PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Skutečský učitel Jan Kavan proslul fyzickými tresty, Tomášek se ve hře na klavír kvůli němu stal samoukem.“

„Po odchodu ze služeb hraběte založil Tomášek v Praze vlastní hudební ústav, zaměřený na výuku klavíru a skladby. Konkuroval konzervatoři i Varhanické škole.“

„Památník Vítězslava Nováka vznikl v roce 1955 poté, co dům rodiny Práškových ve Skutči věnovala Marie Nováková státu.“

Město Skuteč na Chrudimsku, v osmnáctém a devatenáctém století s bohatými kulturními a hudebními aktivitami, je spojeno hned se dvěma pražskými skladateli. Pocházela odtamtud manželka Vítězslava Nováka, který díky tomu do Skutče pravidelně jezdil a v roce 1949 tam zemřel. Naopak Václav Jan Tomášek měl ve Skutči kořeny – narodil se tam před 250 lety, 17. dubna 1774, v rodině pláteníka a tkalce, městského konšela a purkmistra. Už devatenáctým rokem se proto na jaře, letos od března do 12. května, koná festival Tomáškova a Novákova hudební Skuteč.

„Často se v ranějších skladbách příliš zdůrazňoval Dvořákův vliv, jako kdyby byl významnější než to, co přinesly osobitého, sukovského – a toho je požehnaně.“

„Suk byl po premiéře Epilogu až exaltovaně vyzdvihován jako umělecký filozof, který pronikl k nejvyšším duchovním tajům, jeho kompoziční technika byla označována za vrcholnou, k jaké lze dospět.“

„Staroslovanský kolorit a pohádkovost Zeyerovy legendy Pod jabloní Suka inspirovaly k hudbě natolik kouzelné, že by se měla na koncertní pódia také určitě vrátit.“

První díl nového SeriáluPlus, věnovaného v Roce české hudby 2024 odkazu skladatele Josefa Suka, si všímá paradoxu v přijímání jeho tvorby. Kompozice, díky kterým je přiřazován k největším českým skladatelům, tedy ke Smetanovi, Dvořákovi, Janáčkovi a Martinů, jsou současně skladbami opomíjenými, málo hranými. Jde hlavně o proslulou symfonickou tetralogii a v ní zejména o Epilog. Nepoměr s popularitou Písně lásky je až zarážející. 

„Freiberg s majestátním kostelem sv. Petra nabízel Andreasovi místo ředitele kůru a varhaníka.“

„Hammerschmiedt vytvořil na sedm set skladeb nejrůznějšího ražení, z nichž asi čtyři stovky se zachovaly.“

„Album jeho čtyř svit a dalších drobnějších skladeb natočil se svým souborem Hesperion XXI. katalánský mistr gamby Jordi Savall.“

Orfeus. V řecké mytologii syn Múzy, nejúžasnější hudebník a pěvec. V rovině symbolu se k němu vracíme průběžně; hudební kruhy jej, zdá se, vzývaly nejvíc před čtyřmi staletími. Tehdy vznikly dvě opery, které si Orfea vetkly do názvu. Roku 1607 se dílo od Claudia Monteverdiho dočkalo premiéry při karnevalu v Mantově; o čtyřicet let později Paříž zároveň užasla i klimbala nad šestihodinovým Orfeem od méně známého Luigiho Rossiho. Oba operní autory však zhruba ve stejné době překonal ve vzdáleném Sasku skladatel a varhaník, rodák ze severočeského Mostu Andreas Hammerschmidt. Svými dobovými obdivovateli, a nebylo jich málo, byl totiž na múzického boha přímo pasován. Říkalo se mu „Orfeus ze Žitavy“.

„Komponoval je z vnitřního popudu, bez jakékoli objednávky.“

„Výraznou hodnotou tohoto neobvyklého písňového cyklu je text.“

„Naplnil je hlubokými a intenzivními emocemi, ale především odzbrojující pokorou.“

Americké období přineslo v tvorbě Antonína Dvořáka několik skvělých skladeb. Vedle Novosvětské symfonie a Violoncellového koncertu h moll a vedle několika komorních děl k nim patří i Biblické písně. Premiéra první pětice se uskutečnila až v Praze, při prvním koncertě České filharmonie v lednu 1896, zkomponovány však byly původně s klavírním doprovodem, a to před sto třicet lety – před Velikonocemi v březnu roku 1894.

