„Opera Norma Vincenza Belliniho je ukázkové dílo italského bel canta, je to jedna z nejobtížnějších oper své doby a dodnes prubířským kamenem.“

„Z kontextu není jasné, kdo je Norma a její lid, z jakého etnika, může to být kdokoli a v jakémkoli čase.“

„Nebylo hluchých míst…“

Theater an der Wien uvádí po svém nedávném otevření po rekonstrukci další novou inscenaci, operu Norma Vincenza Belliniho pod taktovkou Francesca Lanzillotty a v režii Vasily Barkhatova. Part Normy zpívá Asmik Grigorian a Polliona Freddie De Tommaso, Adalgisu Aigul Akhmetsina a Orovesa Tareq Nazmi. Premiéra se konala 16. února, jen pár dnů před premiérou téhož titulu ve Vídeňské státní opeře. Srovnání obou inscenací se proto nelze vyhnout. 

Proč se dramaturgie obou divadel nedomluvily – nebo naopak domluvily (?) – na souběhu inscenování stejných děl, není jasné, ale je i možné, že zapracovala náhoda. Státní opera plánuje své premiéry v několikaletém předstihu, zatímco v Divadle na Vídeňce pracovali dělníci na rekonstrukci o mnoho déle, než bylo plánováno, a odložený provoz divadla po rekonstrukci zase pracoval na nervech managementu. Vše je tedy možné a výsledkem je souběh premiér jednoho operního díla. Určující pro termín premiéry byla jistě i koprodukce Theater an der Wien s berlínskou Staatsoper Unter den Linden. 

Opera Norma Vincenza Belliniho je ukázkové dílo italského bel canta, je to jedna z nejobtížnějších oper své doby a part Normy je pro všechny dramatické koloraturní pěvkyně prubířským kamenem dodnes. V minulosti ji měly v repertoáru světové hvězdy. První Normou byla Giuditta Pasta, další například Maria Callas, Joan Sutherland, Monserrat Caballé, Lilli Lehmann či Edita Gruberová. Dnes ji ve Vídni zpívá ve Státní opeře Frederica Lombardi a v Divadle na Vídeňce Asmik Grigorian. Obě pěvkyně mají vynikající koloratury i dlouhodeché kantabilní plochy, přesto je každá jiná. A dodejme, že obě jsou vynikající.

Hudebního nastudování se v Theater an der Wien ujal italský dirigent Francesco Lanzillotta a řídil orchestr Wiener Symphoniker s erudovaností a poučeným vhledem do nástrah italského bel canta. Snad to bylo menším hledištěm divadla, ale zvuk orchestru byl od počátku kompaktní a výrazně instrumentálně barevný, s precizací všech nuancí, přesto se dirigent dokázal podřizoval zpěvákům a podporoval jejich výkony. Orchestr, zejména sóloví hráči jednotlivých nástrojových skupin, dokonale souzněl s pěveckými party a dokresloval atmosféru představení. Arnold Schönberg Chor, připravený sbormistrem Erwinem Ortnerem, zpíval a hrál s nasazením a kompaktně ve všech jevištních situacích.

Režie inscenace se ujal ruský režisér Vasily Barkhatov, který se věnuje operní režii již dvacet let. Pracoval jak ve své domovině, tak v poslední době i v německy mluvících zemích. V přístupu k italské opeře překvapil citem pro jevištní spolupráci postav i sboru. Postavy nejen že komunikovaly spolu, ale po celou dobu na scéně žily svým logickým emočním životem. A to i členové sboru, každý měl svoji „pracovní“ či vztahovou úlohu, komunikovali ve skupinkách a byli stále zapojeni do dění na scéně, i mimo pěvecké úkoly. Nebylo hluchých míst, ani při odchodech sboru ze scény. Falešné odchody sólistů osvěžovaly árie i dueta, návraty byly nenásilné (i když poněkud columbovské…), nikdy nedošlo k poklesu napětí ve vývoji postav, ani v běhu inscenace. Publikum bylo vtažené do příběhu po celou dobu, a dokonce ani árie da capo nebyly pro diváka nekonečné. Napětí udržovaly stálé, drobné, ale nápadité a přirozeně působící akce, které udržovaly děj i jeho účastníky v soustředění.

Logičnost akcí na scéně posilovala realistická scéna Zinovyho Margolina, pocházejícího z Bílé Rusi. Je pravidelným spolupracovníkem režiséra, tvoří spolu sehraný tým a to jistě přispělo ke koherenci a pestrosti dění na scéně. Ta je realistická, i když náznaková. Nejprve keramická dílna, kde se sériově vyrábí busty diktátora, podobného ruským důstojníkům. Uctívanými svatými relikviemi jsou úlomky rozbitých antických soch, s čistými liniemi, které dělníci pečlivě ukrývají před vojáky. Není z kontextu jasné, kdo je Norma a její lid, z jakého etnika, může to být kdokoli a v jakémkoli čase. Ale vztah despotických okupantů k porobeným dělníkům je explicitně vykreslen. Detailem, naznačujícím atmosféru, je hitlerovský knírek pod nosem Polliona.

