„Christian Thielemann nastudoval a dirigoval Mlčenlivou ženu vůbec poprvé.“

„Mlčenlivá žena je jedna z nejlépe napsaných komických oper.“

„Všechny komické situace rozehrál režisér Gloger do posledního detailu.“

V berlínské Státní opeře Pod lipami se pravidelně věnují, jako ve většině německých divadel, opernímu odkazu Richarda Strausse. Ten napsal celkem patnáct oper, nejčastěji se z nich hrají Salome, Elektra, Růžový kavalír a Ariadna na Naxu, k nim na německých scénách se dají přiřadit ještě Arabella a Žena bez stínu. K těm méně hraným patří i Mlčenlivá žena, skladatelova jedenáctá opera, kterou napsal na vrcholu svých tvůrčích sil. Hudebně dílo nově nastudoval Christian Thielemann, režii si vzal na starost Jan Philipp Gloger a výsledek je mimořádně zdařilý.

Libreto k opeře vytvořil Stefan Zweig podle komedie Bena Jonsona, Shakespearova současníka, Epikoéna aneb Mlčenlivá žena z roku 1609, před Straussem zhudebněné již Antoniem Salieriem (1800). Námět opery ovšem najdeme v celé řadě dramatických i hudebních zpracování, z nichž patrně je nejznámější opera Gaetana Donizettiho Don Pasquale. Přestože berlínská Státní opera Straussovy opery pravidelně uvádí, Mlčenlivá žena zde dosud nikdy nebyla nastudována. Svou berlínskou premiéru měla v Komické opeře 30. prosince 1954 v režii Waltera Felsensteina. A je zajímavé, že Christian Thielemann, nový hudební ředitel Státní opery, který má se Straussovými operami bohaté zkušenosti (napsal mj. také velice fundovanou knihu o skladateli), Mlčenlivou ženu nastudoval a dirigoval (s drobnými škrty) vůbec poprvé.

Jistě mi každý dá za pravdu, že komických oper je jako šafránu. A i u takto označených oper, snad s výjimkou Lazebníka sevillského nebo Figarovy svatby, se divák v hledišti spíš pousměje, než aby se smál. Mlčenlivá žena je jedna z nejlépe napsaných komických oper a divák se při ní opravdu může zasmát (podmínkou ovšem je porozumění německému textu). Ve Státní opeře v Berlíně měla premiéru 19. července letošního roku (jako poslední operní premiéra sezony 2024/25), recenzované představení se konalo 24. července t. r., což znamená poslední představení před divadelními prázdninami.

Rovnou je nutno říct, že se jedná o velice úspěšnou inscenaci, zejména co se týká hudebního nastudování a režie. Christian Thielemann dnes patří k dirigentům, kteří zejména německý repertoár dirigují zcela bezkonkurenčně. Nastudovat jakoukoliv Straussovu operu není vůbec jednoduché, Mlčenlivá žena není výjimkou. Pěvecké party jsou velice náročné, v opeře je i řada těžkých ansámblů, i orchestr je poměrně komplikovaný, co se týká souhry, ale i ladění a častých nástrojových sól. Pro Státní orchestr Berlín to ovšem nebyl žádný problém, jednak má se straussovským repertoárem zkušenosti, jednak se jedná o velice kvalitní hudební těleso. A z provedení bylo znát, že Christian Thielemann operu nastudoval pečlivě se znalostí každého detailu této bohaté partitury.

Také režie Jana Philippa Glogera vycházela důsledně z hudby a libreta díla. Přestože děj opery byl přenesen z Londýna, kde se okolo roku 1780 má odehrávat, do současného Berlína, režisér důsledně zachoval vztahy mezi jednotlivými postavami a jejich charakter. Dnes to není samozřejmé… Gloger ve své režii vycházel z textu i z hudby a všechny postavy opery vedl v tomto duchu; bylo cítit, že dirigent a režisér „táhnou za jeden provaz“. Všechny komické situace Gloger rozehrál do posledního detailu, jednalo se o představení s neustálým pohybem a hereckými akcemi (nikdy ovšem samoúčelnými). Zejména scény komediantů byly výborně rozpohybované. Glogerovi navrhl funkční i esteticky působivou scénu Ben Baur, kostýmy Justina Klimczyk.

