„Varhany jsou živý organismus.“

„Záleží na tom, co varhaník chce slyšet.“

„Kdyby havarijní situace nastala, tak ji budu muset řešit. Ale v této chvíli počítám s tím, že další ročník festivalu bude.“ 

Mezinárodní varhanní festival pořádaný v bazilice svatého Jakuba v Praze na Starém Městě je atraktivní nejen zajímavým výběrem účinkujících a repertoárem, ale i nástrojem – největšími varhanami v Praze i v republice. Katolická církev a Audite Organum, společenství organizující tamní koncerty varhanní hudby, však stojí před jejich nezbytnou rekonstrukcí. Titulární varhanice chrámu Irena Chřibková, iniciátorka a po celou dobu ředitelka festivalu, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, v jakém stavu varhany jsou a kolik peněz je potřeba, a vypočítává, co vše se bude opravovat. Vrací se však i k programu festivalu, který se v srpnu a září uskutečnil už potřicáté.

Jaký je aktuální stav svatojakubských varhan? Umožní konání příštího ročníku festivalu? 

Balancujeme na hraně. Varhany jsou živý organismus a já nemůžu vědět, jestli budou za rok hrát, nebo už hrát nebudou, a to třeba hned zítra… Vím, zní to trochu fatalisticky… Kdybychom měli potřebné peníze, kdyby sbírka, kterou jsme vyhlásili, pokročila natolik, že bychom mohli už uzavřít smlouvu s některou varhanářskou firmou, tak by mě to těšilo daleko více než nejistota, kterou popisuju. Rizika, která vznikají, vychytává dosud náš varhanář Václav Vála. Takže svatojakubské varhany jsou schopny provozu, toho koncertního, i toho liturgického. Aniž bych to chtěla přivolávat, tak havarijní stav může nicméně opravdu nastat. Věřím, že nenastane a že se včas podaří vybrat peníze. Tedy hlavně najít nějakého generálního sponzora. Jde o enormní částku a drobní dárci, jakkoli si jich nesmírně vážím, to celé nezachrání. 

Kolik je už shromážděno financí? 

Máme vybráno zhruba deset procent z ceny, která byla vyčíslena varhanářskými firmami před třemi lety, tedy z padesáti milionů korun. Mezitím musíme započítat inflaci… Nemohu však do budoucna neplánovat, to bych si později mohla vyčítat… V této chvíli počítám s tím, že další ročník festivalu bude. 

V čem je vlastně v nástroji největší problém, který by mohl vést k havarijní situaci? 

Úplně všechno předvídat nelze, ale například mohou popraskat vzdušnice. Ve velmi špatném stavu jsou zásobníkové měchy… a nejhůř je na tom historická hlavní skříň, kde se nachází pedál, hlavní manuál a pozitiv. Tam může něco nastat… Vzduchové hospodářství je pro fungování nástroje zásadní věcí. Může přijít nějaký suchý rok, kdy se v už hodně záplatovaném měchu vyskytne další díra… Jde o pozůstatek z roku 1941, kdy se uskutečnila neblahá přestavba nástroje, která nebyla nikdy zkolaudovaná. A projevila se i válečná doba, kdy se šetřilo na materiálu. 

V jakém stavu jsou píšťaly? 

Ani píšťalový fond není v úplně ideálním stavu. Některé jsou sesedlé častým laděním. I tam bude nutný zásah a obnova. Až nastane rekonstrukce, musí se týkat celého nástroje. Nehodláme hrát v nějakém provizoriu, například pouze na jeden manuál. Kdyby se udělala jen jedna část, ty další by pak asi náhle nebyly kompatibilní. Zvuk musí tvořit celek. A k tomu přistupuje další věc: na kůru jsou ještě dvě boční skříně, ve kterých jsou píšťaly třetího a čtvrtého manuálu. Zvukově se otvírají směrem k varhaníkovi, nikoliv do kostelní lodi. Bude potřeba ty skříně jinak zabednit, žaluzie otočit do lodi a případně je i po empoře posunout o několik metrů směrem k centru baziliky. 

