„Pro Vojtěcha Pelku je titulní postava Händelova pasticcia dalším úspěchem jeho slibně se rozvíjející umělecké kariéry.“

„Hana Blažíková a Sylva Čmugrová působivě vyjádřily antagonismus obou ženských postav.“

„Pasticcio Alessandro Severo náleží k posledním Händelovým aktivitám na poli italské opery.“

Podobně jako v loňském roce ani letos nemohla v divadle krumlovského zámku chybět barokní opera. Ve dnech 24. a 25. června zde Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádové uvedlo v režii Moniky Hosmanové Händelovu operu Alessandro Severo. V české premiéře, k níž kostýmy vytvořila Linda Holubová, vystoupili převážně domácí pěvci zabývající se autentickou interpretací barokní hudby. 

Římský císař Alexander Severus panoval v letech 222–235, tedy celých třináct let, jako poslední příslušník dynastie Severovců. Svým nástupcem ho ustanovil v roce 221 jeho bratranec Heliogabalus. Ten byl o rok později zavražděn, což tehdy ještě nezletilému Alexandrovi umožnilo absolutní vládu nad římskou říší. Skutečnou moc však držela v rukou jeho matka Julie Mamaea. Hned v prvním roce vlády synovi vybrala nevěstu Orbianu, pocházející z přední patricijské rodiny. Sňatek však nebyl šťastný. Do poměrů v říši zasahovala na jedné straně Julie, na straně druhé Orbianin otec Seius Sallustius. Manželství, které zůstalo bezdětné, však nejenže končilo v roce 227 rozvodem, ale i Orbianiným vyhnáním do Afriky. Její otec skončil na popravišti. O tragický konec vlády matky a syna se přičinila neúspěšná válka s Peršany, po níž na druhé straně říše následoval v letech 233–234 útok germánských Alamanů. Poté, co Alexander situaci nezvládl, byl zavražděn vlastními vojáky, nad jeho mrtvým tělem bylo dokonce vyneseno „damnatio memoriae“ (zatracení památky). Teprve po zavraždění císaře Maximina, bývalého důstojníka, byl Alexander rehabilitován.

Alexandrův příběh zde vyprávíme proto, abychom si uvědomili, nakolik byl vzdálen libretu Händelovy opery, přesněji řečeno auto-pasticcia, které skladatel sestavil z hudebního materiálu a árií svých dřívějších oper. Libreto napsal zřejmě jistý Angelo Cori podle literární předlohy Apostola Zena (1668–1750). Prakticky nelze zjistit, která z mnoha verzí Zenova textu byla použita. Hlavním pramenem byla pro Zena líčení historika Herodiana, jež však historici nepokládají za příliš věrohodná.

Opera začíná Alessandrovým zvolením císařem. Po jeho svatbě se Salustií nemůže jeho matka Julie skrýt svoji žárlivost. Začne intrikovat a dá svému synovi podepsat příkaz k vyhnání jeho ženy. Alessandro sice později matčinu lest prohlédne, nicméně povinnost ke státu mu nedovolí rozkaz odvolat. Ve druhém dějství diváci zastanou Salustii v exilu, v němž pod dozorem stráží tráví již několik let. Prosí o pomoc svého otce Marziana, který chce proti císaři vést spiknutí, Salustia to však odmítá. Do spiknutí je zatažen také „římský kavalír“ Claudio.

Ve třetím dějství Marziano plánuje povstání, nikoliv však proti císaři, ale proti jeho matce Julii. Osvobodí Salustii a spolu s ní vnikne do paláce. Salustia však prosí svého otce, aby Julii ušetřil. Císař všem odpouští, je šťasten opětným získáním Salustie a požehná svatbě Claudia s Albinou. Šťastný konec (lieto fine) je ve znamení velkého smíření, které ostatně známe i z o půlstoletí později vzniklé Mozartovy korunovační opery La clemenza di Tito.

K áriím pasticcia byly Händlem dokomponovány pouze předehra a recitativy. Náš dnešní požadavek na originalitu jevištního díla se této praxi může sice vzpírat, v Händlově době se však jednalo o zcela běžný způsob komponování. Posluchači si znovu vyslechli své oblíbené árie, které se mohly podle potřeby vyměnit, navíc se do nich mohly vnášet i nové aktuální prvky.

