„Inscenace nabízí pohled na život Almy primárně optikou jejích dní v koncentračním táboře a prací s dalšími spoluvězenkyněmi na vybudování ženského orchestru.“

„Hudba není ve hře v druhém, ale v prvním plánu. Funguje jako glosátor děje, zasahuje do něj jako „němý“ účastník a celému příběhu dává zřetelný spád.“

„Emocionálně silný večer podpořený promyšlenou hudební dramaturgií a postavený na expresivních hudebních i hereckých výkonech ťal do živého.“

Syrový industriální prostor a syrová realita holocaustu mařícího lidské životy. Právě toto spojení nabídl ve čtvrtek 8. května v Den vítězství mladoboleslavský cyklus Rok na čtyři doby. Vybočil ze svého primárně koncertního zaměření a zařadil hudebně-divadelní inscenaci …because of Alma. Rozkryl pohnutý životní příběh houslistky a dirigentky židovského původu Almy Rosé, neteře komponisty Gustava Mahlera, v působivém koncertně-činoherním tvaru. Osmdesát let od konce druhé světové války, ve zjitřené době… jednoduše dobrý dramaturgický tah. 

„Škodovácká“ Mladá Boleslav se v poslední letech stává přitažlivým kulturním centrem. Nemalý podíl na tom má cyklus Rok na čtyři doby, za kterým dramaturgicky stojí renomovaný klavírista Miroslav Sekera. V podzimní části sezóny zaujal neotřelým příspěvkem k Roku české hudby v podobě klavírní verze Smetanovy Mé vlasti, v úvodu března dal sympaticky prostor úspěšnému mladoboleslavskému rodákovi, laureátovi loňské soutěže Pražského jara, houslistovi Janu Novákovi. Další vydařený zářez si pořadatelé připsali ve čtvrtek 8. května na Den vítězství, který v letošním roce nabyl zvláštní symboliky nejen díky osmdesátému výročí konce druhé světové války, ale také v kontextu aktuálního světového dění. A na to mysleli i pořadatelé cyklu, když právě v tento den zařadili na program hudebně-divadelní inscenaci …because of Alma. Sugestivní příběh nadané houslistky zmítané neblahými událostmi, které diktovaly tempo první poloviny dvacátého století… Příhodnou byla i volba netradičního industriálního prostoru. Bývalá pluhárna, tedy mladoboleslavská průmyslová hala, kde se v roce 1916 začal kompletovat motorový pluh Excelsior z dílny společnosti Laurin & Klement, je dnes stejnojmenným kulturním a komunitním centrem. Strohý interiér, přiznaný krov i zdivo a vlivem ochlazeného jara i celková syrovost prostoru dodaly inscenaci ještě silnějšího vyznění. 

Za dva roky vznikajícím jevištním dílem, které mělo před dvěma lety premiéru v pražském divadle Venuše na Švehlovce, jako producentka stojí houslistka Silvie Hessová, která se osobnosti Almy Rosé badatelsky věnuje. Scénář vytvořila Martina Kinská, režijní koncept pak tandem – Silvie Hessová za hudební stránku inscenace a Jaroslava Šiktancová za část divadelní. Hudba a činohra, to jsou dva silné a rovnocenné pilíře, na kterém ztvárnění příběhu dcery vídeňského houslisty Arnolda Rosého a neteře skladatele Gustava Mahlera stojí. Zosobňuje je pětičlenný Alma Ansámbl a trojice herců reprezentující mladé nezávislé divadlo BodyVoiceBand. Na ploše třinácti úryvků ze skladeb, rozkročených mezi barokem a modernou dvacátého století, a ve dvou dějových liniích, sledujících z různých úhlů pohledu život rakouské houslistky a dirigentky židovského původu Almy Rosé ztvárněné dvojicí hereček, se před divákem a posluchačem odkrývá příběh hudebnice zračící dramatický tok dějin minulého století.