Nebudou tam statické problémy? Jako nedávno vyvstaly v katedrále svatého Víta při stavě nových varhan? 

Ne, statika je vyřešena. Když se v roce 1981 původně třímanuálový nástroj zvětšoval na čtyřmanuálový, na jedenadevadesát rejstříků, tak se už tehdy kůr vyztužoval. 

Letošní festival tedy díky varhanářovi a díky štěstí, případně díky Prozřetelnosti, proběhl bez problémů, bez lapsů? 

Nic se nestalo a všichni účinkující byli s přípravou nástroje spokojeni. Varhanář chodí i v den koncertu a dolaďuje, hlavně jazykové píšťaly, které by se mohly při proměnách počasí nějakým způsobem intonačně pohnout… Varhany je potřeba neustále udržovat. Návrat do původního stavu by jinak vyžadoval víc námahy. Takže neduhy vychytáváme neustále, během celého roku. 

Je velký rozdíl – z hlediska náročnosti pro nástroj – mezi liturgickým provozem a festivalem? 

Při mši hraju to, co vyžaduje liturgie. Písně z kancionálu, předehry, mezihry, dohry… Musím respektovat, co se děje u oltáře. Máme ale také každou neděli půlhodinu varhanní hudby, vlastně malý koncert, kde lze využít nástroj v plné šíři, bez omezení. A při festivalových koncertech? Všem sólistům předem posílám dispozici nástroje a oni si podle ní sestavují program a zvažují registraci. Samozřejmě to je pro nástroj náročnější než při bohoslužbě. Většina účinkujících je nadšena našimi varhanami, ne tak často si každý může zahrát na tak velký nástroj, i když hrají po světě. Podobně velké varhany každý den nepotkávají. Jsou nadšení a někteří podlehnou zvuku tak, že využívají tutti až příliš často. Tak to potom samozřejmě dá nástroji zabrat. 

Extrémem byl asi v roce 2023 ve virtuózních tempech a opulentním zvuku Wayne Marshall, že?   

To ano… Nástroj skýtá nepřeberné množství barevných možností a je moc zajímavé pozorovat, kdo přijede a je nadšen, že to hraje hodně nahlas, a kdo si dá tu práci a barvy si vybírá, kdo si s rejstříkováním a akustikou pohraje. Kdo je skutečný fajnšmekr. Kdo nástroj opravdu pochopí a vytáhne si z něj to svoje. Protože vždycky záleží na tom, co varhaník chce slyšet.

Jak dlouho dopředu se vybírají účastníci interpreti? 

V červnu letošního roku jsem už měla kompletně sestavený program roku 2026. Tedy rok a půl předem. Ostatně, při žádosti o grantové dotace musím předložit dramaturgii.

Je stále hodně zajímavých varhaníků? Je převis? Máte už třeba jména, která by se měla objevit v letech 2027 a dalších? 

Varhaníků přibývá, přibývá i těch, kdo se sami nabízejí. Všechny je samozřejmě třeba nějakým způsobem prověřit. Úplně naslepo a kohokoliv pozvat nelze. 

Znamená to i cesty po Evropě, hledání? 

Spoléhám spíše na to, že už vím, že mám nějaké zkušenosti. A spoléhám na svou intuici. Celoživotně mě zatím nezklamala. Některé věci prostě nevysvětlím, jen je cítím. 

Znamená to i probírání se nahrávkami, rozšiřování sbírky nosičů s varhanní hudbou? 

Už dnes ani ne. Spousta věcí se hledá na internetu… Také sleduju varhanní soutěže po celém světě. Už mně přinesly mnohou inspiraci, nové tváře. A chodí mi speciální časopisy – Orgues Nouvelles z Francie a Musica Sacra z Německa, kde je možné se také seznámit se současnými výraznými osobnostmi varhanního světa… Při výběru hraje roli spousta faktorů, mimo jiné ten, že někdo, kdo je zvyklý hrát na opravdu malý nástroj, si se svatojakubskými varhanami moc neporadí. 