„Ať už v jeho žilách kolovala jakákoli krev, jejím odkazem se neřídil; dobové události ho vedly jiným směrem.“

„Ve Vídni žil hudbou, ambicemi stát se věhlasným dirigentem; také skládal, hrál na klavír a zpíval obstojným barytonem.“

„Po smrti byl zveličován do té míry, že mu jednadvacetiletý Janáček vzdal roku 1875 hold krátkou skladbou.“

Jeho předky byli nejspíš Židé, přinucení přijmout německé příjmení. On sám byl českým vlastencem, zároveň hrdým na svůj moravský původ. A aby to bylo ještě zašmodrchanější, velkou část svého života prožil ve Vídni. Stal se, pokud vím, jediným člověkem, kterého svojí skladbou jmenovitě uctil Leoš Janáček. Forchtgott Tovačovský nejenže komponoval a dirigoval pěvecké sbory, také zpíval, hrál na klavír; rebeloval, organizoval. Co vše se dá za jeden krátký život stihnout…

„Smetanova hudba byla pro Nejedlého národním programem a výrazem národního ducha, a tak ji neustále prosazoval… až se z toho stala obrozenecko-komunistická národní ideologie.“

„„Naši předci, když divadlo, dnešní Smetanův dům, stavěli, tak jako všichni vlastenci měli před očima jako klenot pražské Národní divadlo. Chtěli se mu alespoň trochu přiblížit.“

„Bedřich Smetana se narodil jako jedenácté dítě nájemce litomyšlského zámeckého pivovaru Františka Smetany. Ne náhodou festival Smetanova Litomyšl zařadil na 9. června hudební večer s názvem To pivečko je nebeský dar!“

Před dvěma sty lety, 2. března 1824, se v přízemním bytě litomyšlského zámeckého pivovaru narodil Bedřich Smetana. Ve městě žila rodina do roku 1831. Pak pobýval a žil v jižních Čechách, na Vysočině, v Plzni, Praze, v Jabkenicích… i ve švédském Göteborgu. Litomyšl navštívil už jen dvakrát. Přesto si místní svého nejslavnějšího rodáka považují, jsou na něj hrdí a nenechají si ho vzít. Jeho odkaz je pro historické a výrazně kulturou žijící východočeské město zásadní hodnotou.

„Ač obdařen titulem JUDr., vybral si Karel Reiner hned čtyři profese spjaté s hudbou.“

„Speciální kapitolou jeho komponování byla hudba pro divadlo a pro film; navíc jej přivedla do společnosti velkých jmen.“

„Jak Reiner stárl a zrál, převládla v jeho tvorbě snaha o myšlenkově hutné kompozice.“

Jeho otec byl vrchním kantorem v synagoze, jeho mentorem na studiích Alois Hába, divadelním ředitelem E. F. Burian. Zažil a přežil tři koncentrační tábory, později byl obviněn z formalizmu, přesto zkomponoval na tři sta skladeb. Včetně hudby k filmu, který byl oceněn v Cannes. Jako by za devětašedesát let, které mu vyměřil osud, prožil několik životů. A byl svědkem i účastníkem českých vzestupů a pádů minulého století. Žatecký rodák židovského původu, pilný tvůrce Karel Reiner.

„Umělá inteligence opravdu zatím jen kompiluje z již vytvořeného.“

„Která skladba by mohla zahajovat Pražské jaro, kdyby to nebyla Má vlast? Umělý mozek nezaváhal…“

„Jaký problém bude vygenerovat multimediální soubor s hudební událostí, která se nikdy nestala?“

Steven Hawking už před deseti lety varoval, že nás může umělá inteligence zahubit. Už je ta doba zde? A kdy záhuba dorazí i do světa klasické hudby? Lukáš Hurník shrnuje své dosavadní zkušenosti. Některé jsou tragikomické, některé jsou katastrofami. Občas je to ale zábavné…

„Paul Whiteman zatoužil uvést něco, co přesáhne běžný repertoár, něco nového, co pozvedne v očích veřejnosti v té době ještě mnohými opovrhovaný jazz.“

„Klarinetista Ross Gorman na zkoušce předvedl nepřerušované glissando, od kterého už celkem pochopitelně nebylo k původní podobě pro nikoho cesty zpět.“