Režisér plně využívá všechny pokoje berlínského bytu, včetně knihovny, kam např. Aminta odběhne od Morosuse za svými hereckými kolegyněmi, aby se ujistila v tom, že roli zvládá výborně. Divák se opravdu mohl bavit po celou operu. Hlavní postava, Sir Morosus (dle Strausse 64letý), žije ve velkém berlínském bytě – jistě drahém, na začátku opery jsou promítány nabídky realitních kanceláří s astronomickými cenami – jen se svou hubatou hospodyní (Iris Vermillon). Uvědomuje si, že nemá komu odkázat svůj majetek. Tu se objeví jeho synovec Henry, který ovšem není sám, a do domu svého strýce vtrhne s celou hereckou skupinou, která v bytě ztropí pořádný hluk; ten Morosus nesnáší. Sní o ženě, která by byla jeho tichou společnicí. Spiritus agens celé opery je, podobně jako v Rossiniho Lazebníku sevillském, Lazebník, který se stará nejen o Morosusovo zdraví (fyzicky s ním cvičí), ale přivede mu i tři ženy, ze kterých si Morosus vybere zdánlivě tu nejtišší – Amintu. Po fingované svatbě Aminta rozpoutá v bytě pravé peklo a Morosus je nakonec rád, když se dozví, že svatba byla pouze naoko a své „mlčenlivé ženy“ se rád zbaví. Všem odpouští a v závěrečném monologu, který začíná slovy „Jak krásná je hudba, ale krásná je teprve, když dozní“, si libuje, že všechno dobře dopadlo a vychutnává si svůj klid, své ticho. 

Z pěveckého obsazení podal nejlepší výkon bezesporu barytonista Samuel Hasselhorn v roli Lazebníka, který nejen že výborně zpíval, ale musel zvládnout i rozsáhlé mluvené části své role (ne ad libitum, ale většinou přesně na hudbu v orchestru). V divadle je velice oblíbený i tenorista Siyabonga Maqungo, který neměl žádné problémy s vysokou tessiturou partu Henryho. V roli Sira Morosuse vystoupil Peter Rose, který se patrně s rolí potkal už za svým zenitem. Bylo obdivuhodné, jak si rozvrhl síly, aby celou roli zvládl (ostatně jako všichni pěvci). Nicméně jeho výšky působily „markýrovaně“ a zdálo se, že přemáhal indispozici (nebyla ovšem ohlášená). Aminta byla svěřena americké sopranistce Brendě Rae, která roli zvládala spíš po herecké stránce (jako všichni ostatní), ale divák marně čekal, že vedle opatrných tónů zazpívá alespoň část svého partu naplno. Škoda těchto dvou velice podstatných rolí! Výborně byli obsazeni všichni komedianti, především Carlotta v podání Rebecky Wallroth, ale i ostatní: Serafina Starke (Isotta), Dionysios Avgerinos (Morbio), Manuel Winckhler (Vanuzzi) i Friedrich Hamel (Farfallo).

Poslední premiéra divadelní sezony ve Státní opeře Pod lipami Mlčenlivá žena se opravdu povedla. O její úspěch se přičinil i malý sborový výstup (sbormistr Dani Juris) a dramaturgie Detlefa Gieseho (fundovaně zpaměti hovořil o díle v dramaturgickém úvodu před představením a velice kvalitně připravil program). Na repertoáru je opera i v příští sezoně, ovšem v pozměněném obsazení. Pět představení je naplánováno na květen a červen 2026. Za všechny nově obsazené jmenujme Evelyn Herlitzius v roli Hospodyně a Serenu Sáenz jako Amintu.

Foto: Bernd Uhlig / Berlínská státní opera