Jezdíte na soutěže pozorovat? 

Ano byla jsem před dvěma lety na soutěži v Pardubicích, byla jsem v Opavě, odkud si beru jednou za dva roky laureáta… 

Co vás letos hodně potěšilo? 

Potěšil mě velký zájem posluchačů o varhanní hudbu. A z interpretů nejraději poslouchám Francouze, kteří mne dosud nikdy svými výkony nezklamali. Letos třeba již potřetí u nás vystoupil David Cassan. Francouzi dokážou z našich varhan vytáhnout tolik barev, co nikdo jiný nedokáže.  

Je to díky nástrojům, které mají ve Francii k dispozici? 

Určitě. A taky je to země, kde tvořili Claude Debussy, Pablo Picasso, Claude Monet, Édouard Manet… 

A souvisí to třeba dokonce nějak i s francouzskou gastronomií? 

Samozřejmě že ano! 

Jste frankofil. 

Rozhodně ano.

Je to tím, že jste tam studovala? 

Profesor Milan Šlechta, který mě vedl na studiích v Praze, mi otevřel dokořán dveře k francouzské hudbě. A když jsem se sama ocitla na stáži ve Francii, kde jsem nasávala atmosféru, mohla hrát na nástroje francouzského baroka, ale i na romantické varhany proslulého stavitele Cavaillé-Colla, tak člověk nemůže být nezasažen… Francie a Francouzi na mě působí především jako země mnoha barev, a to od hudby přes malířství až po architekturu. 

A co ještě se povedlo v programu třicátého ročníku festivalu? 

Za velmi zdařilé považuji, že se sešlo tolik improvizátorů. 

Takže v příštím ročníku také budou figurovat Francouzi? 

Ano, samozřejmě. Bude jim patřit zahajovací koncert pro čtyři ruce a čtyři nohy i koncert závěrečný. 

A přijede opět i někdo výrazně mladý, jako letos Maďar Brúnó Kaposi?

Ano, mám v programu jednoho mladíka…

Letošnímu ročníku, každému koncertu, jste dala jako moto jméno nějaké osobnosti, nějakého slavného varhaníka. Snažili se tomu sólisté přizpůsobit? 

Někteří ano, někteří ne. Nemuseli. Ale například David Cassan, který měl úzký kontakt k Pierru Pincemaillovi, byl to jeho učitel improvizace, byl potěšen – a jako přídavek zahrál právě jeho skladbu. 

Bude tomu tak i v příštích letech? 

Napadlo mě to pro letošek. Asi jen k jubileu festivalu. Ale uvidíme. 

Jak jste koncipovala svůj vlastní koncert, který byl závěrečným programem festivalu a završilo ho Pražské Te Deum 1989 Petra Ebena pro sbor a varhany? 

Jako poděkování Pánu Bohu, že nad námi třicet let bděl. Protože pořádat festival mnohdy nebylo – a není – vůbec jednoduché.

……………

O festivalu uspořádaném v létě roku 2025 čtěte zde: 

Festival u sv. Jakuba vyvrcholil spojením varhan a sboru

Z Opavy do Prahy. Vítěz varhanní soutěže Petra Ebena na festivalu u sv. Jakuba

Brúnó Kaposi: Varhany vypadají trochu jako vesmírná loď

David Cassan: Bach ty, co přicházeli po něm, vždy ohromoval

David Cassan opět na svatojakubském festivalu

Španělské varhany Liudmily Matsyury

Američan Stephen Tharp u Svatého Jakuba nešetřil virtuozitou

Svatojakubský varhanní festival započatý znamenitě

Martin Kubát: Hrát improvizace jako skladby a skladby jako improvizace

Baptiste-Florian Marle-Ouvrard: I na improvizaci je nutné poctivě pracovat