„Je třeba říci, že Alinde Quintet opravdu výborně hraje.“

„Svěží tempo, pregnantní rytmus, vysoké smyčce spolehlivě zastoupila flétnová sóla a při celkové sevřenosti nechybělo celou dobu dramatické napětí.“

„Překvapivě dobré dílo na to, že jde o zcela neznámého skladatele.“

Alinde Quintet nadchnul v programu, ve kterém byla tři díla ze čtyř naprosto neznámá. Stalo se tak v rámci komorního cyklu Prague Philharmonia v místě, který by každý pražský návštěvník koncertů měl někdy zažít. Koncert se konal v Barokním refektáři Profesního domu MFF UK na Malostranském náměstí, což je typický podlouhlý barokní sál v prvním poschodí bývalého kláštera, jenž přiléhá ke sv. Mikuláši.

Nevím, k čemu všemu sál využívá matematicko-fyzikální fakulta, ale pro koncerty je ideální. V komorní řadě se zjevně schází stálé abonentní publikum, jeho zájem byl dychtivý a dostalo se mu srdečného přivítání. Dramaturgyně této řady Martina Sermain – krom toho, že je autorkou textů v programu – obě části koncertu velmi srdečně uvedla, připomněla pár nejdůležitějších věcí o každé skladbě i o souboru. O něm se musí říci především to, že vloni vyhrál jednu z nejlépe obsazovaných prestižních soutěží, totiž ARD Mnichov, a před rokem přibližně ve stejnou dobu vystupoval na Pražském jaru v aule Karolina. A vedle toho je třeba říci, že Alinde Quintet opravdu výborně hraje. 

Úvodní skladbou večera byla předehra k opeře Síla osudu Giuseppe Verdiho v úpravě Joachima Linckelmanna. Měl jsem trochu obavy, jak vyzní tato dramatická skladba, protože podobné úpravy sluší víc klasicismu, kdy také nejvíc vznikaly. Ale dojem byl jednoznačný, skladba měla svěží tempo, pregnantní rytmus, vysoké smyčce spolehlivě zastoupila flétnová sóla a při celkové sevřenosti nechybělo celou dobu dramatické napětí. Skladbu krátce okomentovala i flétnistka souboru Anna Talácková, připomněla společné orchestrální provedení v době covidu se Studentskou filharmonií a Semjonem Byčkovem. Tehdy to byl koncert s podtitulem „A přece se učí“ a byl to velký zážitek uprostřed lockdownu a zavřených škol.

Osudové sblížení se podařilo a následoval Dechový kvintet C dur Augusta Klughardta, překvapivě dobré dílo na to, že jde o zcela neznámého skladatele. Německý autor 2. poloviny 19. století se narodil v Köthenu, působil v Dessau, Drážďanech, Výmaru i leckde jinde jako dirigent i skladatel. Obdivoval Wagnera a Liszta stejně jako Brahmse a Schumanna. Jeho čtyřvětý kvintet zaujme melodiemi stejně jako prokomponovaností a vzdáleně připomíná Foerstera. Zaujme tím, že se hodně drží v hlubších rejstřících nástrojů a ve vedení hlasů je znát poctivé německé řemeslo. Přesto skladba ani v nejmenším neztěžkla, byla tu řada krátkých barvitých sól a ozdob, i při husté polyfonii se neztrácel dojem vzdušnosti a lehkosti.

Po přestávce, kterou bylo možné strávit v příjemném zázemí barokního areálu, oslovil publikum také fagotista souboru Petr Sedlák. Vtipně uvedl Dechový kvartet „Memotia“ Esa-Pekky Salonena, který je znám více jako dirigent a narodil se v roce 1958. Skladba končí velkým sólem pro kontrafagot a je věnována vzpomínce na Luciana Beria. Je to především barevná kompozice, při které si člověk uvědomí, že toto dechové obsazení se vždycky dobře poslouchá i ve složitější hudbě 20. století. Hoboj vyměnila Barbora Trnčíková za anglický roh a skladba se nesla v lehce nostalgických, ale také v docela zpěvných polohách, tedy relativně zpěvných na poměry 20. století. Rozhodně to není nějak zvlášť experimentální dílo, spíše se pozná, že finský dirigent a skladatel má, tak jako všichni seveřané, blízko k přírodě a mystice. Skladbu skvěle rozsvítila souhra i jednotný muzikantský názor, i když je zamýšlena jako temnější.

Závěrečné dílo vtipně uvedl pro změnu hornista souboru Kryštof Koska. Dozvěděli jsme se, že serenádu „At spille i skoven“ – v překladu Hraní v lese – Jorgena Jersilda nastudovali jako povinnou na soutěž Carla Nielsena, kde se dobře umístili. Do té doby prý drželi dohromady silou vůle, pak už silou osudu – dodal bych, že soubor dnes drží pohromadě očividnou přátelskou harmonií, jednoznačnými hráčskými schopnostmi a přesvědčivou hudební inteligencí. Jersild je pro změnu dánský autor žijící v letech 1913 až 2004 a tato serenáda je z roku 1947. Krátké melodické figury, imitace ptáků, veselé rytmy i zajímavé kontrasty a opět očividná radost ze hry. Ještě jsem nejmenoval pátého člena souboru klarinetistu Davida Šimečku, jehož tón je skvělý jak jako pojivo, tak v sólových momentech.

Už jsem myslím jednou psal, jak pozoruhodné je, že máme v této exkluzivní nástrojové sestavě tři špičkové soubory tří generací – Afflatus Quintet, Belfiato Quintet a teď Alinde Quintet. Trochu jsem se obával, jestli nebudou všichni hrát totéž a jestli je vůbec dost repertoáru. Tenhle koncert ale jasně ukázal, že ne – a že to nejmladší profesionální dechové kvinteto se rozhodně neztratí. Jako přídavek zazněla skladba inspirovaná uherským tancem, nebyla kupodivu od Brahmse, Liszta ani Bartóka, ale i tak byla velmi pěkná. Domovská a srdečná atmosféra koncertu ze strany publika, pořadatelů i účinkujících byla jedinečná a je velkým oživením oproti vždy chladnějšímu Rudolfinu. Okamžitě to člověka naladí věnovat komorní řadě Prague Philharmonia trvalou pozornost.

foto: facebook Prague Philharmonia