Červinky soustředěně, v dobré souhře, rozesazen do dvou skupin před jevištěm Malého divadla. 

A tím začínají problémy liberecké inscenace. Při silnější dynamice nebylo pěvce téměř slyšet. Naštěstí takových míst není v partituře mnoho. Horší byl kontakt diváka s jevištěm. Zejména dětský divák potřebuje být aktérům co nejblíže, tak, aby se s jejich jednáním mohl ztotožnit, v mysli se do něj ponořit. Pro dítě je divadlo hra, které se musí zcela oddat, zapomenout na okolní svět. To při vzdálenosti mezi jevištěm a hledištěm nebylo možné.

Dalším velkým problémem premiérového představení byla srozumitelnost textu. Překvapivě dobře se v tomto smyslu se svými party vypořádali představitelé mužských rolí (Miloš Horák jako Nemo a Aleš Janiga jako Smith), trochu dlužna zůstala srozumitelnosti slova Veronika Kaiserová jako Salma. Představitelce Nedy Petře Vondrové nebylo bohužel rozumět téměř vůbec. Snadný úkol měl v tomto směru představitel Alcora Dušan Růžička, který se vyjadřoval v jazyce mimozemšťanů. Po pěvecké stránce se všichni svých partů zhostili dobře, byť větší prostor, a tím i náročnější úkol má pouze Salma ve své téměř klasické árii, v níž se vyznává z citů k Nemovi. Veronika Kaiserová zaujala příjemně znějícím sopránem. Jméno představitelky mluvené dětské role Mantíka zůstalo divákům premiéry utajeno.

Režisérka Eliška Mervartová bohužel zcela rezignovala na snahu zaujmout dětského diváka nějakým atraktivním děním. Spokojila se s jednoduchým aranžmá postav, dokonce i Alcor, který se má podle autora libreta „vynořit z mlhy“, prostě přijde na jeviště. Nezaujala ani scénografie Kristýny Komárkové. Kostýmní výtvarnice Magdalena Černá projevila určité pochopení pro dětskou duši kostýmem Alcora.

Autor dal do podtitulu svého dílka specifikaci Komorní opera pro několik generací. Leč už staré české přísloví hovoří o „honění mnoha zajíců najednou“. Aby byla opera pro děti, na to chobotnička nestačí. Příliš mnoho se mluví a málo se toho děje. Dnešní děti, zvyklé na dynamiku televizních filmů s různými „superhrdiny“ oplývajícími „superschopnostmi“, nemůže vcelku poklidný příběh zaujmout. Pro dospělé je opera přece jen trochu dětinská, byť slovní a hudební humor dospělý divák ocení. Nicméně nelze než si přát, aby se dílku dostalo uvedení i v jiných divadlech. Snad se tam potká s větší snahou o atraktivní scénický tvar.

…

Reflexi světové premiéry čtěte ZDE.

Foto: Daniel Dančevský