„Skladby jako Klavírní koncert, Američan v Paříži, Druhá rapsodie a Kubánská předehra se mu povedly, ale úspěch Rhapsody in Blue přece jen už nepřekonal.“

Slavný obraz, který je středobodem komedie Mr. Bean: Největší filmová katastrofa, skutečně existuje a má i hudební souvislosti. Říká se mu Portrét Whistlerovy matky, ale původní název pocházející od autora, amerického malíře Jamese Abbotta McNeilla Whistlera, zní …

„Doklopýtat ke zjištění, kdo byl tentokrát oceněn, je o to složitější, že ‚klasici‘ jsou roztroušeni až v dolní části žebříčku.“

„Neskutečnou šestadvacátou Grammy získal necelý týden před svými dvaadevadesátinami John Williams.“

„Možná, že větší životnost si získají některé z nominovaných položek, což pohled do mnoha soutěží minulých let dokazuje.“

Grammy Awards, dříve Gramophone Awards, se předávají od roku 1958. A toto každoroční ocenění udělované Národní akademií hudebního umění a věd ve Spojených státech amerických za „výjimečné úspěchy“ v hudebním průmyslu sestávalo letos, při svém 66. ročníku, přibližně ze stovky kategorií…

„Klasikem je Smetana, i když zaznívají hlasy, že inscenovat jeho opery je kvůli jejich příběhům obtížné a že na ně lidé ani nechtějí moc chodit.“

„I když pro odezvu poměrně širokého publika nějaké silné podněty jejich hudba tak snadno nenabízí, tak třeba ještě jejich čas přijde…?“

„Kdo další vstoupí po slavné české skladatelské čtveřici a několika jejich souputnících s fanfárami na pomyslný Olymp, nebo se tam, což je pravděpodobnější, tak nějak nenápadně objeví?“

Debaty a úvahy o tom, kdo ze žijících nebo nedávno zesnulých skladatelů se jednou stane klasikem, kdo se dostane do kánonu uznávaných za ty nejvlivnější a nejdůležitější, tedy i nadále hrané, jsou ošemetné. Vzpomeňme na autory minulosti, objevené až mnohem později, ale i na oslavované…

„Mozart je dnes synonymem génia, prototypem hudebníka, příkladem nesmrtelné obchodní značky.“

„Proto je s nelibostí sledován osud Bertramky, které Mozartova obec není s to vrátit krásu, prestiž a náplň. Proto je Stavovské divadlo vnímáno jako vzácné místo s nefalšovaným geniem loci.“

„Něco z jeho hudby zná snad každý. Je srozumitelná a příjemná, má ji rádo běžné publikum, oceňují ji i profesionálové.“

Pokřtěn byl jako Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus. Stalo se tak v salcburské katedrále 28. ledna 1756 dopoledne, hned následující den po narození. Otec pro něj užíval němečtější podobu jména – Joannes Chrisostomus Wolfgang Gottlieb. Pozdější obvyklejší Amadé, případně Amadeus,…

„Barenboim a Said si padli do oka; shodli se na lásce k Beethovenově dílu. Cítili, že mohou nad hudbou vyklenout most vzájemnosti.“

„Jenže zprvu panovala mezi mladými nedůvěra; primárně rozdělovala Židy a Araby, ale též ty, kteří přivezli do orchestru jak sunnitskou, tak šíitskou verzi islámu.“

„Budou v této době ochotni vedle sebe usednout Izraelci a Palestinci? Dokud žije a je schopen být jejich tmelem Daniel Barenboim, tak ano.“

Možná by měli to útulné lobby jednoho z londýnských hotelů ozdobit pamětní tabulkou: „Zde byl L. P. 1992 založen jedinečný West-Eastern Divan Orchestra“. Datum by sice nesedělo, protože oficiálně vznikl tento orchestr až o sedm let později. Vždyť také na letošek, bohužel ve stínu současného krvavého blízkovýchodního konfliktu, připadají jeho pětadvacetiny. Jiskra však byla opravdu zažehnuta už tehdy, v roce 1992. A právě na tomto místě.