Příběh v inscenaci je nadčasový. Norma, duchovní sestra Médey, je mezi dvěma mlýnskými kameny, mezi povinností a vztahem ke svému lidu, jemuž je duchovním vůdcem, stejně jako její otec. O Keltech a druidech se tu ale nehovoří. Silný je její tajný vztah k Pollionovi, římskému veliteli, se kterým má již dvě odrůstající děti. Na rozdíl od ní ale u Polliona jde už o vyhaslý vztah a ten bez potíží navázal vztah nový. Odtažitého a nadřazeného velitele zpíval obdivuhodně anglicko-italský pěvec Freddie De Tommaso. Mohutný tenor s barytonovým témbrem, širokými, nosnými výškami večer před tím odzpíval jako záskok stejnou roli v téže opeře, kterou dávala Státní opera, za náhle onemocnělého Juana Diega Flóreze. Přesto druhý den zněl Tommasův hlas stejně svěže a zvučně, výšky bral se stejnou samozřejmostí. Zatímco večer ve Státní opeře působil v hereckých akcích bezradně a prkenně (což je při záskoku samozřejmé), zde najednou ožil a podával téměř činoherní výkony. Jeho komunikace s Normou se postupem stále více uvolňovala, až se dostali do zcela přirozené, až hysterické, partnerské komunikace. Zajímavým momentem byl náhlý zlom, kdy hrozí Pollionovi smrt, ale Norma pošle své lidi pryč a sedne si s ním k poklidné komunikaci se společně kouřenou cigaretou! Během podávání vrcholných pěveckých výkonů a při vrcholícím dramatickém závěru je to víc než překvapující gesto.

Představitelka Normy Asmik Grigorian obdařila titulní postavu přirozeností a neutuchající vnitřní energií. Vystavěla náročný part postupně, s naléhavostí a využila možností svého dramatického sopránu, od vylehčených výšek a perlivých koloratur, kterým nechyběl výrazový náboj, až po tmavé zbarvení nižších poloh, aniž by přitom ztratila vyrovnanost hlasu. Dueta s Pollionem gradovala do dramatických manželských hádek, tragické polohy nenávisti a zoufalství vrcholily postupně a dilema, zda zabít své děti, gradovalo napětí a vytvářelo plnokrevnou tragédii.

Postavu mladičké, nic netušící Adalgisy vytvořila mezzosopranistka Aigul Akhmetshina, mladá zpěvačka pocházející z Baškirie pod pohořím Ural, která touto rolí v Theater an der Wien debutovala, když předtím excelovala v Metropolitní opeře v roli Carmen. Její výkon byl dechberoucí, vyzařovala z ní skromnost a pokora, hutná barva jejího objemného mezzosopránu se v kantabilních částech táhla jako hustý med, její koloratury byly překvapivě lehké a intonačně i rytmicky precizní. V duetech s Normou se jejich hlasy barevně podporovaly a prolínaly a tvořily libé souzvuky. Další nosnou postavou v opeře je otec Normy, vůdce odboje Oroveso, zachovávající i v potyčkách s okupanty klid, i když pod pohrůžkou násilí. Zpíval ho německý basista Tareq Nazmi a vnášel do dramatické tenze inscenace klid a důstojnost.

V dalším obrazu je chodba s dveřmi, za kterými je pokoj Normy a jejích dětí, který střeží chůva, a po zvednutí panelu je tu stroze zařízený pokoj a dvě děti. Tato scenérie se střídá podle toho, jak se opakují fráze duetu či tercetu Normy, Polliona a Adalgisy. Posledním obrazem je opět keramická dílna, kde jsou dvě velké pece. Norma je rozpaluje, odhodlaná do jedné vstoupit. Oproti předloze, kdy na hranici končí oba partneři, a oproti inscenaci ve Státní opeře, kde Polliona drží dva vojáci a do ohně vstupuje jen Norma, se zde Pollione na ni vrhá a po potyčce se mu podaří Normě v sebeupálení zabránit. Přesto nenastane happyend, ani katarze, je to důsledné vyčerpání vztahů a zhroucení vybičovaného napětí. A přesto, nebo právě proto, se zvedla na závěr bouře potlesku a volání „bravi“, a nekonečná řada zvedajících se opon. Diváci si byli vědomi výjimečnosti uměleckých výkonů, kterých byli právě svědky. Byla to inscenace, která se zapíše do historie jako jeden z nejvýznamějších operních počinů.

…………………

Reflexe je psána z reprízy, která se uskutečnila 4. března.

Foto: Monika Rittershaus / Theater an der Wien