Händel sáhl především po relativně aktuální hudbě svých oper z poslední sezóny 1737 Arminia, Berenice a Giustina, ostatní zpěvy původní verze pasticcia pak pochází i z dalších oper: Radamisto (1720), Riccardo primo (1727), Siroe (1728), Ezio (1732), Orlando (1733), Arianna in Creta (1734) a Attalanta (1736). Všechny árie byly přetextovány, aby odpovídaly novému libretu.

Co však Händela v roce 1737 vedlo k tomuto rychlému a úspornému řešení? Byly to především zdravotní a finanční problémy, do nichž se skladatel dostal (a to nikoliv poprvé) nejen v důsledku soupeření s operní společností Opera of the Nobility, vedenou v letech 1733–1737 princem z Walesu a úspěšně konkurující Händelově Royal Academy of Music, ale i v důsledku náhlého úmrtí královny Karolíny. Händel svoji ochránkyni, budoucí nevěstu Jiřího Augusta poznal ještě v Německu jako jedenáctiletou Karolínu von Ansbach. Později v Británii si ho už jako anglická královna vybrala coby učitele svých dcer. Královnin pohřeb se uskutečnil 17. prosince 1737. V době smutku se musela všechna divadla v zemi na šest týdnů zavřít, což souborům způsobilo velké finanční ztráty.

Již týden po královnině pohřbu Händel nejprve dokončil dílo Ferramondo a začal pracovat na opeře Serse. Hrát se tedy znovu začalo prvními představeními Ferramonda. Poté následovalo pasticcio Alessandro Severo, které Händel tvořil ve druhé polovině roku 1737, tedy v době nejvyšší finanční nouze. První uvedení se uskutečnilo 25. února 1738 v Královském divadle v londýnském Haymarketu. Dochovalo se premiérové obsazení, podle nějž Alessandra zpíval kastrát Gaetano Majorano, zvaný Caffarelli. Počet návštěvníků byl však slabý, mezi 25. únorem a 30. květnem 1738 se odehrálo pouze šest repríz. Alessandro Severo tak patřil k posledním Händelovým aktivitám na poli italské opery. Skladatel sice ještě řídil několik operních představení, poté se však plně věnoval už jen tvorbě oratorií.

Partitura pasticcia se nachází v British Library, jediný exemplář tištěného libreta v pařížské Bibliotèque nationale de France.Předehra vyšla v Seventh Collections odJohna Walshe (1666–1736), který také z pasticcia vydal malou sbírku árií. K novodobému uvedení došlo o celých 260 let později 18. března 1997 v londýnském Brittenově divadle s London Handel Orchestra pod vedením Denyse Darlowa (1921–2015). 

Scéna a kostýmy v českokrumlovském zámeckém barokním divadle obvykle nevolají po aktualizacích, naopak je záhodno, aby se jejich tvůrce co nejvíce přizpůsobil interiéru a využil stávajících možností. Historické kulisy a jejich rychlá přeměna patří ke specifikům krumlovského barokního divadla. Toho bohatě využila výtvarnice Linda Holubová, které se i v návrhu kostýmůpodařilo vytvořit iluzi nákladných barokních operních produkcí Händelovy doby.

S ní jde ruku v ruce režie Moniky Hosmanové (rozhovor čtěte ZDE), náznakově, nikoliv důsledně využívající barokní gestiky. Vztahy mezi jednotlivými postavami jsou jasné, jedná se především o antagonismus dvou žen – Salustie a Alessandrovy matky Giulie. S výsledkem práce ženského týmu, který jako zástupce hudební složky doplňuje Jana Semerádová, se mohli seznámit diváci již před dvěma lety na Händelově festivalu v Halle. Obě letošní festivalová představení v Českém Krumlově byla tedy „oprášením“ dříve nastudovaného představení a ve čtvrtek 24. července zároveň i jeho českou premiérou. Reflexe je psána z první reprízy, která následovala v pátek 25. července.        

Pod vedením Jany Semerádové dosáhl orchestr, jehož členové hrají na kopie dobových nástrojů, vyrovnaného měkkého zvuku. Nebylo to však jen   akusticky příznivým prostředím barokního divadla, ale i letitou zkušeností většiny hráčů, kteří nezůstali interpretaci Händelovy hudby nic dlužni. Posluchač mohl mít dobrý pocit, že si Händelovu hudbu užívá s plným zaujetím.

