„Vždycky jsem měl v hloubi duše touhu věnovat se v nějaké fázi kariéry něčemu koncepčně-manažerskému.“

 „V naší populaci máme extrémně mnoho talentů.“

„Těším se na všechno, co se bude týkat uměleckého a pedagogického rozvoje školy.“

Pražská konzervatoř má za sebou nelehký rok. Na konci loňského července byl odvolán z funkce její ředitel Petr Čech a od 1. srpna zůstala škola bez ředitele. Jejím vedením byla dočasně pověřená statutární zástupkyně Veronika Höslová. Takovéto provizorium stabilitě konzervatoře samozřejmě nijak neprospívalo. Situace se vyjasnila teprve 19. května letošního roku, kdy Rada hlavního města Prahy na svém zasedání rozhodla deseti hlasy z jedenácti, že novým ředitelem Pražské konzervatoře se od 23. června 2025 stane vynikající český pianista a renomovaný klavírní pedagog Ivo Kahánek.

Kdy a za jakých okolností vás napadlo, že byste mohl být ředitelem Pražské konzervatoře?

Musím říct, že mě v tomto inspirovalo pár kolegů, kteří za mnou přišli s návrhem, zda bych nad tím nepřemýšlel. Já jsem vždycky měl v hloubi duše touhu věnovat se v nějaké fázi kariéry něčemu koncepčně-manažerskému. Pražská konzervatoř se mi jevila jako obrovská výzva.

Co vás na funkci ředitele konzervatoře láká?

Přestože jsem si vědom, že většina práce vedení konzervatoře bude spojená s administrativou a vedením týmu, nejvíc mě samozřejmě láká práce na koncepčním směřování školy a systémové vylepšování výchovy mladých umělců i pedagogů. Talentů máme totiž v populaci extrémně mnoho a náš úkol je poskytnout jim takovou míru podpory, abychom je příliš úpornou snahou nezahubili, ale i naopak – abychom je přílišným spoléháním na jejich nadání nepromrhali.

Jak vůbec probíhal konkurz? Předkládám, že jste předložil nějaký projekt. Co bylo jeho podstatou?

Stejně jako ostatní účastníci konkurzu jsem předkládal podrobnou Koncepci řízení Pražské konzervatoře, kde jsem se snažil shrnout pozici školy od historie po současnost, pojmenovat základní výhody i problémy a co nejkonkrétněji nastínit směr, kterým bych se chtěl v této slovutné instituci vydat, i metody, jak toho dosáhnout.

Máte informace o tom, co z vaší koncepce na členy výběrové komise nejvíc zapůsobilo?

To je otázka na výběrovou komisi. Nicméně doufám, že to mohla být třeba vize Pražské konzervatoře jako středobodu odborného hudebního vzdělávání a mostu mezi základními uměleckými školami a univerzitou, kde je třeba odvést hlavní část špičkové vzdělávací práce – a to nejen u budoucích výkonných umělců, ale také u mladých pedagogů.

Víte něco o tom, proč Rada hlavního města vybrala vás a ne statutární zástupkyni Veroniku Höslovou, která byla avizovaná v médiích jako ředitelka konzervatoře už někdy počátkem dubna?

Rozložení kompetencí je následující: výběrová komise odevzdává Radě hlavního města seznam uchazečů, kteří jsou podle jejího názoru vhodnými kandidáty na ředitele, zatímco Rada z nich vybírá vítěze. Nemohu samozřejmě mluvit za Radu, ale podle soukromých hovorů po svém jmenování jsem vyrozuměl, že ji zaujala zejména má koncepce vedení, pozice v uměleckém světě u nás i v zahraničí a také osobnostní předpoklady nutné pro uklidnění situace na škole.

O Pražské konzervatoři se v poslední nemluvilo nijak zvlášť dobře.

Určitě nechci jít do detailů, nicméně vztahové pnutí v souvislosti s odvoláním bývalého ředitele Petra Čecha a opakovaným výběrovým řízením na jeho nástupce, které za vedení statutární zástupkyně Veroniky Höslové příliš neustávalo, se na renomé školy samozřejmě podepsalo. Nemá smysl to zastírat. Náprava tohoto stavu zevnitř, nikoli pouze prostřednictvím lepšího PR navenek, bude prvořadým úkolem celého vedení Pražské konzervatoře.

