„Pro náhlou indispozici protagonisty večera se musel původní program od základu změnit. Místo tenoristy dostala hlavní slovo klarinetistka.“

„Takových koncertů nebývám častým svědkem.“

„Anna Paulová doslova excelovala technicky i interpretačně, s citem pro styl.“

Na zrenovovaném Zámku Dobrohoř v oblasti České Kanady pořádají komorní koncerty. Ten poslední se 8. července uskutečnil, přestože se musel vypořádat s náhlou indispozicí hlavního vystupujícího, tenoristy Ondřeje Holuba. Díky flexibilitě ostatních účinkujících, klarinetistky Anny Paulové a klavíristy Jana Duška, diváci obdrželi sice dramaturgicky upravený, zato neméně chutný hudební pokrm. Výsledek dojmem horké nitě ani náznakem nepůsobil.

Dobrohořský letní festival komorní hudby, jak zní přesně název akce, je znamenitý festival, ač dosud vzhledem k místu, vzdálenému od velkých měst, poměrně málo známý. Zámek Dobrohoř koupili roku 2013 ve zchátralém stavu manželé Mužákovi. Podařilo se jim stěží uvěřitelné – zchátralý zámecký objekt poblíž rakouských hranic postupně renovovat a učinit z něho místo zajímavě koncipovaných kulturních akcí, výstav, komorních koncertů. Renomé si vytváří letní festival komorní hudby, jenž nechce být festivalem komerčním, masovým či podbízivým. Naopak. Dramaturgie je zaměřena zcela nekomerčně, vstupné je dobrovolné, koncerty v nádherně renovovaném sále Zámku Dobrohoř mají vždy svou originální dramaturgickou náplň a intimní atmosféru. Konečně něco, po drahném čase, co nemá potřebu přitahovat spousty společenského typu publika, které tleská po jednotlivých větách sonát a symfonií… 

Byl jsem překvapen atmosférou večera, který mě přitahoval původně jako vokální večer na ose skladatelů Bohuslav Martinů a Viktor Kalabis. Pro mne velmi přitažlivá skladatelská dvojice, jíž měl být věnován stylový večer s písňovými cykly V. Kalabise a B. Martinů. Pro náhlou indispozici protagonisty večera Ondřeje Holuba se musel program změnit. Klarinetistka Anna Paulová byla náhle v roli protagonistky koncertu. Klavírista a skladatel Jan Dušek, připravený na doprovody vokálních cyklů, se musel rychle přeorientovat na řadu jiných doprovodů skladeb pro klarinet… Nebudu vyčíslovat, co vše museli mladí umělci promptně podstoupit, obnovit i nacvičit, aby se festivalový koncert zachránil, ovšem s jiným programem, než byl v dlouhodobém plánu. Ani nebudu tajit, že mne tato změna trochu zaskočila, neb k písňovým cyklům V. Kalabise mám osobní vztah a byly pro mne i hlavní motivací cesty na dosud neznámé místo koncertu… Avšak, vůbec nemohu litovat. Byl jsem odměněn koncertem dramaturgicky sice jinak postaveným, leč interpretačně jedinečným, jakých nebývám častým svědkem.

Nyní k náplni a interpretaci zvolených skladeb, které ani v nejmenším ve výsledku nebudily pocit rychlého řešení ve stavu nouze. Představoval ji především německý raný romantik Robert Schumann. Druhá polovina se přiblížila zásadněji k původně zamýšlené dramaturgické koncepci – hudbě 20. století. Dominantně padla volba na jména Francis Poulenc a Viktor Kalabis (ten byl v původní dramaturgii obsažen), v přídavku zazněla i původně plánovaná kompozice – půvabná Sonatina pro klarinet a klavír Bohuslava Martinů. 

První polovinu večera tedy tvořila komorní hudba raného romantika Roberta Schumanna, kterou mají zřejmě interpreti večera nahránu, zažitu. Na zahájení večera navíc zazněla dokonce skladba Clary Schumannové (cyklus Tří romancí pro klarinet a klavír). Klavírista Jan Dušek zařadil jeden z „hitů“ klavírní tvorby Schumannovy Arabesku, původně součást cyklické skladby. Její popularita je v melodické přístupnosti, zdánlivé jednoduchosti koncepce, důsledně v tónině C dur. Klavírista, na němž ležela ve večeru především tíha velmi obtížných doprovodů, se blýskl sólově poetickou hřejivostí provedení, příjemnou tónovou měkkostí a dynamičností hry. Robert Schumann byl zařazen i coby vrchol první poloviny večera, zazněly Drei Fantasiestücke, op. 73 pro klarinet a klavír. Klarinetistka Anna Paulová již v první polovině večera přesvědčila publikum technickou precizností a ohromným zaujetím pro interpretaci v duchu stylu. 