„Kvalitu lze najít i ve tvorbě s nálepkou ‚odlehčená‘; navíc bývá zrcadlem své doby.“

„Kromě účinkování v kabaretech Grünbaum nepřestával s veřejnou činností; ve formě předvolebního provolání zveřejnil svůj ‚Manifest za duchovní Vídeň‘.“

„V sedmatřicátém roce sice Fritz ještě účinkoval na Světové výstavě v Paříži a únor 1938 byl svědkem premiéry jeho posledního představení v kabaretu Simpl; pak ale po anšlusu Rakouska spadla klec.“

Patří do cyklu, věnovaného vesměs „vážným“ skladatelům či interpretům klasické hudby, také muž ocejchovaný jako komik? Byla jeho pestrá tvorba alespoň občas natolik hodnotná, aby si zasloužila ohlédnutí za svým všestranně nadaným autorem? A řadí se jeho životní příběh k těm, které takřka románově oscilují mezi komičností a tragikou?

„Jeho Symfonie Asrael, jedno z vrcholných děl, se zcela jistě vyrovná závažností obsahu a dokonalostí zpracování hudbě Mahlerově.“

„Vydání Sukovy Serenády Es dur podpořil Johannes Brahms, který předtím v sedmdesátých letech podobným způsobem zásadně napomohl zahraničnímu zájmu o Dvořákovu hudbu.“

„Slepí hudci z Pohádky léta jsou pětiminutový hudební výjev, který nelze zapomenout.“

V roce 1892 napsal první ze svých dodnes slavných děl. Zároveň založil s kolegy konzervatoristy České kvarteto. Z osmi desítek skladeb, které zkomponoval, nese sedmatřicet opusové číslo; roky, po které působil v kvartetu, dosáhly počtu jedenačtyřiceti. Narodil se v Křečovicích na Sedlčansku 4. ledna 1874, tedy před sto padesáti lety, a zemřel jako jedenašedesátiletý v Benešově v květnu 1935. Jmenoval se Josef Suk a v roce 1892 mu bylo osmnáct.

„Je na Kabeláčově Mysteriu času něco českého? Přesto je to jedna z nejlepších českých skladeb.“

„V hlavním městě operní invence holt tolik nekvasí.“

„Česká hudba nepotřebuje žádné kvóty.“

Rok české hudby 2024, který právě začíná a který je tentokrát ještě posílen důrazem nazývaným Smetana200, vzbuzuje hrdost i otázky. Jako výsledek vzájemného zvažování a poměřování obou možných postojů a přístupů se nabízí přesvědčení, že to, čemu se říká česká hudba, je charakteristické otevřeností ke světu – že prokazuje schopnost přijímat podněty z okolí a zároveň nabízet světu vlastní invenční řešení.

„Vzniklo výjimečné, nadčasové dílo, které navíc po uvedení do kin způsobilo ve světě ´mozartománii´.“

„Střet konformního, průměrného, žárlivého a konvenčního staršího umělce s uvolněným, drzým, samolibým a prostořekým, ovšem nesporně geniálním, Bohem políbeným mladším hudebníkem.“

„Československá metropole konkurovala uvažované Vídni nejen díky zachovalému, tehdy navíc ještě omšelému historickému centru, ale i tím, že byla pro americké filmaře mnohonásobně levnější.“

Osm Oscarů, třináct nominací na Oscara a dalších dvaatřicet ocenění včetně čtyř Zlatých globů. To je bilance jednoho z nejlepších filmů historie, jednoho z nejúspěšnějších titulů světové kinematografie – amerického velkofilmu o Mozartovi a Salierim. Filmu o hudební vášni a o konfliktu geniality a průměrnosti, ale i o nerovném a marném zápasu výjimečného jedince s představiteli institucionalizované moci. Amadeus Miloše Formana se točil v roce 1983, tedy před čtyřiceti lety. Mnoho záběrů tehdy vzniklo v Praze, další v Kroměříži.

„Jako mistrovská díla patří dnes Labutí jezero, Spící krasavice a Louskáček do zlatého fondu baletního žánru, stejně tak jako je hudba všech tří, zejména v orchestrálních suitách, mimořádně oblíbenou součástí symfonického repertoáru.“

„Petipa skladateli dodával přesně časově spočítané požadavky a pokyny. Staly se vodítkem pro průběh a směřování hudby, podrobně navázané na příběh i na veškerý pohyb. Některé tance se proměnily v orchestrální hity.“

„V Americe, kde nejspíš vznikla nejsilnější tradice zařazování díla jako ikonické součásti vánočního období, pochází skoro polovina tržeb baletních souborů z uvádění Louskáčka.“

Málokteré hudební dílo světového repertoáru patří tak neoddělitelně k vánočním svátkům jako Čajkovského Louskáček. Měl premiéru v prosinci 1892. Od té doby je stálicí klasického repertoáru baletních souborů po celém světě, titulem oblíbeným u dětských i dospělých diváků. Pohádka vypráví o dárcích pod stromečkem, o holčičce a jejím oživlém dřevěném panáčkovi, který se promění v prince. I kdyby šlo jen o sen, je to krásná představa, že?