Co plánujete ve své ředitelské funkci jako první kroky a co naopak vnímáte jako dlouhodobý úkol?

Úplně první kroky ve funkci jsou jasné: především dokončit sestavování týmu zástupců ředitele tak, aby mohl nejen vztahově fungovat a ukázal jak nové tváře, tak i určitou míru kontinuity s dosavadním vedením instituce, ale aby byl také v dobrém slova smyslu akční a měl autentickou touhu naši školu zlepšovat, evolučně, krok za krokem a od první chvíle.

Dále je nutné ošetřit základní funkce celé organizace, abychom do nového školního roku mohli odstartovat s vyjasněnou personální situací a hotovým rozvrhem hodin. No a samozřejmě bych také rád ještě na konci června předstoupil před pedagogy i studenty a seznámil je s mou koncepcí a principy, na kterých bych chtěl konzervatoř stavět, aby mohli odjet na prázdniny v klidu a s pocitem, že se mohou na nový školní rok těšit.

Dlouhodobým úkolem bude jistě zlepšování vztahů na pracovišti a pak také revize školních vzdělávacích plánů: rád bych tím dosáhl větší produktivity ve výuce a o něco snížil hodinovou zátěž studentů, která je na Pražské konzervatoři opravdu značná. Studenti musejí mít prostor cvičit a pracovat na své přípravě na kariéru, protože konzervatoř, ač je střední školou, v sobě částečně nese vnitřní étos školy vysoké. Posluchači konzervatoře jsou samostatné rozvíjející se osobnosti, které přes nutnost jistého středoškolského režimu nepotřebují úplně vodit za ručičku, ale je jim poskytnuta určitá důvěra a zároveň nesou zodpovědnost za své budoucí uplatnění.

Na co se těšíte a co naopak považujete za zvlášť náročnou záležitost?

Těším se na všechno, co se bude týkat uměleckého a pedagogického rozvoje školy – koncepční věci ve výuce, zařizování nových masterclassů, spolupráce s festivaly a získávání nových příležitostí pro studenty. Za velmi náročnou – a to jsem do toho ještě nespadl – považuju veškerou administrativní zátěž a také péči o provoz budov.

Určitě máte přehled o tom, jaké obory se v současnosti na Pražské konzervatoři vyučují. Považujete to za dostatečné, nebo budete hledat nové možnosti?

Myslím, že vyučované obory – aspoň pokud vím – jsou navržené dostatečně. Spíš se budu snažit hlídat a rozvíjet jejich úroveň a produktivitu tak, aby se přímo vztahovaly k uplatnitelnosti absolventů Pražské konzervatoře.

Konzervatoř je při pohledu zvenčí velký kolos. Kolik má zaměstnanců? Kolik je pedagogických a kolik nepedagogických pracovníků? A stačí to?

Pražská konzervatoř je skutečně kolos. Má přibližně 280 zaměstnanců, z toho 231 pedagogů a k dnešnímu dni 519 aktivních studentů. Jsem moc rád, že zde působí opravdu dlouhá řada špičkových pedagogů evropské úrovně. Samozřejmě v průběhu času budeme pracovat na dalším zkvalitňování pedagogického sboru, nicméně myslím, že už teď je se čím chlubit – o čemž ostatně svědčí výsledky našich studentů.

Vést školu uměleckého zaměření není nic jednoduchého. Máte nějaké vzory, kterým byste se rád přiblížil?

Jako klavírista i jako ředitel musím jmenovat především Dr. Václava Holzknechta, který vedl školu rekordně dlouho (v letech 1942 až 1970) a který z ní dokázal navzdory celospolečenské situaci udělat ostrůvek demokracie a umělecké svobody v moři totality.

Mezi bývalými řediteli Pražské konzervatoře figurují jména nejvýznamnějších představitelů české hudby, jako například Antonín Dvořák, Josef Suk, Vítězslav Novák nebo Josef Bohuslav Foerster. Není to svazující?