Druhá polovina byla již cele v tvorbě dvacátého století. Posluchače zřetelně oslovila ikonická kompozice Francise Poulenca, podstatného mistra Pařížské šestky, jenž dokázal vytvářet skladby až protikladné závažnosti, nikdy jim ale nechybí francouzský šarm, nadlehčenost, noblesa, elegance, prozrazující blízkost stylu neoklasicismu. Zvolená nadčasová Sonáta pro klarinet a klavír, op. 184, z roku 1962, byla údajně napsána pro slavného Bennyho Goodmana, jenž věnovanou skladbu i provedl spolu s Leonardem Bernsteinem u klavíru. F. Poulenc je typický nápaditou a průzračnou harmonií. Z Pařížské šestky se nejdůsledněji drží diatoniky, ovšem dle mé zkušenosti se sborovými kompozicemi dovede i překvapit náhlými disonancemi klastrových akordů, výrazového charakteru. Skladba byla protagonisty zahrána s báječnou lehkostí, nadhledem, perfekcí v souhře a zběhlostí v hybných tempech. Klarinetistka ukázala bezvadný smysl pro pregnantní rytmus. U publika dílo sklidilo zřejmě největší ohlas ze zvolených skladeb večera. 

Svůj prostor dostal i původně plánovaný Viktor Kalabis, který byl hlavním motivem mé cesty. Ke Kalabisovi jsem měl vztah ve více rovinách a byl započat – ryzí shodou okolností – písňovým cyklem Ptačí svatby. Toho jsem se na koncertě nedočkal, zato jeho Sonáta pro klarinet a klavír byla jako jediná z původního programu zachována. Zobrazuje v hudebním výrazu prožitý vývoj v roce 1968, stála za velmi pozorný poslech. Typický sloh Kalabisův nabízí silné momenty v osobité melodice, dynamice, nápaditém rytmu a v přesvědčivém výrazu celku. Tyto dvě výrazné kompozice moderní artificiální hudby vytvořily přirozené vrcholy zajímavého večera. Byly dramaturgicky neobyčejně šťastně vedle sebe zvolené.

Tuto výraznou dvojici kompozic na závěr doplnila Sonáta pro klarinet a klavír Leonarda Bernsteina. Napsal ji jako student a sloužila v dramaturgii jako příklad z americké hudby v protipólu k hudbě evropské. Skladba, která měla být uvedena v původní dramaturgii, byla zvolena jako přídavek – působivá Sonatina Bohuslava Martinů. Anna Paulová zde doslova nadchla vzácně muzikální publikum svou perfekcí technickou, plnokrevností provedení a tím i maximální přesvědčivostí výrazovou. Skladba z roku 1956, neobyčejně nápaditá a plná obdivuhodné invence, pochází z Martinů pozdního newyorského období. Vytvořila neobyčejně vydařenou tečku za koncertem, který plně přesvědčil. A přesvědčit plně publikum je to nejvzácnější, co se může interpretům podařit, dokonce to slůvko mám za největší cíl možného uměleckého snažení! Excelentním způsobem zabodovala na festivalovém večeru klarinetistka Anna Paulová. Je absolventkou renomovaného profesora Jiřího Hlaváče na pražské HAMU, ověnčena již řadou cen z významných nástrojových soutěží. Využila bohatě soudobé zahraniční studijní možnosti, sólově již účinkovala s našimi předními symfonickými orchestry. Není se čemu divit, dalo by se říci. Výtečným partnerem v dokonalé souhře – snad až telepatického charakteru – jí byl neobyčejně citlivý a muzikální klavírista Jan Dušek. 

Překvapil mne zcela mimořádně festival v renovovaných prostorách Zámku Dobrohoř, situovaný na jižním křídle Starého Města pod Landštejnem. Bylo zřejmé, že má již své stálé návštěvníky, rovněž z blízkého Rakouska, kteří zjevně fandí zajímavé komorní hudbě. Mohou návštěvu koncertů spojit s výstavami obrazů v přilehlých místnostech. Manželé Mužákovi vytvořili něco mimořádného, on je chemik, ona středoškolská profesorka. Vytvářejí v Dobrohoři své životní dílo, patrně životní poslání. Kulturní Gesamtkunstwerk, můžeme říci; v upřímné, neokázalé podobě, jaká je dnes vzácností. Mohu vřele doporučit návštěvu nejen z blízkých míst, koncerty začínají dříve, než bývá obvyklý čas, někdy jsou již během odpoledne, takže i z relativně vzdálenějších míst je včasný návrat. Objevil jsem místo, kam bych se osobně rád na komorní koncerty vracel, což je zřejmě nejlepší vyznání a doporučení.

Foto/zdroj: Facebook A. Paulové, ilustrační - Facebook Zámku Dobrohoř, archiv KlasikyPlus.cz