„V čem tkví smysl tohoto festivalu? Co nám říká o tom, kam směřuje televizní svět? A kudy v této oblasti kráčejí naši tvůrci?“

„Jestli má televizního diváka něco ‚informovat, vzdělávat a bavit‘, je to v oblasti hudby (a tance a baletu) na obrazovce ztvárnění současného díla, soudobé opery.“

„Máme se vydat stejným směrem, nebo být vděčni za náš konzervativní přístup, za náš středoevropský ‚selský rozum‘?“

Banální konstatování, že čím je člověk starší, tím mu čas rychleji ubíhá, se mi potvrdilo i v končícím roce 2023. Co bylo v lednu, mi připadá jako před půl rokem; co v létě, jako by se odehrálo včera. Prosinec přináší ankety na téma „zážitek roku“, při nichž si v hlavě přehrávám film. O událostech, akcích, projektech, jimiž jsem pracovně prosvištěl, aniž bych měl čas se ptát názvem Gauguinova plátna z Národní galerie: Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme? Nyní, když je venku tma od čtyř odpoledne do osmi ráno, přichází čas zklidnění a ohlížení…

„Dvořák už tu nežije, hlásal v té době v pragmatickém duchu novinový úvodník.“

„Carnegie se projevil jako vizionář.“

„S ohledem na setrvalou mezinárodní popularitu bylo první uvedení Novosvětské symfonie určitě nejdůležitější světovou premiérou, která se v této síni kdy odehrála.“

Šestnáctého prosince roku 1893, před sto třiceti lety, zněla jen rok a půl starou newyorskou koncertní síní Carnegie Hall nová hudba. Symfonie e moll Antonína Dvořáka, toho času ředitele tamní konzervatoře. Premiéra vzbuzovala velké očekávání, a to i díky skladatelovým odvážným veřejným prohlášením o černošské a indiánské hudbě jako o potřebném základu a zdroji tamní nové národní hudby. Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl.

„Roku 1831 byl chlapec vyslán do Prahy na studia medicíny, ale hrou se mu podařilo zaujmout Václava Jana Křtitele Tomáška.“

„Dreyschockovi bylo pětadvacet, když se vydal na první turné, kde zažil ovace jako ‚největší žijící klavírista‘.“

„V roce 1862 byl pozván samotným Antonem Rubinsteinem, aby se zařadil mezi pedagogy na čerstvě vzniklé konzervatoři v Sankt Petěrburgu.“

Počátkem dubna bývá v Benátkách vlídné počasí. Sem tam sice skropí laguny vlahý deštík, ale jinak se slunce pohupuje nad mořem až třináct hodin denně. Nic z toho si na apríla 1869 nevychutnal padesátiletý muž, jehož toulavý život se onoho dne v Benátkách uzavřel. Alexander Dreyschock – klavírní virtuos, svým interpretačním uměním přinejmenším srovnatelný s veličinami jako Ferenc Liszt nebo Fryderyk Chopin. Podobně jako oni také skladatelem, a pilným. Jen pro klavír zkomponoval na sto padesát „kousků“.

„Drejslův Koncert pro klavír a orchestr je podle dirigenta Tomáše Židka ‚velmi hluboká skladba a nenese žádné stopy socialistického realismu‘.“

„Jenže pak vznikla jeho Píseň kulometných čet na text Pavla Kohouta a další díla jako Sláva tankům, Voják úderník nebo Za Gottwalda vpřed.“

„Osudné noci vešli do budovy Pražské konzervatoře muži v černých kabátech, ptali se po Drejslovi; poté se ze dvora rozlehl strašlivý křik.“

Když se 29. dubna 1923 ve čtyři ráno narodil v dobrušském domku č. 44 manželům Antonii a Josefovi Drejslovým syn Radim, nemohl nikdo tušit, jak velký talent k hudbě s ním přišel na svět. Ovšem ani to, jak dramaticky se bude jeho krátký život vyvíjet. Vždyť budoucího skladatele i dirigenta, který zemřel pár dní před svými třicátými narozeninami, jmenovitě 20. dubna 1953, čekal sice v dospělosti zprvu jásavý vzestup, po něm však o to ponuřejší pád. Ale po pořádku.