Když jsem poprvé vkročil na HAMU jako pedagog, napadlo mě při letmém pohledu na portrét Ilony Štěpánové-Kurzové na zdi třídy 1034, jestli tady skutečně mohu být. Jestli na to mám. Ale pak jsem se otočil na klavír, za kterým seděl můj student, a řekl jsem si: „Prostě pracuj, udělej maximum, čeho jsi schopen, – ten student potřebuje radu tady a teď.“ Je to vlastně podobné jako na pódiu – člověk musí zahrát nejlepší výkon, kterého je v tu chvíli schopen. Když budu přemýšlet, že včera na tomto pódiu seděl András Schiff, budu své myšlenky upírat na svůj úspěch či neúspěch, ne na tu hudbu. A to by bylo špatně.

Máte nějaký přehled o tom, jestli jsou v zahraničí na nějaké významné hudební škole typu naší konzervatoře nebo AMU v ředitelské funkci výkonní umělci?

Jistě. Shodou okolností v koncepci zmíněné dvě evropské konzervatoře, které byly založené ještě před Pražskou konzervatoří, tedy milánská a pařížská, jsou vedené v oboru činnými uměleckými osobnostmi. Konzervatoř Giuseppe Verdiho v Miláně, který zde mimochodem nebyl přijat pro nedostatek talentu ke studiu a nyní škola nese jeho jméno, vede koncertní klavírista Massimiliano Baggio. Pařížskou konzervatoř řídí houslistka, violistka a zároveň organizátorka významných francouzských festivalů Émilie Delorme. Také londýnská Guildhall School of Music and Drama, kde jsem měl tu čest strávit studijní stáž, je vedená sice emeritním, ale stále hrajícím členem London Symphony Orchestra Jonathanem Vaughanem.

Máte zkušenosti jako klavírní pedagog na AMU i na konzervatoři, v MenARTu pravidelně pracujete s dětmi. Jste považovaný v tomto oboru za špičku. A navíc pocházíte z učitelské rodiny. Můžete všechny tyhle své rozsáhlé pedagogické zkušenosti ve své ředitelské funkci nějak zúročit?

Doufám že ano. Jednak i ředitel má přímou pedagogickou povinnost – a ta moje bude vskutku zodpovědná, protože u mne bude pokračovat Nora Lubbadová a do 1. ročníku přijde Adam Znamirovský, oba špičky své generace. Ale podobně důležité bude zúročit pedagogické zkušenosti při komplexním pohledu na výuku hudby v celém systému našeho vzdělávání, ve kterém konzervatoře tvoří jádro – pokrývají zřejmě nejdůležitější období vývoje mladého umělce, kde se rozhoduje o jeho budoucím směřování.

Jako sólový klavírista máte světové renomé, neméně ceněný jste jako komorní hráč. Půjde vaše umělecká činnost skloubit dohromady s ředitelskou funkcí?

Je jasné, že minimálně v prvních letech ve funkci bude muset část mé pianistické kariéry jít stranou, protože i ředitelská funkce a management jsou řemeslem, které je zapotřebí se naučit. Jsem si plně vědom, že „začínám od nuly“ a moje výsledky v klavíru se zde nepočítají. Dokonce by mi možná byly přičteny k tíži, kdybych v nové roli neuspěl. Ale svůj milovaný klavír samozřejmě úplně opustit nehodlám, takže se soustředím pouze na pečlivě vybrané projekty, kterým budu schopen věnovat adekvátní péči.

Máte na nejbližší dobu nějaké zajímavé umělecké plány, o kterých byste rád mluvil?

Ještě před nástupem do funkce mne čekají vystoupení v Japonsku ve spolupráci s baletem Národního divadla Brno na skvělém projektu jeho šéfa Mária Radačovského na hudbu Leoše Janáčka – Capriccio, a Po zarostlém chodníčku – za doprovodu hudebníků z Filharmonie Brno a pak turné po Jižní Americe. Během prázdnin, které budu trávit už v kanceláři na vltavském nábřeží, si pak odskočím na recitál na festivalu Hudba Znojmo a komorní vystoupení v rámci německého projektu Villa Musica.

foto archiv umělce / Dušan Martiniček, Petra Hajská, Ivan Malý