„Proč se nepředstavit, má-li být naplněno pojmenování večera ‚Cello světově‘, právě způsobem nejklasičtějším?“ 

„S pozoruhodnou lehkostí a s neodolatelným úsměvem na rtech provedl Victor Julien-Laferrière orchestr vstupními takty a vzápětí se pustil do svého vlastního partu s razancí a suverenitou beroucí dech.“

„Rovněž dirigentské vystoupení hlavního protagonisty večera bylo sebejisté, energické a bravurní.“

Dubnový abonentní koncert Komorní filharmonie Pardubice plně ovládl Victor Julien-Laferrière. Francouzský umělec se tentokrát nepředstavil jen coby špičkový violoncellista, ale rovněž jako pozorný dirigent. Do města ve východních Čechách se dubna vrátil po sedmi letech a připravil stylově vybroušené provedení Violoncellového koncertu D dur Josepha Haydna, na programu byli dále Richard Wagner a Felix Mendelssohn-Bartholdy.

Koncert pro violoncello a orchestr D dur, op. 101 Josepha Haydna bývá právem a snad nejčastěji ze všech děl pro daný nástroj zařazován jako povinná skladba při nejrůznějších soutěžích, ale zejména při konkurzech do orchestrů po celém světě. Violoncellisté dobře vědí, proč tomu tak je. Tady, ve vrcholném klasicismu, se přesně ukáže, co v člověku je, říkávají. Nic neošidíš, neschováš se za rozmáchlá gesta a autor ti neumožní jakkoli markýrovat, vysvětlují s tím, že přihlásí-li se do konkurzu dvacet uchazečů, úspěšně se s Haydnem dokáží obvykle vyrovnat pouze tři. Tak obtížné, ač se to vůbec nemusí zdát, je toto dílo. Pětatřicetiletý Victor Julien-Laferrière si pro své třetí setkání s Komorní filharmonií Pardubice (ta předchozí se uskutečnila v letech 2013 a 2018) nemohl vybrat lépe. Vítěz Soutěže královny Alžběty v Bruselu z roku 2017 by si pravděpodobně bez problému poradil i s jinými úkoly, proč se však nepředstavit, má-li být naplněno pojmenování večera Cello světově, právě způsobem nejklasičtějším? Zvláště je-li partnerem těleso, jež se danému stylu věnuje více než půl století… A proč tak neučinit stylově?

Posluchači v Sukově síni pardubického Domu hudby v pondělí 7. dubna po usednutí nezahlédli jako obvykle stupínek pro dirigenta. Na vyvýšeném hranolu před orchestrem se tentokrát ocitla prostá sedačka. Francouzský sólista ji obsadil s půvabným šarmem, pohybem ruky uklidnil spoluhráče, mávl a pak už se začal hrát Haydn jako kdysi v časech hraběte Esterházyho, i když, pravda, v poněkud větším obsazení. Každopádně funkci dirigenta tehdy i nyní zastal sólista. Victor Julien-Laferrière jako by se pro obě pozice narodil. S pozoruhodnou lehkostí a s neodolatelným úsměvem na rtech provedl orchestr vstupními takty a vzápětí se pustil do svého vlastního partu s razancí a suverenitou beroucí dech. Na Haydnově Koncertu D dur je nejobtížnější jeho intonační choulostivost, sólista nesmí polevit ani na zlomek sekundy. Sympatický interpret to zvládl famózně, celým dílem prošel bez jediného zaváhání. Vedle koncentrace na vlastní výkon se v patřičných chvílích místo oddechu obracel ke svým kolegům, pokaždé s precizností. Pardubický orchestr přitom potvrdil svou léty opečovávanou fundovanost a schopnost týmové spolupráce. Auditorium tak po celou hutnou půlhodinku vnímalo hudební provedení výsostně exkluzivní. Sólista a dirigent byl již před přestávkou oceněn dlouhotrvajícím potleskem vestoje, vděk publiku vyjádřil bachovským přídavkem, opět zahraným se vší brilancí.

Dovolte malou odbočku. Jak jen je dobře, že i do českých regionů dnes přijíždějí prvotřídní interpreti evropské a světové úrovně. Milovníci hudby – a není jich mimo centra zanedbatelný počet – si to bezesporu zaslouží. Posluchači toužící osobně se setkat s vynikajícími umělci již řadu let nemusejí jezdit toliko do Prahy či Brna, manažeři a dramaturgové menších hudebních těles přicházejí s výbornými nápady a často pracují ve flexibilnějších podmínkách než zástupci největších a nejznámějších českých orchestrů. Domnívám se, že podnětné mohou být v mnoha ohledech cesty do „provincií“ i pro zúčastněné sólisty. Přinejmenším poznají, na jak vysoké úrovni se v Česku hudební provoz v současné době udržuje a jak je vnímán. Osobně mám velmi dobrý pocit, když si čtu, že Victor Julien-Laferrière spolupracuje nejen s Orchestre National de Belgique, Orchestre Philharmonique de Radio France či Academy of St. Martin in the Fields, ale že byl – vedle pardubických pobytů – hostem i Plzeňské filharmonie a českobudějovické Jihočeské filharmonie.

A jak působil coby maestro již bez svého nástroje? S Komorní filharmonií si v tomto směru během večera, o němž je řeč, odbyl svůj debut. Přičemž výraz „odbyl“ je nutno chápat ve smyslu „učinil“, nikoli v onom jiném, pejorativně míněném. Naopak, šlo o dirigentské vystoupení sebejisté, energické a bravurní. Před orchestr předstoupil, aby jej vedl při provedení dvou zcela odlišných děl. Nejprve zazněla Siegfriedova idyla Richarda Wagnera, komponovaná autorem původně jako ryze soukromé dílo komornějšího charakteru určené jako dárek manželce Cosimě. Témata z tetralogie Prsten Nibelungův v něm zaujmou zvýrazněním lyrických prvků, jde o hudbu velmi lahodnou a útěšnou. Melodické motivy ovšemže od hráčů vyžadují oddanost, bez harmonické přesnosti souhry by skladbu nemělo cenu provádět. Victor Julien-Laferrière, nyní již s taktovkou v ruce, si právě na ní dal nejvíce záležet. Z jeho gest a pokynů byl patrný hluboký ponor do myšlenky a sazby díla a z nich vyvěrající skutečně idylické nálady.

Symfonii č. 1 c moll, op. 11 napsal Felix Mendelssohn-Bartholdy ve svých patnácti letech. Není snad zapotřebí připomínat a rozebírat její skvostně romantický charakter založený na melodických nápadech ani autorovo umění kontrapunktu. Omezme se na zvýraznění energie, jež z díla vyzařuje. Myslím, že především právě na ni vsadil i dirigent, zcela se jí oddal a zároveň se mu podařilo přenést ji na celý orchestr. Přístup, s jakým se Victor Julien-Laferrière ujal provedení, ohromil vnějšími znaky – tak rozpohybovaného dirigenta není vidět často – i přepečlivým, postupně gradujícím odhalením vnitřního poselství skladby, jímž není nic menšího než čistá radost z hudby.

Foto: František Renza / Komorní filharmonie Pardubice