„Elvira de Hidalgo jasnozřivě vycítila, že hlas její svěřenkyně je a bude plný vnitřního napětí, citu pro melodii a neodolatelné individuality, přitahující pozornost.“

„Ohlasy po premiéře Giocondy, která se ve Veroně odehrála 2. srpna 1947, byly výjimečné. Předpovídalo se, že jde o novou vycházející hvězdu.“

„Obav z dalšího možného selhání a z nich vyplývajících zdravotních a psychických potíží už se po zbytek života úplně nezbavila.“

Na druhý prosincový den roku 2023 připadá jistě několik výročí. Z nich jen jedno hudební je však opravdu velké: před sto lety se narodila Maria Callas. Není potřeba dodávat k tomuto jménu o mnoho víc. Dlouho byla a snad ještě je, alespoň v hudebních kruzích, zcela jedinečně uctívanou operní pěvkyní. Legendární, možná až trochu zbožštělou. Sebevědomou, nedostižnou profesionálkou. Dodnes pravá diva,…

„Libuše, obdobně jako Má vlast, provázela naše předky v jedinečných chvílích.“

„K Národnímu divadlu patří nespočet dalších premiérovaných tuzemských operních děl i českých premiér děl zahraničních.“

„Znali se Bedřich Smetana a Antonín Dvořák? Jistěže ano.“

V Praze se 18. listopadu ke 140. výročí otevření Národního divadla uskutečnilo slavnostní představení Smetanovy Libuše. Do inscenace z roku 2018, v režii Jana Buriana, na scéně Daniela Dvořáka a za řízení Roberta Jindry, se zařadili noví představitelé hlavních rolí – mladá slovenská sopranistka Mária Porubčinová jako Libuše a Jiří Brückler jako Přemysl. Dalšími sólisty byli Tamara Morozová, Kateřina Jalovcová, Pavel Švingr a Aleš Jenis, v roli Chrudoše Martin Bárta a jako Štáhlav Aleš Briscein.

„Nenajde se u nás nikdo jiný, kdo zkomponoval operu na libreto, které mu daroval sám velký Richard Wagner.“

„V pětatřiceti byl vybrán za ředitele Pražské konzervatoře, což pobaveně glosoval Hector Berlioz: ‚Jistě byli členové výboru posedlí chvilkovým šílenstvím.‘“

„Pražská premiéra Kittlovy nejznámější opery se roku 1848 odehrála jen tři dny před vypuknutím revoluce v Paříži.“

Zpola či zcela zapomenut může být umělec z různých důvodů. Například proto, že se z vlasti přemístí do jiných zemí, kde se sice uplatní, ale neproslaví natolik, aby se jeho pověst donesla zpátky domů. Vyskytují se ovšem i odlišné případy. Osobitý jedinec se doma ocitne ve vnitřní emigraci, protože se neumí ani nechce přizpůsobit panujícím poměrům. Anebo se z národnostních příčin ocitne na pomezí svou světů. A dříve či později se dopracuje poznání, že ani v jednom z nich nebyl přijat bezezbytku; že vlastně nepatří nikam.

„La Scale, baště bel canta, by tedy měl Grimes dokonale vyhovovat. Leč, jaksi nevyhovoval.“

„Nebyl to puritánský minimalismus, jen laciná výprava.“

„Jako by kritici zapomínali na to, v jakých podmínkách se hudební umění u nás rodí, jaké úsilí hudebníků, sólistů, výtvarníků, produkčních se za inscenacemi skrývá, jakou odvahu musí mít umělec, který jde se svou kůží na trh.“

Vypravil jsem se do Teatro alla Scala na Brittenova Petera Grimese. Britten měl výročí, takže i mnohé operní domy, které jsou zaměřeny na odlišný repertoár, sáhly po tvorbě velkého melodika 20. století. Peter Grimes je Brittenova první opera a orientace na melodiku je tu opravdu silná. Jeho další opery směřují už více ke konverzačnímu stylu. La Scale, baště bel canta, by tedy měl Grimes dokonale vyhovovat. Leč, jaksi nevyhovoval.