Poněkud jiná situace panuje v interpretaci extrémně obtížných pěveckých partů, onehdy psaných většinou pro technicky dokonale vybavené italské pěvce. Podle partitury by mělo po předehře zaznít v prvním dějství deset árií, jeden duet a jeden sbor, ve druhém sinfonia a sedm árií, ve třetím dvě sinfonie, šest árií, duet a závěrečný sbor. V tomto formátu by ovšem představení dosáhlo délky téměř tří hodin. Z těchto nároků tak bylo třeba slevit redukcí jednotlivých čísel a přestávkou představení rozdělit pouze do dvou částí.

Nicméně i takto měl každý ze šesti sólových pěvců možnost změřit své síly s Händelovými nesnadnými party, vyrovnat se tedy s nároky, jež skladatel kdysi kladl na pěvecké hvězdy své doby, a které tito pěvci zároveň od skladatele požadovali. Této ideální představě se mladí pěvci se ctí snažili vyrovnat momentálním stupněm své technické erudice, s jejíž pomocí museli zvládnout úskalí širokodechých melodií na straně jedné a náročných pohyblivých pasáží na straně druhé. Do třetice je zde ornamentika, která by měla působit vždy nenásilně a spontánně. Zpívat Händela tedy znamená postoupit v umělecké kariéře stran náročnosti o další stupeň.

Nehledě na přítomnost titulní postavy, dejme přednost ženám, které jsou skutečnými hybatelkami děje. Hana Blažíková (Salustie) je bezesporu jednou z našich nejlepších odbornic na zpěv doby předromantického období. Jejímu jasnému osobitému hlasu se však zpočátku tentokrát nevedlo tak, jak jsme u pěvkyně zvyklí. Zejména v první půli představení její projev rušily nedotažené tóny výšek, pěvkyně se dostala do své obvyklé formy až ve druhém dějství.

Představitelka Julie Sylva Čmugrová není apriori specialistkou na barokní opery, známe ji z inscenací naší přední operní scény, z mnoha provedení mší a kantát anebo jako interpretku romantické písňové tvorby. Její po technické stránce spolehlivý mezzosoprán však vnáší do interpretace Händela další kvalitu, a to mimořádně podmanivou barvu, která se zde stává jedním z prostředků vyjádření nejen kontrastního charakteru, ale i vášnivých a temných emocí.

Pro kontratenoristu Vojtěcha Pelku jsou náročné party přisouzené Alessandrovi další výzvou v jeho uměleckém vývoji. Árie kdysi určené pro Caffarelliho nejsou nikterak jednoduché, ale Pelkaje zvládl s lehkostí svého pěveckého projevu a muzikalitou, která se v jeho případě snoubí s adekvátním hereckým projevem a přirozeně zvládnutou gestikou. Mladý pěvec se v tempově svižných áriích, vyšperkovaných brilantními pasážemi, postaral o působivé finále jak prvního, tak druhého dějství. Podobně jako v loňském představení (jeho reflexi jsme přinesli zde) se i tentokrát k velkému údivu obecenstva objevil na barokním obláčku, na němž se v závěru opětně snesl mezi své pěvecké kolegy.

Výše uvedené hlasy doplnil svým sonorně znějícím basbarytonem Jaromír Nosek v roli Salustiina otce Marziana. Osobně mne podmanivou barvou hlasu, intonační jistotou a vzornou výslovností příjemně překvapil výkon Terezy Zimkové v roliAlbiny, Snaživý výkon odvedla i Helena Kalambová v kalhotkové roli „kavalíra“ Claudia.

Představení bylo aklamováno bouřlivým potleskem, na druhé straně jsem po přestávce zaznamenala i úbytek posluchačů, což může být důsledkem ukojení zvědavosti té části publika, která touží pouze po tom vidět divadlo v chodu. Kdo však zůstal, rozhodně nelitoval. Představení bylo zdařilé, obě strany – jak účinkující, tak diváci si Händelovu hudbu viditelně užívali.

Foto: Festival Krumlov / Libor Sváček