„Má vlast byla imaginativní, lyrická a roztančená, vyprecizovaná do ryze hudebních obrazů, které jako by doprovázely tušenou a možnou „operní“ vizualizaci.“
„Pouštěl se místy do výrazně rychlejších, až hraničních temp. Na druhou stranu však inicioval a vyžadoval neméně osobitá zpomalení, vroucná a šťastná, s velkou emocionální intenzitou.“
„Charakteristické jsou ale naopak i jeho doširoka a do výšky rozpažené ruce v okamžicích vyjadřujících v hudbě štěstí. Našel jich u Smetany ten večer hodně.“
Velký okamžik pro Tomáše Hanuse a pro orchestr Velšské národní opery, kterému už sedmým rokem šéfuje – zahájení festivalu Pražské jaro. Páteční koncert v Obecním domě dal jasně najevo, že Smetanova Má vlast se dá každým rokem hrát a poslouchat trochu jinak, v tomto případě dokonce dost jinak. Málokterý dirigent má na toto mimořádné dílo tak jasný a nekompromisně osobní názor. Tomáš Hanus cítí cyklus šesti symfonických básní kontrastně, barvitě, až operně, ale zároveň upřímně vroucně. Dal mu nevídanou energii, svěžest a napínavost, náboj, který odstranil patos ve prospěch radostnosti – ne nepodobné té z Prodané nevěsty.