Alma Rosé, které osud vyměřil pouhých sedmatřicet let, byla dcerou Arnolda Rosého, koncertního mistra Vídeňské filharmonie, primária Rosé kvarteta a profesora na vídeňské konzervatoři, a Justine Mahlerové, sestry hudebního skladatele Gustava Mahlera. Své křestní jméno získala Alma po své tetě Almě Mahlerové. Díky opoře, kterou měla ve své rodině, se talent Almy brzy plně projevil a ve dvacátých letech už byla známou houslistkou. Jistým katalyzátorem pro Almu byl i sňatek s uznávaným českým houslovým virtuosem Vášou Příhodou. Jejich dvojkariérní vztah se však brzy rozpadl a ani v dalších mužích, kteří se v Almině životě objevili, emancipovaná umělkyně nenašla trvalou oporu. Hudebně se jí však dařilo a plnými doušky si užívala vídeňského života spolu se svým populárním dívčím orchestrem Die Wiener Walzermädeln. Dny zalité sluncem však vystřídala doba temna a tragédií. Po anšlusu Rakouska přišla Alma o možnost koncertovat, její otec se ocitl bez práce, rodina přišla o majetek a dny Alminy matky se naplnily. Almin bratr Alfred stihl emigrovat do Ameriky, Alma s otcem uprchla do Londýna, a poté nalezla příležitost koncertovat v Holandsku. Když se i tam situace zhoršila, pokusila se odjet do Švýcarska. Na hranicích ovšem byla zatčena a její cílovou destinací se stal koncentrační tábor v Osvětimi-Birkenau. Tam nacisté využili její hudební talent a pověřili ji vedením ženského orchestru. Se svými svěřenkyněmi Alma tvrdě pracovala a podařilo se jí získat pro ně i sebe lepší podmínky pro život. Těleso v táboře pravidelně koncertovalo, naposledy se tak stalo 2. dubna roku 1944. Dva dny nato se však za nevyjasněných okolností život Almy uzavřel. 

Inscenace nabízí pohled na život Almy primárně optikou jejích dní v koncentračním táboře a prací s dalšími spoluvězenkyněmi na vybudování ženského orchestru. K této dějové linii jsou úryvkovitě přidávány další klíčové momenty ze života hudebnice, od jejího dětství, kdy ji otec pevnou rukou vedl k houslím a stál za jejími prvními úspěchy, přes eskapády s osudovými muži, kteří ji nakonec všichni opustili, až po dny, jejichž hybatelem se stal brutální nacismus. Před divákem se tak ze střípků událostí či citované korespondence skládá mozaika života ženy, jejíž výborně našlápnutou kariéru zbrzdila válka, která prožila hrůzy koncentračního tábora a v naději, že sobě i svým svěřenkyním zajistí snad i záchranu, konfrontovaná s ničivou realitou hromadného zabíjení nakonec pravděpodobně zvolila dobrovolný odchod ze života… 

Almu jako odhodlanou bojovnici, která své obavy a strach přetavuje do horečné aktivity vedoucí ženského orchestru v táboře, podala zdařile hudebně nadaná herečka Anna Brousková. Frau Alma, jak se jí v Osvětimi přezdívalo, nebyla u svých svěřenkyň oblíbená, vedla je urputně a tvrdou rukou, získala si respekt u vedení tábora a díky tomu výhody pro sebe i členky orchestru. Chovala naději, že se jim tak podaří přežít, v závěru se však ukazuje, že falešnou… to vše dokázala Brousková agilně i s hudebním citem vykreslit. V průřezu předchozími událostmi života pak Almu přesvědčivě zosobnila mladá talentovaná herečka Antonie Formanová. Almu pojala jako rázné děvče i ženu, přímou, energickou, veselou i rozpustilou, svobodnou, jdoucí si odvážně za svými cíli, nadevše milující hudbu a odvahu neztrácející až do posledního dechu. „Musíš být jenom ty a hudba,“ radí své dceři mající trému před vystoupením v Musikvereinu její otec. A to je heslo, které Almě pomáhalo bojovat i s děsivostí doby v pozdějších letech. Nakonec se obě představitelky snoubí v jednu v závěrečném vnitřním dialogu o konci nadějí a přeměny hudby v nekonečné ticho… Muže, kteří sehráli role v Almině životě, zdatně herecky odstínil jejich jediný představitel Vojtěch Bartoš. 