„Návrat do atmosféry, jaká snad panovala ve Vídni před půldruhým stoletím, opět zprostředkují tamní filharmonikové milionům televizních diváků.“

„Dvanáct z celkového počtu osmnácti skladeb opět připomene tvorbu dynastie Straussů.“

„Taktovku svěřují zásadně dirigentům, s nimiž je pojí letitá spolupráce; proto ji 1. ledna 2024 pozdvihne Christian Thielemann.“

Zkouším-li se s přesně dvouměsíčním předstihem přenést do rozpoložení, v jakém budu 1. ledna 2024 po jednatřicáté komentovat Novoroční koncert z Vídně pro Českou televizi, nemohu setřást z mysli poněkud neveselé ohlédnutí. Čtyři roky už trvá ve světě i u nás období, jaké jsme si předtím neuměli ani nechtěli představit. Od března 2020 do února 2022 vládlo třeštění kolem covidu, zčásti pochopitelné a v mnohém neospravedlnitelné. Ruskou invazí na Ukrajinu jako by covid mávnutím čarovného proutku zmizel; zato od té doby žijeme v obavách z války, ať už oprávněných či přeháněných. A od počátku října 2023 umocněných zprávami o hrůzách v Izraeli, jež by mohly přerůst do globálního konfliktu.

„Na Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při turné orchestru Národní divadla největším dojmem Paříž.“

„Konečně v roce 1923 přišel balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne ´impresionistický´, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.“

„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy.“

Měl pobýt tři měsíce, místo toho však zůstal sedmnáct let. Tak charakterizují životopisy Bohuslava Martinů jeho příjezd do Paříže v polovině října roku 1923, tedy před rovnými sto lety. Stipendium určené na nedlouhé studium skladby u Alberta Roussela se stalo příležitostí a prostředkem k naplnění bytostné touhy vymanit se nejen z tuzemské provinční malosti, ale i z konfrontace s německými a rakouskými kulturními a myšlenkovými vlivy. Martinů se upínal k Francii z obdobných důvodů jako Janáček k Rusku.

„Koncem místních svátků měla jako obvykle odstartovat v Izraeli koncertní sezóna; jenže po vpádu teroristů z Hamásu bylo náhle vše jinak.“

„Členky a členové Izraelské filharmonie se vydali v hloučcích do různých míst, kde lidé potřebovali útěchu; ke společnému dílu se sešli až 22. října.“

„Po hymně Hatikvah a Fanfárách pro Izrael vyvrcholila řeč Lahava Shaniho citátem výroku, který kdysi proslovil Leonard Bernstein při koncertu na památku zavražděného prezidenta Kennedyho.“

Psalo se 11. září, když na letošním ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha koncertovala Izraelská filharmonie. V rámci příprav na debatu po potlesku se třemi protagonisty mě nemohla minout symbolika tohoto data, provázející celý civilizovaný svět od roku 2001. Zvažoval jsem, zda se jej v hovoru dotknout. Koneckonců houslista Gil Shaham žije v New Yorku; cellista Kian Soltani i dirigent Lahav Shani sice tehdy navštěvovali teprve základní školu, ale přesto se jim ponurost zmíněného data mohla vštípit do paměti…

„V jednadvaceti sáhlo po Süsskindovi pražské Německé divadlo; zároveň koncertoval jako slibný a stále vyhledávanější klavírista.“

„Roku 1942 se stal v Londýně dirigentem zajímavé společnosti Carl Rosa Opera Company, kde měl v souboru k dispozici i hvězdné sólisty.“

„Následovaly Hansovy mnohaleté toulky napříč zeměkoulí; do Československa zavítal jen jednou, v rámci Pražského jara 1964.“

Dirigoval, hrál na klavír, skládal nebo vyučoval v Československu, Nizozemí, Velké Británii, v Severní i Jižní Americe. Poté, co z naší země odešel, se sem během zbývajících dvaačtyřiceti let života vrátil jen jednou, pouze nakrátko. A přece nám v mnoha ohledech, hudebním školením počínaje a válečným koncertováním konče, patřil. Natolik výrazně, že vzpomínka na něj není kuriozitou, ale nezbytností. Hans, či chcete-li Hanuš, nebo dokonce Jan, Walter Süsskind v sobě totiž navždy nesl étos pražského prostředí za první československé republiky, byť na svět přišel ještě za Rakouska-Uherska.