Komorní drama pak působivost získává především díky vhodně zvolené hudební režii pod taktovkou houslistky Silvie Hessové. Hudba není v inscenaci v druhém, ale v prvním plánu. Funguje jako glosátor děje, zasahuje do něj jako „němý“ účastník a celému příběhu dává zřetelný spád. Pětice členek Alma Ansámblu hraje díky jednoduchému převleku do vězeňských košil členky osvětimského orchestru a vstupuje beze slova i do hereckého dialogu s Almou. Současně však v Alminých vzpomínkách ztvárňuje i jiná tělesa, se kterými Alma přišla do styku a v umné interpretaci Silvie Hessové ožívají i housle samotné protagonistky. 

Hudební proud inscenace otevírá hlavní motiv z Vídeňské krve, operety Johanna Strausse mladšího, který upamatovává na dny plné štěstí, jež Alma zažívala jako mladá v rakouské metropoli. Jako nostalgická, srdcervoucí vzpomínka na Vídeň pak zaznívá za tklivého podání herečky Brouskové píseň Wien, Wien, du Stadt meiner Träume z dílny rakouského skladatele polského původu Rudolfa Sieczyńského, která si svou slávu jako jedno z mála jeho děl zachovala dodnes. Vídeňské koncertní úspěchy Almy Rosé v Musikvereinu soubor komentuje ukázkou z Bachova Koncertu d moll pro dvoje housle. Další hudební předivo upomínající na vídeňské časy a Alminy touhy i blednoucí vzpomínky je postaveno na Kreislerově vídeňském tanci Schön Rosmarin či pochodu Kunst und Natur od Johanna Schrammela. Čas strávený v Utrechtu připomíná Kvartetní věta c moll z dílny Franze Schuberta a osvětimský zlom příznačně dokumentuje výňatek ze Šostakovičova nervního Osmého kvartetu c moll, který autor sám vytvořil v době, kdy balancoval mezi životem a smrtí. Mozartovo Divertimento F dur v inscenaci zafunguje jako vzpomínka na utěšené dny mládí a prvních vídeňských úspěchů, jako dílo, které milovala Alma i její otec Arnold, ale také jako ukázka mistrovství, k němuž Alma vyburcovala svůj koncentrační orchestr a začala snít o tom, že až vše skončí, bude s tělesem koncertovat po Evropě… Jako odkaz na vánoční koncert v táboře Hessová zařadila melodii z Wadeovy písně Adeste Fidelies a v závěrečné části se hudební proud inscenace stáčí k snovým kusům odkazujícím zpět ke stále mlhavějším šťastným okamžikům. Zní populární Chopinova píseň In mir klingt ein Lied, kterou Alma Rosé sama upravila a vytvořila z ní v táboře píseň vzdoru, svobody i naděje. V závěru se však všechna naděje rozpouští v Schumannově Snění, s citem interpretovaném violoncellistkou Hanou Baborákovou, a hudba pozvolna utichá v Kleinově Ukolébavce. 

Alma Ansámbl založený a vedený Silvií Hessovou, který se zaměřuje zejména na projekty ve spojení hudby s výtvarným uměním, tancem a právě divadlem, vystoupil v Pluhárně v obsazení Silvie Hessová, Martina Bačová a Hana Jarošová Kubisová (housle), Kateřina Lískovcová (viola) a Hana Baboráková Shabuová. Soubor, který se k Almě Rosé hlásí už svým jménem, vzdal této vzácné osobnosti v Den vítězství vynikající poctu. Plnou pochopení, naléhavosti, respektu i samozřejmé muzikantské erudice a citu pro zapojení do divadelní akce. Emocionálně silný večer podpořený promyšlenou hudební dramaturgií a postavený na expresivních hudebních i hereckých výkonech ťal do živého. Svým poselstvím zapůsobil jako svědectví kruté doby, ale i memento. Jako připomínka hudební osobnosti, která by neměla být zapomenuta, ale i jako varování… 

……………

Rozhovor s houslistkou Silvií Hessovou k uvedenému projektu portál KlasikaPlus.cz uveřejnil ZDE.

Foto/zdroj: Rok na 4 doby